Reportáž z prvního dne najdete zde, ze dne druhého pak tady.

Třetí den v polském festivalovém ráji na největší a nejdůležitější hudební přehlídce v zemi začal ještě lépe než ty předchozí. Slunce svítilo tak, že ten opalovací krém byl potřeba už zrána, a je asi nejvyšší čas vám říct, co dalšího je ještě na Open’eru tak super. Je totiž hned u moře. Z areálu vlny neuvidíte, ale když se ráno vydáte pohodovou cestou mezi stromy, za slabou půlhodinku už koukáte na Baltské moře.

Na pobřeží Babí Doly si můžete dát hranolky, usednout s nimi do vyhlídkového křesla a koukat do dálky na zaoceánské lodě. Nad hlavou vám krouží racci, ve vzduchu jsou cítit ryby. A přímo před sebou můžete vidět i jednu z dominant Gdyně, ke které by vás turistický průvodce dřív nebo později zavedl sám. A sice torzo torpédovny, kterou zde za druhé světové války postavili Němci. Sloužila jim tehdy jako hala pro montáž torpéd a také ke zkušebním střelbám.

Koho válečná historie nezajímá, ten se samozřejmě může jít koupat do vody, pláž je tady až na pár míst plných kamínků převážně písčitá a poměrně čistá. Kdo má ale o válečnou historii zájem, ten by měl využít jednoho ze záporů zdejšího festivalu. Program na něm totiž začíná kolem páté hodiny odpoledne a do té doby se musíte nějak zabavit sami. A co může být lepšího než vyrazit do ulic, kde je, jako v každém správném přístavním městě, lákadel pro turisty přehršel?

Na jednom místě tak najdete zdejší akvárium, prohlédnout si můžete i loď, která jako by vypadla ze série "Piráti z Karibiku", a najdete tady i muzeum vojenské techniky, kde jsou všemožná vozidla, plavidla, letadla a modely vztahující se ke druhé světové válce, která Polsko navždycky poznamenala. Není divu, že jsou to právě Poláci, kdo nyní pomáhají Ukrajině, jak jen můžou. Modro-žluté vlajky najdete hrdě plápolat po celém městě a to jsme, prosím pěkně, solidně daleko od hranic s napadeným státem.

Dost možná největším zdejším lákadlem by tak mohla být válečná loď ORP Błyskawica, což je torpédoborec postavený mezi lety 1935 a 1937. Do dnešního dne je to jediná dochovaná polská válečná loď, která byla postavená ještě před druhou světovou válkou. Od roku 1976 je její vnitřek předělán na muzeum, proto pokud tady budete, určitě se běžte podívat dovnitř. Je to zážitek.

Tohle všechno je ale jen zlomek toho, co v Gdyni můžete zažít a kam se můžete v prosluněném dni, jako byl tento, podívat. Už teď mám vymyšleno, kam bych ve městě chtěl zajít příště. Možná byste si ovšem raději přečetli něco o muzice...

Pozdější návrat do areálu zapříčinil, že prvním zhlédnutým vystupujícím byla rapperka Flohio, jedna z nominovaných na BBC Sound Of 2019. V Alter stagei to vypadalo na povedený koncert, když tu náhle se začal zvedat vítr. Pořadatelé ji tak uťali asi po třetí písničce a na obrazovkách se objevily výzvy k evakuaci. Jí se to ale nelíbilo, chtěla pokračovat dál, a tak jí nakonec vypnuli mikrofon. Postupně podobně učinili i na všech ostatních pódiích.

Nebe začalo tmavnout, a i když nás ještě ráno festivalová aplikace informovala o tom, že bouřka může přijít, zatím to nevypadalo zase tak hrozivě. Odchod jsem proto odkládal na co možná nejzazší dobu. S přibývajícími minutami však bylo zřejmé, že to lepší nebude.

Vítr foukal tak, že to vypadalo, že vzduchem brzy začnou létat věci jako stany tehdy na Rock For People 2012, a když několikatisícový dav odcházel, déšť nabral na síle. Problém byl v tom, že jsme nedostali informaci o tom, kam se máme evakuovat. Jenom tu zprávu, že máme opustit areál. Přitom by se jistě většina návštěvníků mohla cítit bezpečněji a v suchu právě v něm. Open’er má většinu pódií zastřešených a jsou to kolikrát tak pevné konstrukce, že si lze jen těžko představit, jak silná by ta bouřka musela být, aby s tím něco svedla. Cynicky se nabízí poznámka o tom, že šlo spíš jen o jedno - pokud by se někomu něco stalo, je potřeba, aby se mu to stalo mimo oficiální prostory a festival s tím nemohl nikdo spojovat. Je to kruté, ale nejspíš to tak bude.

Další průběh totiž velké zlepšení nepřinášel. Logicky jsem z areálu, který leží na letišti, a tudíž obrovském prostranství, na kterém není mimo festival prakticky nic, zamířil do stanového městečka. U jednoho vchodu hlásili, že se také evakuuje a máme postupovat dál. Tedy až k autobusům, které by nás dovezly do centra? Ale co potom tam? Zůstat bez svých věcí? Kde jíst a kde spát? Kam se schovat? A jak dlouho by potom mohla trvat cesta desetitisíců lidí, než by se zase vrátili v případě, že by program pokračoval? Otázky, nic než otázky.

Naštěstí u druhého vchodu do stanového městečka ještě informace o evakuaci neměli, takže jsem se díky tomu dostal do svého stanu. A tam byla spoušť. Všechny věci na spaní, na zahřátí nebo k jídlu totálně promočené. Ve stanu byly louže vody a to je přitom nepromokavý, nějakou tu bouřku už zažil a dosud nikdy nezklamal. Co teď? Oficiální kanály pouze poděkovaly za evakuaci, pro jistotu jim ale jejich správci až do konce letošního ročníku vypnuli u všech svých příspěvků možnost přidat komentáře. Asi dobře věděli proč a o něčem to svědčí. Jediným komunikačním prostředkem se tak stal poslední příspěvek na facebookové stránce Open'eru, kde komentáře už zpětně nevypnuli. Právě tam jsme si s ostatními vyměňovali informace o tom, kde to jak vypadá.

Stanovým městečkem začali procházet sekuriťáci a vyzývali k jeho opuštění. Jenže kam bych šel? Vždyť setrváním na místě jsem jednak bránil vlastní vahou tomu, aby mi stan odletěl, jednak jsem byl i relativně blízko dění, jakmile se situace zlepší. Poslechnout organizátory, jít kamsi do neznáma a nechat tady všechno napospas mi nepřišlo jako nejrozumnější řešení. A ještě že jsem tak učinil.

Bouřka totiž začala slábnout a pořadatelé ohlásili, že ještě dnes se bude pokračovat. A tak zatímco ti poslušnější začali řešit, jak a zda vůbec se přes hromady bláta a ucpané silnice ještě snažit dostat zase zpátky, já mohl rovnou vystartovat opět do areálu.

Pod hlavním pódiem jsem byl mezi prvními, a zatímco technici z něj dostávali litry vody, fanoušci kolem mě začali skandovat jména těch, kteří by na něm teď měli hrát. Ještě před bouřkou se tady měla představit Megan Thee Stallion, která na současném turné Duy Lipy funguje jako její předskokanka. Hned po ní měla nastoupit právě druhá zmíněná. Časově jsme byli o zhruba nějaké tři hodiny dále, nabízelo by se tedy nechat odehrát jen hlavní hvězdu. Kvůli ní sem totiž dorazila většina návštěvníků.

Po dalších pár minutách bylo jasno. Na obrazovkách se rozsvítilo, že nevystoupí ani jedna. Zasloužené bučení směrem k organizátorům. A když se podíváte na pár dní staré video níže, možná škodolibě dodáte, že je to snad i dobře.

To je hrůza, co? Škoda jen, že nelze přidat vlastní zkušenost. Na dalších scénách bylo postupně taky jasno. Michael Kiwanuka v Polsku dnes nezahraje. A ani Biffy Clyro si neotestují zdejší publikum. Na hit "Sweatest Pie" v podání Duy Lipy a Megan Thee Stallion, který by za normální situace mohly dát společně, můžeme taky zapomenout. Tent stage byla zavřená úplně a brzy ji obehnala červeno-bílá páska. Zato si ale můžeme počkat na Martina Garrixe. Ten ve dvě ráno prý zahraje. Přitom ještě nebyla ani půlnoc. No, není to super?

Jedním z mála koncertů tak byla Sky Ferreira na menší Alter stagei. I ta začínala zhruba s půlhodinovým zpožděním. A když na pódium skutečně přišla, byla pěkně naštvaná. Koncert startoval snad natřikrát, než se začalo hrát doopravdy. Problémy s odposlechy jsme jako diváci neměli šanci vnímat. Řeč těla však byla výmluvná. Křičení na zvukaře, vzteklá gestikulace směrem k technikům a naprostý nezájem o fanoušky.

Ono když se podíváte na obal jejího průlomového alba "Night Time, My Time", bude vám jasné, že tenhle blonďatý anděl má zlomené křídlo už od začátku. Její přístup k nevyžádaně nestandardní situaci v Polsku měl ovšem do profesionality daleko. Na druhou stranu mezi vším tím halfplaybackem, vzteklým sundáváním kabátu, vymotáváním sluchátek a zkrátka scénou, u níž si každý pořadatel příště dvakrát rozmyslí, zda ji chce pozvat, byl ale přesto všechno ještě argument, který bojoval proti.

A sice, že její kombinace synth popu, indie rocku a odkazů na Yeah Yeah Yeahs byla neodolatelná. Ta hudba, která z reproduktorů lezla, byla totiž úžasná. Co song, to písnička s hitovým potenciálem. Jen to provedení bylo prostě ve stylu "ať už to mám z krku." Ani to rozloučení nakonec neproběhlo. Zkrátka - bylo by fajn vidět ji ještě jinde a v lepším rozpoložení.

Aby těch zmatků nebylo málo, objevila se v průběhu vystoupení informace, že Martin Garrix zahraje nakonec o hodinu dřív, tedy v jednu ráno. Pro ty z nás, kteří byli unavení a v promáčeném areálu hledali další zábavu, to byla dobrá zpráva, ale co všichni ti, kteří předtím odjížděli domů a teď se zase vraceli zpátky?

Nizozemský rodák nakonec skutečně vystoupil, a to se setem, který byl až podezřele podobný tomu, s nímž se představil na Szigetu v roce 2019. To znamená velká show plná laserů, dýmu, konfet a rachejtlí, na scéně stůl, po němž spíše lozil, aby mohl hecovat dav, než že by reálně něco míchal, a za ním velké plusko sloužící jako projekční plocha.

I songy zůstaly hodně podobné tři roky starému setlistu, tedy například "In The Name Of Love", "No Sleep", "Don’t Look Down", "Like I Do", "Waiting For Tomorrow" a jako úplně první navíc ještě "Scared To Be Lonely", v němž mu hostuje Dua Lipa. Snad to byla jen nechtěná náhoda, nikoliv cílená sůl do rány. A k tomu samozřejmě zase hrál i věci, které nejsou přímo jeho, jako třeba Adele nebo Florence + The Machine. Oproti staršímu vystoupení chyběl už jen živý Macklemore v "Summer Days".

Byla to tak sice zase velká, blikající show, ale zároveň i trochu zívačka. Pokud přece jen od posledně došlo k nějakým změnám, musely být ryze kosmetického rázu. Alespoň že ten finální ohňostroj skoro ve tři ráno stál za to čekání. A to i přesto, že už svítalo.

Mimochodem - počasí ten večer nezdevastovalo festivalový program jen v Polsku. Koncerty se kvůli povětrnostním podmínkám rušily paralelně i na souběžně se konajícím Rock Werchteru v Nizozemí, na Beats For Love v Ostravě, na Topfestu na Slovensku i na Balaton Sound v Maďarsku. Příroda rozdíly nedělá. A když už ne příroda, pořád tady máme ještě covid. Takže aby toho rušení nebylo málo, dozvěděli jsme se ještě, že jedni z headlinerů čtvrtého dne, britští The Chemical Brothers, nedorazí. Ed Simmons byl totiž pozitivní.

Zbývali tedy ještě například Jessie Ware, Taco Hemingway, AJ Tracey, Seasick Steve nebo The Killers. Ti všichni a ještě mnozí další měli zařídit Open’eru velkolepé finále. Ale s tím vším, co se právě odehrálo, už se dalo jenom doufat. Ostatně, jak jste si asi všimli, nejsou z toho od pořadatelů ani žádné fotky.

Nad ránem ale přišla ještě jedna zpráva z oficiálních míst. A tentokrát o poznání pozitivnější a překvapivější. Organizátoři Open’eru se omluvili a nabídli všem držitelům vstupenek dvě varianty kompenzace. Buď mohou během následujících tří let využít voucher na slevu na některý z příštích ročníků. Anebo - v případě, že mají pouze jednodenní vstupenku - ji mohou využít kromě třetího dne i v den čtvrtý.

Takže jsou to amatéři, nebo profíci? Rozhodnutí je na vás. Nicméně už to, že nějaká kompenzace přišla, je nestandardní. Podle zaběhlých všeobecných podmínek a zákonů totiž nemuseli vůbec nic. Ale udělali to. A udělali to bleskově. Neuvěřitelné.