Pro skupinu šlo o nejdelší pauzu mezi deskami za celou její existenci - čtyři roky od vydání "The Myth of the Happily Ever After". Jubilejní desátá studiovka (nepočítáme-li soundtrack "Balance, Not Symmetry", který se zvukově aktuálnímu počinu velmi blíží) nese název "Futique" a představuje introspektivní a zranitelný pohled na život partičky, která se odmítá spoléhat jen na nostalgii. Spojení slov future (budoucnost) a antique (starožitnost) odkazuje na myšlenku vážit si okamžiku v době, kdy se děje, a zároveň si uvědomovat, že jednou na něj budeme vzpomínat s láskou. Tento koncept prostupuje celým albem.

Trojice muzikantů za sebou nechala náročné období, kdy si členové nebyli jistí, zda nejde o konec Biffy Clyro. Simon Neil reagoval na potřebu odpoutat se od své každodenní rutiny tím, že začal tvořit a koncertovat s Mikem Vennartem v metalovém projektu Empire State Bastard. Po této tvůrčí očistě se vrátil připravený začít znovu.

Jeho spoluhráči - bratři James a Ben Johnstonovi - však byli v úplně jiné fázi. Zejména James se potýkal s důsledky období reflexe, které v kombinaci s depresí vedlo až k pobytu na lůžku. Jako v každém dlouhodobém vztahu, i zde nakonec všechny výzvy kapelu semkly a udržely pohromadě.

"Futique" začíná silně, skladbou "A Little Love", jež otevírala set kapely na Rock for People. Působí bezpečně a čistě, s lehce popovějším zvukem, než na jaký jsme u Biffy zvyklí. Ale chytlavý refrén z ní dělá stadionovou hymnu. Sestava tu vzdává hold svému dlouholetému přátelství. Pokud si vás tento singl nezískal, hned dalším se stal "Hunting Season", který připomíná časy "Only Revolutions". Kombinace řízných kytar a melodického refrénu stále funguje.

K vrcholům alba patří "True Believer" - skladba, která řeší víru v návrat zpět do pracovního režimu v kapele. Nejde o náboženskou víru, ale o víru ve vlastní rozhodnutí, která se nakonec vyplatí. Náboženské obrazy zde slouží jako metafory pro zranitelné emoce. Každý v životě činí zásadní rozhodnutí - a později si klade otázku: "Proč jsem se tak rozhodl?" Hudebně se parta vrací k neuhlazeným, skřípavým riffům ze svých raných let, které kombinuje s bohatou muzikálností současnosti, jež ji dostala na velká pódia.

Jako poslední singl vyšla balada "Goodbye" - písně v tomto duchu představují už tradiční součást alb této formace. Simon se zde zamýšlí nad tím, jaký by byl život, kdyby se opravdu rozpadli. Najdeme zde i "A Thousand And One", další ze silných pomalých kousků. První z nich má možná větší hitový potenciál, podobně jako v minulosti třeba "Space".

Neschází zde ani řada nečekaných momentů, které ukazují, že soubor stále rád experimentuje. "Shot One" je temná, náladová retrospektiva života zasazená do osmdesátkových popových kláves a výrazných basových linek. "Dearest Amygdala" zkoumá iracionální část mozku zodpovědnou za reakce "bojuj, nebo uteč" skrze hravou, osmdesátkově laděnou pop-rockovou optiku. "Woe Is Me, Wow Is You" pak nejvíce odráží vliv berlínského prostředí, kde se nahrávalo.

Velká krize se výrazně otiskla do celého díla. Přestože produkce místy působí nevýrazně, jednotlivé skladby mají takovou sílu, že si k posluchači dokážou najít cestu. Biffy Clyro opět vytvořili melodie, které budou jejich koncertní setlisty zdobit ještě dlouho. "Futique" přináší zvuk kapely, která překypuje novými nápady, umí dojmout a stále dokáže pořádně zabrat, a to i po tolika letech na scéně.