Kytarář, písničkář a bluesman Jan Fic na sebe výrazně upozornil zhruba před šesti lety na soutěžní přehlídce BluesAperitiv a svou autorskou formu potvrdil albem "Město". Na něj pak navázala deska "Potom" a nyní, po dalších třech letech volnou trilogii uzavírá "Homunkulus". Ledacos je nyní jinak, spousta jistot zůstává.
Jan Fic už před lety zaujal neortodoxně střiženým bluesovým písničkářstvím, které svým zkresleným zvukem, spoustu ruchů a elektroniky popuzovalo žánrově ortodoxní posluchače. Celá tahle zašpiněná produkce (na které měl výrazný podíl Martin E. Kyšperský z
Květů) ale měla svůj účel. V hudební formě odrážela tu temnotu či emocionální nejistotu, kterou v sobě Fic tehdy měl, s níž bojoval a kterou se užíral.
Osobní prožitky jsou do jeho hudby vrostlé jako DNA. Není to popis nějakých fiktivních hrdinů, ale vlastní odraz, prostředek k tomu, jak najít sebe sama. Druhá řadovka
"Potom" nebyla jiná. Byla prosycena beznadějí, pocitem zmaru, pochyb a nejistoty co se sebou.
Třetí album "Homunkulus" už svým názvem sugeruje pocit znovuzrození. Ostatně i střípky informací prosakující pár měsíců před vydáním napovídaly, že sám autor dokázal svoje vnitřní démony překonat - anebo je alespoň přesvědčit, aby pracovali v jeho prospěch a ne proti němu.
"Není proč plakat / do vypitý flašky / slzy ji znovu nenaplní," zpívá se tu hned v úvodní skladbě "Oddechnutí", jejíž název vlastně naznačuje velkou úlevu.
Novým materiálem se vine jakýsi zenový klid, nově nabytá, jakkoliv křehká rovnováha a určité pochopení, že své minulosti se jen tak nezbavíme, vlečeme si ji stále sebou a kdykoliv nás může zasáhnout. Nebude tedy asi náhoda, že hned v několika písních se objevují motivy kulek nebo střelby.
Jan Fic má v sobě cosi z textařského umu jiného Jana - Spáleného. Oba jsou totiž bluesovými básníky, kteří dovedou pracovat s tím, co vidí kolem sebe, a proměnit to v silné obrazy, které mají svou přímočarou poetickou kvalitu, zároveň ale daný pocit pojmenovávají velice pregnantně. U Fice se tak rozpadající se barabizna ze songu "Barák", který kupředu nese přísný kytarový riff, stává obrazem rozpadajícího se života.
A hned v následující písni "Pes" se to neotřelými metaforami jenom hemží.
"Jsem polámanej drát / ve vymlácený fabrice / a všechny elektrizující momenty / mám už za sebou," spíše vypráví, než zpívá. Jen o pár veršů dál sám sebe vidí jako plakát
"co už dávno opršel", načež vzápětí konstatuje:
"Takže ti nepovím kam máš jít / a co je dobrý / a až mě jednou přelepí / další a další novou reklamou / pak vlastně budu rád / že už jsem schovanej." Pádné rány na solar, jen co je pravda, síla slov ukrytá v zásadě obyčejném obrazu.
Pokud někdo zatracoval Ficovu tvorbu s tím, že
tohle není blues, "Homunkulus" podává dost důkazů o opaku. Zvuk je tu prakticky očištěný od ruchů a elektroniky, stojí hlavně na kytarách. Tu a tam se přidá lehká rytmika, občas zazní piano, varhany, akordeon. Svého času mnohovrstevnatý, ba přebujelý sound tady Fic oholil na absolutní základ a jde doslova s kůží na trh. Žádné efekty, žádné masky, ale opravdový prožitek a pohled sám na sebe se svými chybami a stíny minulosti.
"Homunkulus" je jakýmsi uzavřením životní etapy a možná začátkem další. Ne nadarmo album končí folkovou písničkou "Dlouhej stín", která se točí kolem dálnice a (ne)jisté budoucnosti. A rozhodně taky není náhoda, že na ní hrají členové trampské skupiny The Honzíci, tedy Ficovy první kapely, a autor tak svým způsobem opisuje kruh.
Jan Fic je na své aktuální nahrávce nejpřístupnější, ale zároveň nepřišel o svou tvář. Tahle deska je krásnou ukázkou toho, že blues není jen
"dvanáct taktů, který vždycky spočítám", jak zpívá
Petr Kalandra s
Marsyas v songu "Slunce a déšť". Blues je hlavně pocit a otisk opravdovosti života. A ten vyryl do "Homunkula", ale i předchozích studiovek Jana Fice pořádně hlubokou rýhu.