Jan Fic je muzikant, který dává česky zpívanému blues nové obzory. Ale je to taky schopný a mezi umělci čím dál tím oblíbenější výrobce kytar a podobných strunných nástrojů. Značka Red Bird Instruments má svůj zvuk a svou kytarovou baterii o ni rozšířil nejeden hudebník. A právě tohle bylo ono hledisko, které určilo dramaturgii večera.

Ač je Fic coby muzikant hlavně svébytný bluesman, jeho kytary s drobným červeným ptáčkem ve znaku znějí v rozličných stylech. Začátek patřil dost možná posluchačsky nejnáročnějším vystoupením: DPvJU, tedy Dřevěné pytlí v jutových uhlích, je soubor, který svou hudbu staví na bluesových základech, ale důkladně je mrší a špiní undergroundovým lomozem. Vše přitom zahrál s až nečekaným stoickým klidem.

Následovala písničkářka Žofie Kabelková. S odzbrojující upřímností, která je vlastní i jejím textům, prohlásila, že do redbirdí rodiny sotva patří a že na cigarbox kytaru sotva umí. Její set byl velmi příjemný, naplněný prostými slovy i tolik potřebnou uvěřitelností.

David Pomahač zanedlouho vydá nové album a jeho set patřil s přehledem k tomu nejsilnějšímu, co Red Bird Festival nabídnul: emocionální, silné, z podstaty minimalistické a hlavně odehrané se strhující energií. Pomahač má v sobě ideální porci teatrálnosti, je autenticky rozervaný i hravý. A očividně mu nesejde na tom, pro kolik lidí hraje. Je škoda, že MeetFactory bylo spíše poloprázdné. David však jako by hrál pro natřískaný prostor mnohem větších rozměrů. A že na ně vážně má.

Přesun do malého sálu na divadelní představení Petra Marka a jeho přátel jsem vynechal a do dějiště se vracím zhruba po hodině, abych zjistil, že program doznal změn. A hned dvou za sebou. Původně ohlášená písničkářka Martina Trchová nedorazila, a svůj koncert už startovala brněnská skupina Květy. Klubová jistota, která je naživo vždy velice dobrá, byť tu byla na Martinu E. Kyšperském znát jistá neobvyklá vážnost, odehrála poměrně krátký set.

Už z programu bylo jasné, že Květy poslouží i jako doprovodný band, jenže i tady byly věci poněkud jinak, než bylo plánováno. Místo Lenky Dusilové si polovina bandu střihla několik písní s Janem Ficem. A bylo to další silné, byť podle prohlášení muzikantů improvizované vystoupení. Ficova tvorba zní naživo syrově, jde na dřeň a publikum reagovalo natolik bouřlivě, až si vydupalo přídavek.

Na folkovější notu zahrála valašská kavárna Žamboši. Trojnásobní držitelé ceny Anděl vyzařovali úžasně poklidnou atmosféru, do jejich volně plynoucích textů a snivých obrazů navlečených na jemné melodie se vplouvalo velice snadno… Ale jízdní řád večera byl neúprosný.

S formací Luciana se také dalo snít - jen v barevném jazzově-soulovém i rockovém zvuku. Podmanivé vystoupení, během kterého na sebe nejvíce pozornosti poutala vokalistka svým mírně temnými odstíny zahaleným hlasem, se pro mě stalo tečkou za celým festivalem. Jen z dálky nocí zněly tóny hrubého blues Band of Heysek. Hrálo se ale i poté, na programu byl Jakub König nebo noiserockoví Děti deště.

Příjemné s užitečným. Pořadatelům Red Bird Festivalu se podařilo vyvážit hudbu i politický přesah. Akce měla jasný názor i účel, který byl v podtextu neustále přítomný. Ale byla to také hudba a radost, kterou dovede přenášet i v temných časech, jako jsou tyto.