Jak léty protřelí koncertní harcovníci dobře vědí, když nějakou akci pořádají Conspiracy, což je agentura zaměřená na převážně na pop-punkovou, hardcorovou, metalcorovou a emo-rockovou scénu, bývá dobré dorazit včas. Mají totiž talent vozit k nám interprety, kteří si na turné berou kvalitní předskokany. Baví-li vás proto objevovat čerstvá jména v rozpuku a sledovat jejich postupný vývoj směrem ke hvězdám, pak platí, že tady si často přijdete na své.

A platí to i pro Yours Truly, kteří večer v tehdy ještě zhruba ze třetiny plném Roxy otevírali už v 18:30. Skupina, jejíž název je také titulem jednoho z alb Ariany Grande, vznikla v roce 2016 a jedná se o jakousi australskou odpověď na Paramore. Nebo taky na Hot Milk či As December Falls, abychom tedy zůstali v pop-punkovém žánru se zpěvačkou v čele, ale zároveň se přiblížili velikosti jejich skutečných konkurentů, neboť formace vedená Hayley Williams je už přece jen o nějaký ten stupínek na žebříčku popularity výše.

Mikaila Delgado má podobnou barvu hlasu a i písničky, které se zatím zhmotnily na jediném albu "Self Care" z roku 2020, jsou dost podobné tomu, co známe od výše zmíněných uskupení. Rozdíl je ale v tom, že zpěvačka se rozhodla zaujmout i svým zevnějškem, a tak v Praze vystoupila jen v podprsence, rukavicích a minisukni. A aby bylo jasné, že chce, abyste na ni koukali, byla ještě k tomu kompletně v provokativní rudé barvě.

Je možné, že to na některé posluchače fungovalo, chodíte-li ale na koncerty převážně za hudbou, museli jste chtě nechtě vnímat spíše nepříliš dobré nazvučení, které jejich jinak velmi zručně napsaným písničkám s hitovým potenciálem ubližovalo. A to především kvůli bicím, protože každá rána do nich posluchače regulérně zabolela. Škoda. Snad se u nás ještě ukážou někdy v budoucnu na samostatném vystoupení, kde budou mít možnost kromě kvalitního zvukaře využít více i osvětlení,dým nebo jiné efekty. Potenciál v nich totiž určitě dřímá a svlékat se vůbec nemusejí. Jejich hudba se neztratí. Proč si ale s nedali s Joshem duet?

Nedlouho poté se už v plné parádě předvedli The Hunna. O těch jsme vám na musicserveru básnili vícekrát a možná že vůbec největší překvapení je, že ačkoliv do setlistu téměř nezařadili hity z prvních dvou řadovek, které jsou nejlepší, a spíše stavěli na aktuálním "The Hunna", nakonec to vůbec nevadilo. I nový materiál má v sobě takové množství nápadů, že jste nevěděli, kam s očima dříve.

Jak bicí, tak kytary všeho druhu se u nich opravdu nenudí, a i když skupina sbírá inspiraci, kde to jen jde (v různých skladbách můžete slyšet ozvěny Kensington, Biffy Clyro, Don Broco a spousty dalších), přetavuje ji v okouzlující salvu skvěle napsaných a zaranžovaných songů, které si nespletete. A hlavně - naživo to to tohle kvarteto vážně nefláká.

Bylo fascinující sledovat, jak se od koncertu v Café V lese tahle parta posunula. Ačkoliv nezahrála svůj největší hit "Cover You", což je samo o sobě známkou punku, reagoval na ni tou dobou už solidně zaplněný klub skvěle a řada fanoušků s tleskajícíma rukama nad hlavou zpívala všechny texty s ní. Kdo by to ještě před pár lety tušil? No, třeba já.

Zpěvák Ryan Potter byl nezastavitelné, urputné hovado (© Andrej Babiš) a skvěle střídal pasáže, kdy dokázal rozeskákat publikum natlakovanými vypalovačkami, s naopak intimnějším podáním tklivějších balad. Už jen ten začátek, kdy v písni "The Storm" prostě jen z plna hrdla křičel do mikrofonu tak, že i prvničky na jejich vystoupení si musely říkat: "Wow."

Ten chlápek je zkrátka neuvěřitelný. Je jako energeťák, když s ním pořádně zaštěrcháte a pak ho rychle otevřete. A ten výstřik energie funguje jako životabudič i směrem k divákům. "Moc se mi tady líbí ta atmosféra, fakt, že jo!" hlásal už po třetím songu a hned nato seznámil obecenstvo s tím, že kousek "Piece By Piece" léta nehráli, ale teď se k němu na tomto turné vrátili a strašně si ho užívají. Nebyli v tom sami.

Dobře fungovala také "Circles" o covidovém období, velkou odezvu s rukama nahoru vyvolalo zařazení "Other Side", ovšem to nebylo nic proti tomu, když se frontman patřičně obul do "I Wanna Know". Tak rozeskákané Roxy dlouho nebylo a kapela tím ukázala, že ač se to dosud zdálo neuvěřitelné, pořád ještě ze sebe nevydala úplně všechno. Nastal totální mayhem.

"Po tomhle songu potřebuju chvilku na vydechnutí, asi tady umřu, uff. Ale já to tak zasraně miluju!" vydal ze sebe jedenatřicetiletý principál a opět zatočil kormidlem. To aby zazněla balada "Untouched Hearts", u které si za svitu rudých světel mohl trochu vydechnout. Akorát že vůbec.

Po prvním refrénu už zase píseň gradovala, a tak to šlo spolu se sliby o brzkém návratu do české metropole a vydání nové muziky už v tomto roce až k finální "Bonfire". Těžko uvěřit tomu, že po tak zničujícím setu byl večer teprve za polovinou a na řadu měl přijít ještě další bod. The Hunna totiž nebyli předkapela, ale hlavní chod. A svým vystoupením to pouze stvrdili. Kdyby se po nich někdo rozhodl jít už domů, těžko mu to vyčítat. Zážitek to byl náramný a pro pocit spokojenosti to úplně stačilo.

You Me At Six tak se svým setem přišli už jen coby dezert. I ten byl ale výborný. Zvlášť proto, že kytarista Max Helyer právě slavil své třiatřicáté narozeniny, takže mu zpěváci obou formací popřáli vše nejlepší, nasadili mu papírovou čepičku a nechali ho sfouknout svíčky na dortu. A soudě podle Joshova rostoucího břicha asi i on v posledních měsících spořádal pár dortíků.

Formace má na trhu čerstvou kolekci "Truth Decay" a v Praze z ní zahrála pět věcí. Osmá studiovka je vrací od pop punku ke spíše emo-rockovějším základům, bude se tedy líbit všem těm, kterým schází nový materiál od Taking Back Sunday, k nimž by se řada nových kusů dala připodobnit.

Naživo z nich zazářily hlavně tři - "Heartless" je jasný hit, který má potenciál zůstat v setlistu dalších x let, "Mixed Emotions (I Didn’t Know How To Tell You What I Was Going Through)" zase zaujme úvodním kytarovým riffem, který zní, jako by si ho skupina vypůjčila od svých oblíbených The Killers. Do třetice je třeba upozornit i na "God Bless The 90's Kids", což je píseň, která jde na ruku už svým názvem, natož ještě svým jednoduchým refrénem. Populismus v praxi.

Uprostřed setu si zpěvák Josh Franceschi vyžádal na tři skladby moshpit. A bylo mu vyhověno. Ryan Potter na to nejprve koukal ze zákulisí ze strany pódia, později se přesunul do pozice regulérního diváka na balkón za rodiči už zmíněného oslavence a užil si zbytek večera jako pravý fanoušek. A ono není divu, i na Wikipedii The Hunna uvádějí největší hvězdy večera coby jedny ze svých vzorů.

Základní část ukončila světla mobilů, která nahradila světla klubu při "Take On The World", již rodák z britského Waybridge věnoval zástupcům LGBTQ+ komunity, a na čtyřskladbový přídavek ve výkonu ještě přitlačil. Jelikož neměl kolem krku kytaru, mohl se hýbat zcela volně, a tak dokonce poprvé chytil i jedny z natažených rukou fanoušků, což na minimálně čtyřech posledních vystoupeních v České republice nikdy neudělal. V "Suckapunch" jsme si dřepli, v "Reckless" nesměl chybět útržek "When You Were Young" a pak už byl skoro čas jít domů. To všechno si mimochodem z publika užila i zpěvačka Elizabeth Kopecká, na jejíž album stále netrpělivě čekáme.

V porovnání s předchozími zastávkami kapely v Česku nelze než chválit - koncert to byl i díky těm osobnějším momentům o něco lepší než například poslední dva v Lucerna Music Baru, byť ani ty nebyly špatné. Pomyslné vítězství si ale stále drží show na loňském Rock For People, kde jsme měli možnost vidět obrovské circle pity, bylo léto, vzduchem lítaly nafukovací balony... Bylo to zkrátka o něčem jiném.

Důležité ale je, že i večer v Roxy bude do budoucna patřit mezi ty pamětihodné.