Zmínka o The Weathermakers a písničkáři a výrobci kytar Janu Ficovi v jedné větě není náhodná. Fic v této skupině působil, a i když se jejich cesty v dobrém rozešly, stejné kořeny se dají odpárat jenom obtížně. Přestože má kapela blíže k bluesovému výrazu jako takovému, stejně jako Fic (tedy hlavně na sólovém debutu "Město") tenduje k poetice prázdných ulic, putyk nad ránem i samotě uprostřed davu.

Pro brněnskou formaci je tohle třetí položka v diskografii, ale zároveň plnohodnotný studiový autorský debut. Od založení v roce 2011 vydala kolekci coverů, živák a EP. I proto máme před sebou vyzrálé a sehrané muzikanty, kteří mají něco za sebou a hlavně vědí, co a jak chtějí hrát. Zároveň vědí, kdy přestat. Devět skladeb a stopáž jen něco přes půl hodiny se velkou měrou podílí na tom, že nahrávka je sevřená, nápady nerozmělňuje a nemusí minuty natahovat bezduchou vatou. I v tom je kus sebevědomí.

Zvuk - tak akorát hutný i syrový, ale zase žádná zarezlá špína - šlape v duchu solidního starosvětského blues rocku. Hlavní roli tu hrají kytary v temnějších rejstřících, rytmika příjemně dupe. v případě "206" hudebníci rozpíjejí bluesový základ do méně určitých ploch a společně s hypnoticky vystavěným textem vytvářejí velmi působivý a v pozitivním slova smyslu výrazný moment.

Nechybí tu nadhled, to když se píseň "O jedné struně" (prasklé, jak jinak) dá vykládat i jako metafora života, který se přes všechny překážky musí žít dál. Je tu stylově příznačná melancholie jménem "Hnusný pondělí" i řízná "Čarodějka". V textech se úspěšně daří vyhýbat klišé, působí nenuceně, přirozeně a - což je u blues obecně vzato velké plus - opravdově.

The Weathermakers natočili výraznou žánrovou desku. Sešly se tu podařené hudební nápady, textařské schopnosti i muzikantský talent. Vzácná symbióza.