Nebojte, už s nimi vážně dáme zase na chvíli pokoj. Víme, že se teď bojíte otevřít i jogurt. Po dosavadních textech věnovaných příběhu Duy Lipy a Ewy Farne ale zůstalo ještě pár věcí nedořečených a snad si tento nadějeplný příběh zaslouží ještě pomyslnou tečku. Tak tady je.
Tak jsme v hudebním světě zase jednou zažili Nagano. Z přezpívání a následného duetu
Ewy Farné s
Duou Lipou se stal celospolečenský virál a, což je podstatné, pomohlo to úplně všem. Social media manageři z různých médií se nyní na LinkedInu prsí, jaká rekordní čísla nasdílení zmíněné spolupráce mělo a každý, kdo přepočítává klik, kometář či lajk na haléře, se nyní raduje z toho, jak mu raketovým tempem vystřelily statistiky nahoru. A platí to nejen pro hudební i nehudební média, ale koneckonců i pro Ewu, Duu a jejich týmy.
Ani my na musicserveru si nemůžeme stěžovat - můj článek o
Deseti zajímavostech, kterých jste si na koncertě Duy Lipy nevšimli, už je momentálně jedenáctý nejčtenější za těch bezmála čtrnáct let, co pro tento web píšu. Díky moc všem čtenářům, snad jste si mezi těmi drobnými detaily našli informaci, která pro vás byla nová a snad i užitečná.
Jenže obrovský zásah s sebou nese i další následky. Když jsem se podíval do komentářů na Facebooku pod textem svým, ale i těch od reportérů od konkurence, bylo mi z toho smutno. Snažím se myslet na to, že počet souhlasných lajků stále bezpečně překračuje množství negativněji zabarvených reakcí a také si připomínat, že souhlasná, ale mlčící většina je ta podstatná. Nicméně když čtu komentáře typu
"Kdo to je a co dokázala?", "Dejte s ní pokoj," rádoby vtipné reakce, urážející buď jméno, vzhled či váhu jak jedné, tak i druhé zpěvačky - evidentně se nezavděčíte nikdy -, připadal jsem si, jako kdybych zavítal do fóra na zpravodajských serverech. Nebyl to hezký pohled.
Dávno jsem si zvykl na to, že čtenáři se dělí na lidi, kteří:
1. čtou a ještě si rozkliknou odkazy a pustí si videa,
2. čtou od začátku do konce,
3. čtou do půlky,
4. vyberou si z textu jen část a na té se pak točí,
5. čtou sice celý text, ale pochopí ho úplně jinak,
6. čtou jen titulky a mají na ně názor,
7. nečtou vůbec, jen rovnou komentují.
Také už píšu dost dlouho na to, abych věděl, že žijeme ve zkratkovité společnosti, která nahrává tomu, že lidí patřící do skupin s vyššími čísly skokově přibývá. Když jsem ale pročítal všechny ty zhnusené a odsuzující komentáře, uvědomil jsem si, že bych měl udělat ještě jednu věc. A tak jak jsem předtím v euforickém rauši nejen ze skvělého koncertu, ale i ze zadostiučinění napsal o Due, měl bych nyní věnovat jeden text i Ewě. Tedy té paní, která teď dává rozhovory nejen do českých, ale i polských a britských médií, protože všude tam lidi zajímá, co se to vlastně v O2 areně stalo.
Spousta komentujících nyní konspiruje o tom, jak bylo vše dopředu domluvené, jak tu radost Ewa zahrála, jak měla jen štěstí, kolik jí takový duet musel stát peněz nebo že to není podstatné a nikoho to nezajímá. Naštěstí ale existují i lidé, kteří zvednou telefon a zeptají se, jako to udělali v Express FM, když se spojili s Liborem Lisým z Warner Music, u nějž původem britská zpěvačka s kosovsko-albánskými kořeny vydává své desky. A ten prozradil, že kandidátů, z nichž se vybíralo, bylo více - ve hře byly hity z "Pelíšků", zvažovala se i "Modlitba pro Martu" nebo "Losing My Religion" od
R.E.M., která speciálně po Sametové revoluci měla pro český stát symbolickou hodnotu. Nakonec se prý vybrala právě Ewina písnička jednak proto, že je optimistická a zpěvná, ale také i s nadějí, že by se podobný příběh mohl třeba i stát. A samotná Dua se pak zhruba týden "Na ostří nože" biflovala, aby alespoň většinu pasáží odzpívala správně.
Pokud by ale měla platit premisa, že vše bylo od začátku domluvené, proč by Ewa nezpívala už na prvním koncertě? Vždyť tak se to dělá na jejím turné běžně - a jak jsem psal v původním textu, například
Troye Sivan nebo duo
Angus & Julia Stone byli přizváni rovnou. U nás se ale první koncert odehrál bez Ewy na pódiu právě proto, že takový byl původní plán. Ostatně, během druhého večera se Dua přiznala, že pro něj měla původně nachystaný úplně jiný song, čemuž není důvod nevěřit, neboť přesně takto na jiných zastávkách svého turné funguje, viz například vystoupení ve Francii nebo Německu. Nakonec si to ale rozmyslela a na scénu pozvala
"svou novou kamarádku".
Ale to jen tak na vysvětlenou, o tom jsem původně psát nechtěl. A jen coby takový poddotek nechám vyznít informaci o tom, že si na sociálních sítích Duy málokdo všimnul, že chuděra musela naše památky chodit obdivovat v noci, aby měla aspoň trochu soukromí. Proč se nikdo nepozastaví třeba nad tímto?
Hlavně jsem chtěl napsat následující - Ewa sice měla obrovské štěstí, ale to by se jí nikdy nepřihodilo, kdyby na sobě celé roky tolik nedřela. Nemusíte mít rádi její písničky, žánr, ve kterém je zpívá, nebo třeba ani ji samotnou. Nemůžete jí ale upřít, že ovládá svůj hlas jako málokdo. Technicky bezpochyby patří mezi nejlepší a shodou okolností i nejslavnější zpěvačky u nás a takové věci se nestávají náhodou.
Když jí bylo třináct a se zpíváním začínala, zcela určitě by si tehdy nemohla dovolit předvést "I Will Always Love You" od
Whitney Houston (respektive
Dolly Parton), protože jde o písničku, na které si vyláme zuby snad úplně každý, kdo se do ní nejen v talentových soutěžích pustí. Ewu ale považuju zatím za jedinou zpěvačku, která si na tak brutálně těžký song může troufnout a znít v něm konkurenceschopně. Něco takového nedokážete jako zpěvák z ulice, na tom musíte, abyste si neuřízli ostudu, pracovat dlouhé roky s učitelem zpěvu.
To vůbec nejdůležitější z celého textu ale přichází nyní - její úspěch a celý ten příběh s Duou Lipou si zaslouží neskonalý obdiv. Málem až hollywoodská story o holce z Vendryně, která si zazpívala s globální popovou ikonou, je nejen dojemná, ale ukazuje také směr spoustě dalším z hudebního světa. Inspiruje. Převrací na ruby dlouhá léta budované statusy quo o tom, co je v naší malé zemi možné, a co nikoliv.
A to i přesto, že všední realita hudebního světa a kultury jako takové je mnohem smutnější. Stačí se podívat na alternativní scénu, na začínající muzikanty, chátrající kluby, o nichž v novém Full Moonu skvěle psala Kristina Kratochvílová, na to, že při rozdělování ministerstev v nově sestavené vládě málokdy dojde na to, že si kulturu vytáhne někdo s backgroundem v branži, nebo si vzpomenete, jak na zadek dostala v době covidu, není to hezký pohled.
K tomu si přidejte, jak se právě na výdaje za kulturu v rodinách i ve vládě začne sahat, kdykoliv je potřeba začít šetřit, protože je to z pohledu mnohých zbytná položka. Jak jí v novinách a společenských časopisech zůstává stále menší a menší prostor, protože coby celek je prostě pro mainstream nezajímavou oblastí. Jakmile se pobavíte s libovolným muzikantem či člověkem z hudebního zákulisí, málokdo vám řekne, že se cítí doceněný. Dobře zaplacený. Že na něj chodí přesně tolik lidí, kolik si dle svého soudu zaslouží.
Ewa je jednou z miliónu, komu se v našich podmínkách může podobný úspěch přihodit. Ukazuje ale, že to je možné. Že realita občas předčí vaše nejdivočejší sny. A ačkoliv to není jediný podobný úspěch, protože z Česka pochází také lidé jako
Markéta Irglová,
Ondřej Pivec,
Mikolas Josef nebo třeba Miloš Forman, jde pořád o nesmírně inspirující příběh ukazující, že to jde. Že dává smysl se snažit, protože se to může podařit.
Vyvolává to zase jednou pocit hrdosti a ukazuje, že příměr s Naganem z úvodu článku není od věci. A tak jako tehdejší hokejoví hrdinové inspirovali novou generaci v čele s Davidem Pastrňákem, a proto kromě Nagana 1998 existuje už i příběh Praha 2024, může i Ewa ukázat mnohým dalším, jak kráčet v jejích šlépějích, abychom se měli z čeho radovat i v následujících letech.
Bylo skvělé něco takového zažít. Nejen kvůli oběma zpěvačkám, ale i proto, že se po delší době zase jednou ta tolik osudem zmítaná kultura stala společenskou událostí číslo jedna. Byť jen na pár dnů. Díky za to, Ewo i Duo, odvedly jste skvělou a záslužnou práci pro celou hudební branži. A gratuluju. Upřímně a od srdce. Teď už ale zpátky do reality. A pokusit se zase pomáhat na výsluní i všem ostatním.