Žijeme v docela pochmurných časech. Co tě v poslední době nadchlo, z čeho jsi měl radost?

Ze snídaně. Mám snídani jako nejmilejší část dne, a tak jsem si dal zeleninu a ztracené vejce. Na Kulaťáku se prodává speciální máslo a pesto. Mám takovej dojem, že ho prodává Kristýna Lhotáková, která kdysi byla fantastická tanečnice a zpěvačka. A možná tančí pořád, jen já se nepohybuji v těch kruzích.

Vím, že jsi na Facebooku řešil, že máš krizi, že se ti v poslední době chce po snídani spát, a sháněl jsi rady, jak s tím bojovat. Co ti kdo poradil dobrého?

Ano, po snídani mám většinou chuť jít si lehnout. Neusnul bych, ale přijde na mne strašná lenost. Hodně lidí mi říkalo, že to má podobně. Přemýšlím, co s tím. Kafe funguje trošku. Dobrá věc je ledová sprcha, ale ne vždy mám odvahu.

Když jsme u toho spaní, často na Facebooku publikuješ své sny. Pracuješ s tím pak nějak? Používáš to třeba do svých skladeb?

Moc ne, ale výjimka je píseň "Pole, tráva a činžáky", která je pouze zápisem snu. S tím ale šetřím, protože kdybych se pohyboval jen ve světě surrealismu, asi bych neřekl to, co potřebuju říct. Říkal bych, co se děje v projekční kabině mý hlavy. Když jsou ty myšlenky zpracovaný, je to obecně sdílnější. Ale vydal jsem knížku, ve který jsou moje sny zapsaný a ke každému je jeden dada-obrázek.

Koukáš přitom do snáře?

Ne, to ne. Výklady vůbec nechci.

To já třeba sny po probuzení vždycky zapomenu. Máš nějakou radu, aby se tak nedělo?

Musíš na to myslet a být nachystaná. Když se probudíš, měj tužku s papírem vedle postele. Když si řekneš, že to napíšeš za chvilku, už za pár vteřin na to zapomeneš.

Tak si píšeš třeba i texty k písním?

To si spíš píšu většinou do mobilu, v tramvaji, v hospodě, na procházce, ...

V mezidobí mezi posledními dvěma studiovkami Květů jste přišli s projektem YM. Tehdy si každý člen skupiny natočil sólovku ve vybraném žánru. Jak hodnotíte projekt s odstupem času?

To byla doba, kdy jsme věděli, že se chceme vídat, vymýšlet nové věci a tvořit, ale ne do Květů, protože jsme předtím v jednom roce natočili album rozdělené na dvě části a už by to bylo na hlavu. Měli jsme chuť zkusit něco jinýho. Myslím, že Ondra chtěl udělat písničky, které měl nějakou dobu nachystané. Aleš chtěl zpracovat své nápady víc směrem do elektroniky. Já neměl žádný materiál, ale chtěl jsem to vzít z jiného konce a udělat čistě akustickou country desku. Měli jsme dlouhou šňůru po celé republice, oblékli si kostkovaný košile a naladili banjo. Bylo úplně nejvíc zpívat o tom, že jezdím rád kamionem…

Nový počin vaší skupiny měl nést název "Světlo". Proč z toho sešlo?

Zdálo se nám to neslaný nemastný. "Květy Květy" je sice příšernej název, nikdy to nenajdeme na internetu, všichni to budou komolit, ale odvahu mu upřít nelze. "Květy: Květy Květy" zní, jako bys začala říkat nějakou mantru. Máme už tolik desek a vždy jsme vymýšleli, z jakého úhlu to vzít, a nevím o žádné kapele na světě, která by měla ve svém názvu desky dvakrát zopakovaný svůj název.

Kolekce vyšla v magické datum 17. listopadu. Cítím v tom záměr a odkaz na Havla?

Ano. Na tom mi záleželo.

Nahrávku jsi označil za městskou. V jakém smyslu to mám chápat?

Psal ji městskej kluk a ten docela šetřil tím, aby se v písních objevovalo nebe, stromy, kameny, ale je tam hodně autobusů, letadel, takových urbánních věcí. To je to, v čem já žiju. Rád sice chodím do lesa, když vyjdu z domu, mám les relativně blízko po ruce. Ale když otevřu oči, slyším auta. Přijde mi perfektní, že poslouchám rozhlas, kde hlásí, na jakém kilometru je jaká překážka. To je tak abstraktní, když sedíš doma, srkáš kafe, nikam se nechystáš, ale pozorně posloucháš, že u Mníšku pod Brdy je ucpaná silnice, došlo tam k havárce, ke střetu autobusu s traktorem a že si máme dávat pozor…

Bydlíš v centru města?

Je to paradox, protože bydlím v jižní části Brna, do centra to mám deset minut autobusem, ale zároveň jsem na místě, kde se dá utéct do takové změti industriálu a přírody. Dost opuštěných továren a špinavá řeka. Ale taky stromy.

Deska je taková intimní a rekapituluješ na ní vztahy. Co tě k tomu vedlo a jak se s tím ztotožňují ostatní členové skupiny?

Já řeším holky, jako každej chlap. Kluci to moc nerozebírají. Když něčemu nerozumí nebo k tomu mají výhrady, tak to řeknou. Já mám asi největší radost, když je něco rozesměje. To je svátečně.

Poprvé jste natáčeli s novým bubeníkem Kubou. V čem vidíš jeho přínos?

Kuba je extra super bubeník. Není zatížený minulostí, je totálně přímočarý, takže co se mu líbí, nelíbí, to říká hned. Taky tou kapelou hodně žije, skladby pozorně poslouchá, přemýšlí o nich. A je zajímavý, že si pamatuje texty našich písniček. I starších. Líp než já.

Album vypovídá o touze v izolaci. Co tě k tomu vedlo?

No, měl jsem různé vztahy se ženami. Někdy i na dálku, takže to vlastně něčím tu karanténu připomínalo. A když se to v březnu všechno zaseklo, přišlo mi to v něčem jako završení těch vratkých životních drah.

Je deska vyznáním k jednomu člověku, nebo k vícero osobám? Nebo je to jen soubor pocitů, za kterými se ohlížíš?

Já přece nemůžu říkat, co přesně jak, kdo, kdy a kde. Stačí ty písničky poslouchat a je zjevný, že je to lásce, která má mnoho zákrut. Ale není to jen takový milostný deník. Jedna skladba se jmenuje "Nekonečný" a je o Danovi Nekonečném, který umřel, když jsme měli soustředění. Docela mě to zasáhlo. On byl úkaz z doby dětství, který neměl obdoby.

Já jsem si říkala, kdo je ten král, o kterém se zpívá, že je mrtev.

Miloval jsem ho jako kluk, jako dospělej jsem se za něj styděl. Ale zpětně obdivuju, že se nebál jít přes všechny čáry vkusu, kamkoliv přijít v banánově žlutém obleku, házet po sobě třpytky a plácat černošky po zadku, dělat to kdekoliv na firemním večírku, kroutit se kolem palmy a křičet nějaké citoslovce. To má strašný koule. Věřím, že to dělal nadoraz, ta živočišnost a schopnost nadchnout se pro věc. Byl to šílenec a frajer.

Na nahrávce se objevuje jeden host, a to v písni "Koňýku". O koho se jedná?

Zpívá ji Alenka Polová, písničkářka, která si říká Alen a nedávno vydala desku u Polí 5. Má specificky něžnej hlas. Sice je tam jen chvilku, ale je super, jak tu chlapskou desku zjemní.

Proč je ypsilon v názvu písně?

Protože jsem tak byl v jeden čas někým oslovován. Lidi si říkaj' zvířátkama, třeba koťátko, kocourku, lištičko, … a pak někomu říkáš koňýku a napíšeš to s hrubkou, protože ti to přijde jako roztomilý.

V této písni zpíváš o bonbónovým světle. Co si pod tím mám představit? Jak takové světlo vypadá?

Představ si duhu, která je složená z barev stejně jako bonbon s barevnými pruhy.

V písni "Uši" je schválně přehozené spojení: "Trávu, večer kouřit kávu…" Je to proto, abys upoutal pozornost posluchače?

Kdyby to bylo normálně, je to banální. Ale nedoporučuji to zkoušet. Vzpomeňme na Sagvana Tofiho, který se pokoušel kouřit Aspirin ve filmu "Vítr v kapse".

Jedna píseň se jmenuje "K.". Čeho to je zkratka?

Může to být jako kominík, o kterém ta písnička je. Ale taky to může být zkratka něčího jména. Nebo města, kde se to stalo. Nebo moje příjmení. Kdo ví?

Čím tě zaujalo okolí špitálu, o kterém taky zpíváš?

Jeden čas jsem tam pod vlivem nějakých okolností jezdil. A zažil jsem, jaký to je tam na někoho čekat. Fakt nekonečný, protože některý věci ve špitále trvají celou věčnost. Člověk má čas všímat si detailů. A to kafe tam je skutečně obludný. Jenže když není kolem nic dalšího, tak si ho nakonec dáš a trpíš.

Ve studiu vám pomáhal Ondra Ježek. Co byl jeho největší přínos?

Ondra je fakt skvělej, je strašně hravej a má neuvěřitelně moc zkušeností. Pořád je ve střehu na několika frontách, hlídá, aby zvuk byl nejen dobrej sám o sobě, ale taky aby ještě dopověděl ten příběh, co je v písničce.

Třeba v songu "Nekonečný" je použito "cha cha cha"…

To vymysleli kluci.

Vím, že Ondra je specialistou na speciální zvuky. Jaké zakomponoval do vaší novinky?

Ve studiu ve Zlíně, kde jsme to točili, strašně moc vržou dveře. Tak jsme toho využili do písně "Uši" - udělali jsme takovej dialog mezi varhanami a dveřma, který fakt ukrutně skřípaly. Ty si o to natočení přímo koledovaly.

Od elektroniky jste přešli zpět k živým nástrojům. Bylo to tím příchodem Kuby a tím, že Aleš šel za kontrabas?

Jsme rocková kapela. Máme ty principy v krvi. Strávili jsme půl života ve zkušebnách, jsme parta kluků, co milionkrát za pubertu slyší: "Raz, dva, tři, čtyři," a bum, třísk. A ta síla, co z toho zvuku jde, to je asi jeden z největších bonusů mýho života.

Říká se, že "Květy Květy" jsou rekapitulací toho, co jsi prožil. V roce 2020 jsi oslavil čtyřicetiny a skupina dvacetiny. Je to ohlédnutí? Měls potřebu bilancovat?

Asi ano. Ale mám pocit, že se ohlížím zpátky už tak od pětadvaceti. Teď to ovšem nabírá celkem grády. Paralelně nemám rád, když se to se sentimentem přehání, takže to často hážu dolů něčím zcizujícím. Tohle je dobrej věk. Aspoň částečně už vím, co se sebou. A taky je tu víc svobody. Můžu si dělat, co chci, zpívat, o čem chci. Ber, nebo nech ležet.

Pracuješ na spoustě projektů současně. Jak to všechno zvládáš?

Nemám děti, což mi občas přijde líto, ale zase můžu být dítě sám. Když mě něco baví, jsem docela pracovitý. Třeba hudbu k celovečernímu filmu jsem měl hotovou o měsíc dřív, než jsem ji měl odevzdat.

To byl soundtrack ke snímku "Veterán"?

Jo jo. Pak jdeš na premiéru a je to moc kouzelnej pocit. To, co jsi doma vykoumal, je najednou součástí obrazu, zní to přes celé kino. Úplně se chvěješ radostí a nervozitou. Moc rád bych si to někdy zopakoval.

Spolupracoval jsi na desce Jana Fice, který vyrábí nástroje zvané cigar box guitar. Tuším, že máš od něj doma banjo. Je to tak?

Vyrábí hodně strunných nástrojů. Mám od něj kytaru, baskytaru, banjo, cigar box, diddley bow. Honza je fantastickej, protože ty kytary mají opravdu duši, i když to zní jako nejotřesnější klišé. Kamarádíme se a taky s ním občas hraju v kapele. Je to asi jedinej kamarád, co nosí kšandy. Vlastně ne, Kočička je občas vytáhne taky.

Použil jsi ty nástroje k natáčení alba?

Celou dobu hraju na jeho zelenou kytaru Red Bird.

Janovi jsi producentsky pomáhal s jeho projektem...

Honza přišel a říká, že aby mi mohl svoje věci zahrát, musíme si dát pár panáků, aby se nestyděl. To je nebezpečný! Pili jsme a vedli velmi zasvěcené mužské rozhovory o životě. No, a pak mi zahrál svoje věci, já je natočil a pak nad nimi týdny seděl a dohrával nástroje, aby ten zvuk byl barevný.

Aby toho nebylo málo, s bubeníkem Kubou jste si založili instrumentální projekt Dula. Co vás k tomu vedlo?

My se sešli jen dvakrát a šli improvizovat do zkušebny. Poprvé neměl do čeho píchnout, byl Štědrý den. Pak přijela jeho máma a jedli jsme polívku. Podruhé se s ním rozešla holka a on se chtěl odreagovat. Ve volných chvílích jsem to doma rozstříhal a nahrál k tomu další nástroje. A aby to nikdo nemohl poslouchat, vydali jsme to na kazetě. (smích)

A taky jsi coby textař spolupracoval s Lenkou Dusilovou na její aktuální řadovce "Řeka". Jak moc bylo obtížné se převtělit do ženy?

Známe se asi deset let. Mám ji hrozně rád a vlastně mi dodnes přijde tajemná. Jestli ty texty mluví za ni, nebo ne, to jsme zjišťovali okamžitě, protože jsme je psali spolu a rovnou zkoušeli zpívat do hudby. A hodně rád vzpomínám na vaření. Lenka vaří samá zdravá a lehká jídla. Tak to jsem si užil - sedět v kuchyni a těšit se na to.

Dočetla jsem se, že nechce zpívat slovo kalhoty. Proč?

Nevím, bylo tam místo, kde se mělo rozebírat oblečení, tam se - podle mne - hodilo slovo kalhoty. Asi se to Lence špatně zpívalo, tak jsem tam dal slovo košile a bylo to v pohodě.

Máš taky nějaké slovo, které nechceš zpívat?

Nevím. V rámci kontextu to může být jakékoliv slovo. Nečekal jsem, že budu mít v textu Hitlera, a mám - pět let zpátky na desce "Miláček slunce". Zjistil jsem, že hodně starších chlapů pořád čte knížky o Hitlerovi. Koupíš si časopis à la Záhady světa nebo Svět tajemných sil a vždy je tam něco ve stylu "Nová fakta o Hitlerově zbrani". Lidi to totálně bere. On už je 80 let mrtvý, a stále se k němu lidi vracej.

Krom zpívání se věnuješ herectví. Rýsuje se něco nového v této sféře?

Točil jsem malý role, hrál v seriálech, který teď budou v televizi, na Mall.TV, na Nově, ale to jsou spíš drobnosti. Ale především jsem hrál hlavní roli ve filmu "Marťanské lodě", který půjde příští rok do kin. Jsme tam jako milenecká dvojice s Eliškou Křenkovou. Je to hodně intimní příběh z Brna, hra s realitou o klukovi Martinovi, který má kapelu. Eliška tam hraje holku Elišku.

Hrajete spolu nějak často...

Eliška je profík a je s ní sranda. To samo o sobě by stačilo, ale taky ji mám fakt rád a ještě oplývá tím druhem krásy, co září z plátna. Bylo potřeba něčím vyvážit moji - především vnitřní - krásu.

Děláš k tomuto snímku i soundtrack?

Zrovna scénickou hudbu k tomu filmu skládá Bertík z Bert & Friends. Já tam mám jen písničky. Měl jsem dělat scénickou hudbu pro divadelní projekt, který se zrušil s koronou. Teď čekám, jestli to bude pokračovat na jaře.

Máš Bertíka rád?

Miluju ho, je skvělej a jeho tvorba mi přijde jako čirá radost.

Na Facebooku jste se skupinou vedli diskuzi na téma brněnská alternativa. Často vás totiž lidi takto škatulkují. K jakým závěrům jste dospěli?

Že bychom byli raději, kdyby nás označovali jako představitele jamajského reggae.