shop.musicserver.cz
Jan Fic - Vždycky se ti v životě něco pos*re, ale jde o to, jak to přijmeš

Jan Fic - Vždycky se ti v životě něco pos*re, ale jde o to, jak to přijmeš

Vydáno: 28.05.2023 09:00 v sekci Rozhovory - Jiří V. Matýsek | foto: Jiří V. Matýsek / musicserver.cz

Písničkář Jan Fic nedávno vydal své třetí album "Homunkulus", které v mnoha ohledech uzavírá příběh načatý na obou předchozích. Do jaké míry je jeho dílo autobiografické, co obnáší kytarářské řemeslo a jak došel k filozofii pozitivního nihilismu? Nejen na tato témata došlo v upřímném rozhovoru, pořízeném doslova mezi kytarami.

Kdy tě vlastně trklo, že by sis mohl udělat vlastní kytaru?

Mě to napadlo, ty jo, někdy ve třinácti letech, a bylo to proto, že pocházím z relativně chudé rodiny, když to tak řeknu, a chtěl jsem být rocková hvězda.

Kdo ne...?

No, právě. A rocková hvězda nemůžeš být, když hraješ na starou cremonu. Takže jsem chtěl elektrickou kytaru a napadlo mě, že si ji vyrobím, což samozřejmě dopadlo hrozně. Ani jsem to nedokončil, ale to byl můj úplně první pokus.

Red Bird Festival, MeetFactory, Praha, 6.4.2022 - Jan Fic
© Jiří V. Matýsek / musicserver.cz
A kdy sis pak řekl, že se do toho obuješ naplno?

To byl docela dlouhý vývoj. Po téhle smutné zkušenosti jsem se na to na dlouho vykašlal. Potom jsem se začal učit hrát blues na kytaru, to bylo někdy na konci základky a potom na gymplu. A vlastně ta výroba nástrojů přišla zase z jiné strany, protože k blues patří zase nástroje jako cigar box kytary a diddley bow. A tak jsem začal zkoušel vyrábět ty cigar boxy, protože jsem to strašně chtěl. Samozřejmě se nedaly nikde sehnat a ono se to postupně nabalovalo. Pár jsem jich vyrobil, zkoušel jsem si na tom, co funguje, co nefunguje, a pak jsem si podal inzerát, že to třeba za něco vyměním. A začalo se ozývat poměrně dost lidí. Takže jsem začal vyrábět další už vyloženě na objednávku. No, nabalovalo se to až do téhle formy.

Jan Fic

Jan Fic je bluesový písničkář a výrobce kytar pod značkou Red Bird Instruments. K bluesové muzice se podle svých slov dostal už ve třinácti letech. V roce 2011 založil bluesovou skupinu The Weathermakers, se kterou se od převzatých písní dostal až k vlastní tvorbě. Byl také kapelníkem recesistické trampské kapely The Honzíci - s oběma postoupil do celostátního kola Porty. V roce 2018 se jako písničkář zúčastnil mezinárodní soutěže Blues Aperitiv v Šumperku, kde vyhrál první cenu - postup na hlavní scénu podzimního festivalu Blues Alive. Debutoval albem "Město", které produkoval Martin Kyšperský z formace Květy. V září 2020 vyšla druhá deska "Potom". Aktuálním počinem je "Homunkulus", vydaný na labelu Indies Scope.

Čím myslíš, že jsou Red Bird kytary výjimečné nebo jiné?

Já si myslím, že nejsou úplně výjimečné, ačkoliv v našich krajích se moc nerazí styl používání recyklovaných dřev a používání třeba toho supertenkého nitrolaku bez jakéhokoliv základu. My to děláme, ta kytara pak působí velice syrově, vidíš tam každý škrábaneček, vidíš tam strukturu dřeva a tak dále, ale díky tomu hrají o mnoho lépe. Já nemám rád takovou tu dojmologii, jak někdo rozebírá, jestli kytara hraje líp, když má plastovou, nebo kovovou čepičku potenciometru, ale za tímhle si stojím: touhle povrchovou úpravou to hraje lépe.

Když jsem v minulosti předělával relativně dost kytar a baskytar, většinou to byly nějaké staré fendery třeba ze 70. let. Na ty se dávaly polyesterové laky, které jsou prostě tlusté a používají se de facto dodneška. I Gibson na některé série sice dává nitrolak, pod tím je ake stejně většinou polyesterový plnič. A když jsem z těchto nástrojů sundal ten polyester a dal na to nitro, tak jak to dělám, tak se ty kytary rozehrály, získaly daleko víc alikvót a tak dál.

Takže naše kytary jsou především jiné ve zvuku, jsou daleko otevřenější, mají širší spektrum zvuku. Oproti jiným, třeba masivním elektrickým kytarám hrají často i víc nahlas na sucho. A pak si myslím, že vybočují vzhledem, který bývá hodně syrový. Vyžíváme se v různých relic úpravách, kdy ty kytary jsou už z výroby omlácené a nějak zestařené. Ale hlavně si myslím, že to kouzlo značky a našich kytar nespočívá jen v tom, jaké ty kytary jsou, když je vezmeš do ruky. Přijde mi, že to tkví i v nějakém přístupu nebo vzájemném vztahu mezi mnou jako výrobcem a samozřejmě mými parťáky a zákazníkem. Třeba u 90 % kytar, co vyrobíme, se znám osobně s majitelem, s tím člověkem, co na to hraje. A vždy tam je alespoň nějaký druh pouta.

Vy tam ještě máte z těch zajímavějších věcí to používání dřeva s nějakou historií. Dovedu si představit tu výhradu, že dřevo jako dřevo, že na tom nesejde. Jak bys tohle zdůvodnil? Proč kupovat kytaru vyrobenou z barového pultu nebo ze staletého trámu někde z nějaké chaty.

Těch důvodů je několik. Za prvé je v tom samozřejmě rozměr toho příběhu dřeva, protože hudba stejně jako jakékoliv jiné umění je založená na pocitu. Když to zjednoduším: pocit, který máš ze svého nástroje, reálně ovlivňuje tvou hudbu. Když třeba někdo říká: "To je jedno, jakou má ta kytara barvu, barva nehraje," je to podle mě blbost. Protože podle toho, jestli se ti ta kytara líbí, nebo ne, tak se ti na ni dobře hraje, a tak hraješ líp, nebo hůř. Když tě ta kytara naopak nebaví, když tě k ničemu nevybízí, tak se ti na ni prostě nehraje dobře, a tím pádem objektivně hraješ hůř.

Takže to, že má někdo kytaru, která má krk z barové desky, a on z toho má dobrý pocit, protože mu to přijde cool, nebo má dobré vzpomínky na ten konkrétní bar, tak i to ho může vybízet k lepším výkonům. Potom je v tom samozřejmě kousek ekologie, protože všeobecně dřeva a navíc kvalitního dřeva na světě ubývá a přijde mi svým způsobem zvrácené hrát si na nějakou exkluzivitu v tom, že tady machrujeme, že jsme pokáceli nějaký ohromný javor, abychom měli hezký krk na kytaře, když můžeme použít neméně hezký javor ze staré barové desky, co by se jinak vyhodila. Pak je v tom třetí rozměr, a sice, že ta dřeva, nemyslím konkrétně tu barovou desku, o které se bavíme, ale myslím třeba staré střešní trámy, ze kterých děláme těla, jsou perfektně vyschlá a jsou lehká, dobře rezonují. Takže i po zvukové stránce to nějaké výhody má.

Máš někoho, kdo má tvoji kytaru a ty jsi na to fakt jako hrdý?

To jsou snad všichni. To spíš můžu vyjmenovat naopak - jsou tak dva zákazníci, u kterých si říkám: Ty jo, to jsme si možná mohli odpustit. Tam si to prostě nesedlo a pak z toho bylo nějaké mrzení. Ale tady v tom pozitivním směru jsem hrdý asi fakt na všechny, co to mají. Mohl bych je tady vyjmenovávat hodiny. Každý ten člověk má v sobě něco zajímavého. Ono, upřímně, takovou kytaru si nekoupí někdo, kdo není nějakým způsobem šáhlej, v tom dobrém slova smyslu.

Red Bird Festival, MeetFactory, Praha, 6.4.2022 - Jan Fic
© Jiří V. Matýsek / musicserver.cz
Jednu z nepřehlédnutelných kytar jsi udělal pro Davida Pomahače a tu sis teď půjčil zase zpátky. Co byla ta motivace vzít si zpátky ten výrobek na nahrávání?

To je taky příběh. Protože já jsem původně chtěl takovou kytaru vyrobit pro sebe. Měl jsem schovaný kus dřeva, ze kterého je vyrobený krk. Je to z domu, kde jsem vyrůstal, což je takový bývalý statek. Byla tam spousta různého harampádí., mezi tím i ořechový stůl, už rozřezaný a zničený, ale zrovna tohle prkno z něj mi přišlo pěkné. Šlo by použít na krk a přesně jsem věděl, že to půjde na tenhle model kytary, a taky jsem věděl, že to bude pro mě.

Ale potom jsme se nějak s Davidem bavili, jakou by chtěl kytaru, a vlastně mi z toho vylezlo, že by chtěl úplně přesně takovou, nebo že by se mu mohla líbit přesně taková. Tak jsem ji vyrobil. Navíc má ještě tělo ze střešního trámu z Moulin Rouge a je růžová se třpytkami. Měl jsem takový zvláštní pocit štěstí z toho, že právě on tu kytaru má a že na ni opravdu hraje. Pak jsem si ji bral na nějaké seřízení. Bylo to zrovna v době, kdy jsem měl natáčet album, tak se mně to celé nějak zakouslo do sebe, že to je přesně ta kytara, na kterou bych měl na té desce hrát. Krk z baráku, o kterém tam zpívám, tělo z bordelu, ve kterém jsem nikdy nebyl, ale symbolizuje to pro mě nějakého ducha města, kde jsem žil, jakési volnosti, volnomyšlenkářství nebo něco takového. Symbolizuje to pro mě něco nehmatatelného, takže jsem využil příležitosti a tu kytaru si prostě půjčil.

Myslíš si, že by se ty tvoje tři řadovky daly spojit jako trilogie? Odráží se v nich určitá část tvého života, ale předpokládám, že úplný koncept to na začátku nebyl.

Já to vlastně vnímám jako trilogii, ale původně to tak plánované nebylo. Tehdy jsem měl bluesovou kapelu The Weathermakers a skládal jsem pro ni písničky. A jak píšeš a občas nevíš, co z toho vyleze, tak něco prostě hodíš do šuplíku. A tak jsem udělal několik písniček, co se nehodily pro skupinu, protože byly stylově jinde než ona a taky byly moc osobní na to, abych je hrál s ostatními. Takže to první album "Město" vlastně vzniklo náhodou, a když jsem potom psal songy na druhou desku, "Potom", bylo mi jasné, že musím ještě dodělat třetí díl.

Tehdy jsem měl strašné osobní problémy, nějakou krizi a řešil jsem životní dilemata. A protože ty skladby jsou fakt hodně osobní, tak se to v tom odráželo a ta deska zůstala otevřená. Takže už když jsem tohle dopsal, řekl jsem si, že ještě dodělám na tohle téma další studiovku, která to nějak uzavře. Nebo jsem v to alespoň doufal. Věděl jsem, že to buď musím nějak vyřešit, nebo se zabiju. Jedno z toho. A doufal jsem, že to tedy nějak vyřeším a že o tom bude ta třetí deska, která ten celek uzavře. Naštěstí to tak dopadlo.

Řekl bych, že výsledek je o nějakém znovuzrození, už jenom ten homunkulus, ten človíček, který se může stát čímkoliv. Ale zároveň mně přijde, že jsi tam našel nějaký svůj klid. První verše na debutu "Město" působí strašně syrově, je to takové ztracené, všechno je fuč a neexistuje žádná možnost, jak z toho ven...

To tak bylo, no.

Naopak, když si pustím první songy na novince, vnímám tam takové smíření s tím, že je zbytečné některé ty věci dělat, protože stejně s ničím nic neuděláš.

Je to tak.

Zároveň ale, jakkoliv se ten náhled změnil, ta temnota tam zůstává. Jen není tak zdrcující.

Temnota... temnotu máš v životě vždycky.

Red Bird Festival, MeetFactory, Praha, 6.4.2022 - Jan Fic
© Jiří V. Matýsek / musicserver.cz
Tak je to blues, že jo...

Je to blues a myslím si, že všichni v životě nějakou temnotu prožívají, ať si to přiznávají, nebo se snaží si to nepřipouštět. To je ta krásná ambivalence života. Vždycky se ti něco posere, ale jde o to, jak to přijmeš, nebo jak se s tím vyrovnáš. Jak říkáš, "Město" a vlastně i "Potom" je strašně bezvýchodný. A já jsem se tehdy opravdu tak cítil. Tahle deska by měla být o smíření se sebou samým.

Já jsem došel do takového stavu, kterému říkám pozitivní nihilismus. Předtím jsem se utápěl v bezvýchodnosti faktu, že nic v životě nedává smysl a nic na světě nemá cenu, že na tom prostě nezáleží. A teď to naopak beru skvěle, protože nic na světě nemá smysl a na ničem na světě nezáleží, takže je to vlastně nejlepší příležitost k tomu udělat si život krásný. Udělat krásný život sobě a potom to rozšiřovat do svého nejbližšího okolí a klidně kam až dosáhneš. Ale tím, že na tebe není reálně žádný tlak, můžeš si to udělat hezké. Tlak si totiž vytváříš jenom ty sám na sebe, a je jen na tobě, kolik si ho připustíš. Jinak je to fakt jedno.

Album končí vlastně docela nečekaně. Ty to všechno zahustíš tím předposledním kouskem "Homunkulus", a pak je tam najednou "Dlouhej stín", taková nadějeplná, uvolněná country. Skoro to zní, jako bych se přepnul někam jinam.

Já mám rád odkazy a různá znamení. Upřímně, když si odmyslíš tu hudbu a vezmeš si jen text, tak on taky není úplně jemný nebo lehký. Ona to původně byla také bluesárna, docela tvrdá, něco mezi "Barákem" a "Homunkulem". Ale mně to nešlo hrát, já jsem to hrál na cigar box a nedokázal jsem to zahrát naživo. Nebyl jsem schopný to tam nějak napasovat, a tak jsem vymýšlel, co s tím.

No, a jednou jsem byl sám doma, otevřel jsem si na balkoně víno a přemýšlel jsem. A najednou mi nějak přeskočilo, že ta písnička je vlastně takový ten country song, takový ten, který tam měl každý country muzikant, o kamionech nebo o nějaké dlouhé cestě. Vzal jsem si kytaru a úplně na první dobrou to z toho vylezlo. A já jsem si řekl, že fajn, to je znamení. Ale jestli se dál budu věnoval country, to nechávám otevřené. Vlastně ani nevím, co budu dál v muzice dělat. Tuhle trilogii s tématem nějakého hledání identity považuji za uzavřenou a vlastně nevím, jestli budu něco dělat dál, nebo nebudu, nebo jak to bude vypadat.

Mezi těmi deskami se ti i mění zvuk. Ta první je docela brutální, pak to trochu měkne a teď máme dost blues. Jde to ruku v ruce s tou změnou pohledu na život? Nebo je to dané i tím, že na tom producentsky nedělal Martin Kyšperský z Květů?

Na tomhle albu jsme s Martinem přímo nedělali, ale bavili jsme se o tom spolu, samozřejmě. Zásadní je ovšem to, že jsem dostal příležitost tuto desku nahrát. Já jsem ty písničky měl dlouho, ale nevěděl jsem jak na to a neměl jsem prostředky na to, abych je natočil. A celkem nečekaně jsem od labelu Indies dostal příležitost.

V tom zvuku můžeme určitě hledat paralelu k tématům jednotlivých řadovek a k těm textům samotným. "Město" je fakt hodně prohuštěné nejrůznějšími zvuky a elektronikou - stejně jako moje mysl byla prohuštěná nejrůznějšími věcmi, se kterými jsem bojoval. A naopak album "Homunkulus" je zvukově čisté jako moje mysl. Ale když se nad tím zamyslím nějak racionálně, tak by mě asi prostě jen nebavilo dělat furt to stejné dokola. Já mám hrozně rád Stevieho Raye Vaughana, ale všechny desky má úplně stejné. Jsou skvělé, každá písnička sama o sobě je skvělá, ale zároveň všechny znějí nějak stejně, když to řeknu blbě. A toho já bych se rád vyvaroval. Vlastně se i celkově bojím v životě toho, že věci ustrnou na nějakém místě a potom už budou pořád stejné. Takže pořád něco hledám.

Tak teď máš další téma, budeš hledat něco dalšího.

Ono to nemusí být ve velkých věcech. Třeba práce - taky doufám, že do smrti budu dělat jenom kytary, a doufám, že už třeba nebudu hledat novou ženu nebo něco takového. Ale to neznamená, že se to nemůže nějak vyvíjet a že to nemůže být pořád dynamické.

Jan Fic a kapela, Colours Of Ostrava 2022, Dolní oblast Vítkovice, Ostrava, 13.7.2022
© Tomáš Parkan / musicserver.cz
Mně přijde, že teď máš trošku šanci s tou změnou soundu uspokojit ty škarohlídy, kteří měli výhrady, že to není žádné blues. Jak ty reaguješ na tyhle výtky?

Mě se to vlastně nedotýká. Nikdy se nemůžeš zavděčit všem. A já se o to ani nesnažím. Dělám muziku, jaká je, a upřímně nejsem taky žádná revivalová kapela starých bluesových fláků. Když chtějí slyšet čisté blues, tak to jim tady třicetiletý borec z Brna rozhodně nemůže dát, ani kdyby se rozkrájel, takže...

Koncertuješ rád, nebo si ty desky spíš socháš nějak v klidu?

Já si vždycky koncerty užiju, vždy si užiju tu interakci s lidmi, s posluchači. Ale je fakt, že už nemám tu potřebu hrát na co nejvíc akcích a úplně všude. Neobepisuju kluby nebo festivaly, jestli tam můžu vystoupit, a vlastně si i občas i vybírám, jestli přijmu nějakou nabídku. Což asi také má souvislost s celkovým vyklidněním a nějakým smířením se sebou. Dřív jsem hrál fakt hodně, a protože jsem amatérský muzikant a neživím se tím, tak to vždy šlo na úkor práce a rodiny. Ale já jsem to nějak potřeboval, měl jsem pořád nějaké puzení něco dělat a někde být, ideálně někde pryč od věcí, které znám. Teď to mám naopak, teď si užívám rodinu, užívám si domov, užívám si práci. Koncerty mám samozřejmě rád, ale už to tak nevyhledávám a nepotřebuju to tak moc tlačit. Hraju v průměru dvakrát za měsíc, to mi nepřijde málo, na to, že jsem amatérský hudebník.

Na podzim jsi byl součástí koncertní pocty Janu Spálenému na BluesAlive v Šumperku. Je pro tebe Spálený něco jako vzor, vnímáš ho jako místní žánrovou ikonu?

Upřímně, kdybych měl vybrat deset svých největších vzorů, tak Jan Spálený mezi nimi nebude, ale… Honzu Spáleného samozřejmě znám, jeho některá období se mi líbí víc, některá míň, jeho poslední deska "Perseidy" je úžasná. Z toho jsem úplně hotový, takže kdybych od něj slyšel jako první právě tuhle, tak v té desítce je, protože ta je fakt parádní. Ale rozhodně jsem ho vždy vnímal jako to nejlepší z toho, co české blues má. U něj se dobře snoubí to, co blues dělá blues, a zároveň to přenáší do našeho prostředí a přizpůsobuje si to tak, že to působí hrozně přirozeně a autenticky. Nesnaží se jen našroubovat české texty na americké standardy, mně tenhle přístup moc nesedí.

Jaké plány máš do budoucna? Dělat kytary a ono se to vyvrbí?

Myslíš celkově v životě?

Spíš asi v hudbě...

Asi jak říkáš, ono se to vyvrbí. Já nemám nějak moc ambice v muzice. Můj kamarád Jakub, spoluzakladatel The Weathermakers, vždycky říkával: "Můžeš mít ambice, ale co budeš dělat, když to náhodu vyjde?"

V žánru jsi teď docela výrazný ksicht. Ví se o tobě...

Jeden čas jsem docela vážně přemýšlel, jestli se do té muziky opřít víc a jestli to celé nějak zprofesionalizovat. Chvilku jsem to i zkoušel, ale lekl jsem se toho a řekl jsem si, že to je věc, kterou fakt nechci, že na to nemám, že nemám na to vést muzikantský život. Fakt jsem strašně chtěl hrát, vyhledával jsem koncerty a podobně, ale zároveň mě hrozně stravovalo to cestování a to, že jsem byl každou chvilku někde jinde a s někým jiným a pořád v nějakém časovém presu. Působilo mi to psychické problémy a já prostě vím, že tohle nechci. Takže cokoliv se stane, tak to bude dobré, ale fakt v tom nemám ambice.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY
První porevoluční album The Rolling Stones slaví třicet let. "Voodoo Lounge" stále baví
Zaprášenosti: První porevoluční album The Rolling Stones slaví třicet let. "Voodoo Lounge" stále baví "Voodoo Lounge", dvacátá britská studiová deska The Rolling Stones, drží několik primátů. Byla jejich první nahrávkou vydanou pod labelem Virgin a hlavně také první kolekcí Stounů jako kvarteta, už bez baskytaristy Billa Wymana.... čtěte zde
Vydáno: 21.07.2024 08:00 v sekci Recenze | Zaprášenosti
Lenny Kravitz, Colours Of Ostrava, Dolní oblast Vítkovice, Ostrava, 19.7 2024
Naživo: Lenny Kravitz na Colours Of Ostrava? Fajn, ale žádný triumf Pořadatelům festivalu musel spadnou obrovský kámen ze srdce, když do vítkovického areálu Lenny Kravitz skutečně dorazil. I přesto, že v pátek ochromil výpadek počítačových systémů leteckou dopravu (takže například Sevdaliza v... čtěte zde
Vydáno: 20.07.2024 13:58 v sekci Naživo
RIDO - The Prodigy mě magicky přitáhli k elektronické hudbě
Rozhovory: RIDO - The Prodigy mě magicky přitáhli k elektronické hudbě Pavel Ridoško alias RIDO začal jako první Čech spolupracovat s holandským vydavatelstvím Blackout. Nyní má vlastní label Plat:form. Posledních deset let se podílí na přípravě Opening Ceremony festivalu Let It Roll, který se letos... čtěte zde
Vydáno: 20.07.2024 08:00 v sekci Publicistika | Rozhovory
Colours Of Ostrava - den druhý, Dolní oblast Vítkovice, Ostrava, 18.7.2024
Naživo: Druhý den ostravských Colours patřil dvojici Sam Smith a Bat For Lashes Trochu jako čekání na Godota vypadal druhý den festivalu Colours Of Ostrava. Zpěváků, zpěvaček a kapel sice vystoupilo přehršel, že by se na ně ale stály fronty, to se - snad až na duo Siegfried & Joy - říct nedá. Komediální... čtěte zde
Vydáno: 19.07.2024 18:07 v sekci Naživo
Sam Smith, Colours Of Ostrava, Dolní oblast Vítkovice, Ostrava, 18.7.2024
Naživo: Sam Smith na Colours Of Ostrava, to byl vlastní životopis převedený na světová pódia Nebude to nejspíš dlouho trvat a o britském rodákovi začnou vznikat filmy. Stal se průkopníkem v jedné z nejnáročnějších disciplín na světě. V boji zvaném změna něčího názoru. Navíc v citlivé otázce. V Ostravě ukázal, že... čtěte zde
Vydáno: 19.07.2024 15:43 v sekci Naživo
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY
- Frontman Insanie Poly se pouští do dark-country projektu Poly Noir (22.03.2024 17:51)
- Naživo: Král neokázalé kytarové hry Robert Cray uhranul Lucerna Music Bar (31.05.2023 12:34)
- Fotogalerie: Legendární bluesman Robert Cray opět zahrál v Praze (30.05.2023 17:15)
- Recenze: Rýha vyrytá životem. Jan Fic nachází na desce "Homunkulus" smíření sám se sebou (10.05.2023 14:00)
- Nové desky 15/2023 - od Metallicy přes Katapult po Feist (19.04.2023 08:00)
- Fotogalerie: Bluesoví šupáci z Brna The Weathermakers zahráli v rožnovské Vrátnici (27.02.2023 12:03)
- Audio: Singl "Ať jdou kam jdou" zavádí Jana Fice na pole klasičtějšího blues. Láká na novou desku "Homunkulus" (27.02.2023 09:58)
- Recenze: The Weathermakers přinášejí na bezejmenném albu bluesovou solidnost (03.08.2022 14:30)
- Fotogalerie: První den ostravských Colours zářil barvami (14.07.2022 20:16)
- Naživo: Kytarami proti válce: na Red Bird Festivalu se hrálo na pomoc Ukrajině (08.04.2022 14:16)

ALBUM TÝDNE 29/2024

Washed Out
Notes From a Quiet Life

Pátá řadovka projektu Washed Out "Notes From a Quiet Life" svým pojetím nabádá k hledání vlastní rovnováhy a vnitřního klidu, zároveň nese i nostalgické prvky. Ernest Greene vsadil na minimalističtější pojetí a zacílil na to, co mu jde nejlépe. Ve výsledku tedy nabízí snové sekvence a důraz na vyprávění.

8/10

NEJČTENĚJŠÍ ČLÁNKY (za poslední týden)

FILMSERVER.CZ PÍŠE

FULLMOONZINE.CZ PÍŠE

SPARK PÍŠE

CO, KDY, KDE   (doporučujeme)

Pá 26.07.
Jazz ve městě (Zámek, Frýdek-Místek)
So 27.07.
Ed Sheeran (UK) (Park 360, Hradec Králové)
Ne 28.07.
Ed Sheeran (UK) (Park 360, Hradec Králové)
Po 29.07.
Scorpions (DE) (enteria Arena, Pardubice)
Čt 01.08.
Let It Roll (Letiště, Milovice)
St 07.08.
Mr. Big (US) (Roxy, Praha)
Pá 09.08.
Krásný ztráty 2024 (Všetice, Netvořice)
So 10.08.
Krásný ztráty 2024 (Všetice, Netvořice)
Pá 06.09.
Mehro (US) (Rock Café, Praha)
Čt 12.09.
Monika Bagárová (CZ) (O2 Arena, Praha)

» zobrazit všechny akce «

OBLÍBENÍ INTERPRETI (za poslední týden)

Justin Bieber The Prodigy Prince Vladimír Mišík Lucie Vondráčková Adele Kesha Doja Cat Dua Lipa Taylor Swift Sam Smith mp3.com Mirai Queen Kabát Katy Perry Miley Cyrus Madonna Tom Morello The Beatles
filmserver.cz na Facebooku filmserver.cz na Twitteru filmserver.cz na LinkedIn filmserver.cz na YouTube
musicserver.cz - hudba od začátku do konce
©2010-2024 IMEG s.r.o. | Vyrobil Prolidi.cz
Kontaktní informace | Informace o inzerci | Redakce | Volná místa | Zásady ochrany o.ú. | Mobilní verze | ISSN 1803-6309
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu IMEG s.r.o. zakázáno.
Tento server byl v roce 2024 podpořen Ministerstvem kultury České republiky.
smile music: spark | fakker | czech blade | musicserver | full moon | xplaylist | day after | filmserver | webglobe