Rezidence Kaprál se nachází v centru Brna, pod Špilberkem v Údolní ulici. Jde o nádherný starý byt, který se aktuálně nachází ve správě městské části Brno-střed. Dům je vybaven tak, jak ho užívala rodina básníka Zeno Kaprála, představitele brněnské bohémské generace šedesátých let. V tom bytě bydlela i Dora, Kaprálova dcera.

S kapelou jsme se sešli v přilehlé kavárně a krátce po devatenácté hodině jsme se vydali do sousedního domu. Vešli jsme do studené chodby s krásným starým zatočeným schodištěm. A než jsme se rozkoukali, skupina na uvítanou a cappella zazpívala píseň "A. Kurosawa". Prostě si jen tak stojíte na schodech starého domu, ještě jste toho moc neviděli, ale už se vám pod kůži začne dostávat atmosféra místa. Do toho posloucháte první skladbu a je vám jasné, že dnešek bude opravdu výjimečný.

Přesunujeme se do nádherného několikapokojového a útulně zařízeného bytu s krásným prvorepublikovým nábytkem, knihovnou, obrazy, lampami a lustry. Genius loci jak kráva. Zabydlíme se v prvním - rockovém - pokoji, kde má skupina připraveny klasické nástroje tak, jak je známe z klubových koncertů nejčastěji: elektrická kytara, basa, bicí, klávesy.

Vzhledem k místu, kde se nacházíme, začne kapela písní "Dům, ve kterém bydlela Dora". Bytových koncertů už jsem zažil řadu, ale vždy šlo o akustická vystoupení. Tady to muzikantům v plné polní hraje parádně, mají famózní zvuk, akustika prvorepublikového pokoje je prvotřídní.

A tak se snadno ponoříte do těch písní, textů i not a prožíváte silné propojení nejen se skupinou a návštěvníky koncertu, ale i s původními obyvateli bytu. Zazní ještě skladba "Jablka" nebo zřídka hraná "Voskovec v Americe". V pokoji se nesvítí, kapela stojí u oken, takže přítmí místnosti a protisvětlo z ulice dotváří krásnou atmosféru.

Po rockovém setu se přesouváme do dalšího pokoje, do knihovny, ke kulatému stolu. Tady se skupina představí jako čistě syntezátorový band. Mimo jiného zahraje "My děti ze stanice Bullerbyn", ale také "Tuláka", který je v této podobě hodně nečekaný. A zase se tu propojuje skvělá forma hudebníků - hraje a zpívá jim to fantasticky, u nás jsou podle mne na absolutní špičce tuzemské (mainstreamové) alternativy - s atmosférou toho neobvyklého místa i s naladěním posluchačů, kteří přišli skutečně poslouchat a koncert si užít.

Dalším pokojem, kam se přesuneme, je ložnice. Květy tu předvedou akustický set. Martin Kyšperský hraje na akustickou kytaru, Aleš Pilgr bubnuje na malé bubínky, ale taky používá takový ten nástroj na unplugged vysávání koberců (u nás doma se tomu říkalo Markétka, ale netuším, o jak moc krajové pojmenování se jedná) jako vozembouch.

A tady zazní pro mne nejcennější písně večera. Návštěvníci si totiž mohli každý přát jednu skladbu, kterou kapela zahrála. Já si vybral "Zvíře nebo sebe a zvíře" z alba "Střela zastavená v jantaru", pro mě jednu nejsilnějších písní kapely, která ale z jejího repertoáru už dávno zmizela. Zazněl tu ale i velmi raritní cover songu "Krvavej román" od Davida Kollera, zpěváka, kterého jsme v pubertě s Kyšperským oba žrali a dnes si o něm, Lucii a Wanastowkách, když se potkáme, často povídáme.

Následně se přesouváme do koupelny - opravdu do malé bytové koupelny s vanou a malou uličkou u ní. Jsem si skoro jist, že zde asi nikdy nebylo tolik lidí najednou. Martin Kyšperský a Ondřej Kyas si vlezou do vany a na španělky zahrajou novou píseň "Parťák", která by měla v nejbližších měsících vyjít na EP/kazetě. Vypráví o kamarádovi Kyšperského, se kterým to nebylo úplně jednoduché.

Znovu se vrátíme do rockového obýváku, kde koncert začínal, a kapela pokračuje s dalším setem ve své nejznámější podobě. Vystoupení graduje písněmi "Mravenci", "Kouzelník" a "Turné v Polsku". Potlesk pro muzikanty se tentokrát ozývá i z ulice.

Pro závěrečnou píseň muzikanti připravili něco jako meditaci a já si vzpomenu na jeden bytový koncert Jakuba Königa. Na něm si jeho návštěvníci zavázali oči šátkem, a plně se tak mohli ponořit jen do hudby. Byl to tenkrát velmi silný meditativní zážitek. A i nyní si v Rezidenci Kaprál všichni sedneme, zavřeme oči a vnímáme nejdřív ticho, zvuky z ulice, kručení žaludků a pak postupně začne to hmatatelné a ne úplně krátké ticho naplňovat kapela tóny písně "Jsou dny". Těžko se mi hledají slova, kterými tu až posvátnou atmosféru a finále koncertu popsat. Bylo to, jako bysme se setkali s Dalajlámou. Nebo tak něco.

Ale protože je potřeba nás z toho obláčku, na který jsme doputovali, stáhnout po stříbrné niti zase pěkně na zem, zazní ještě přídavek v podobě písničky "Nejtišší kapela". Květy ji hrají za závěsem trochu jak stínové divadlo a dosyta se u toho vyblbnou. Takže v jeden okamžik závěsem projede křeslo, v jiný Aleš Pilgr hraje boucháním a zavíráním dveří.

Koncerty skupiny Květy, ale i sólová vystoupení Martina Kyšperského bývají vždycky parádní. Kapela je skvěle sehraná, hrát ji baví a užívá si to. Tento večer ale byl bez přehánění ojedinělý. Návštěvníci mohli kapelu zažít v různých polohách, slyšeli některé dlouho nehrané písně a jiné v nečekaných aranžích. A díky tomu inspirativnímu místu s duší, kde se koncert odehrával, i díky otevřeným a vnímavým posluchačům došlo k neopakovatelnému společnému zážitku. Předat to slovy dál ale stejně asi úplně nedokážu. A tak můžu jen napsat, že jsem opravdu vděčný, že jsem něco takového mohl zažít. Jednoznačně pro mě šlo o jeden z koncertů roku.