Se Zvířetem jste čerstvě získali dva Anděly, už máš dohromady tři. Jaké byly prvotní pocity?

Ve chvíli, kdy nám David Stypka podával Anděla za alternativní a elektronickou desku, jsme si mysleli, že děláme rozhovor do předtočeného medailonu. Takže jsme byli všichni dost zaskočení. Někdo si myslel, že nám je jenom ukazují, nebo půjčují na focení. Docela dlouho trvalo, než to všem došlo a začli jsme se radovat. A někdy v tu chvíli se na místě objevila paní z Evropy 2 s druhým Andělem. Což nás zase zaskočilo, ale už trochu míň. Rozhodně jsme z toho měli radost, který jsme se napřed trochu zdráhali uvěřit.

Vážíte si podobných ocenění? Mají podle vás nějakou vypovídající hodnotu, nebo se na to díváte s nadhledem a je vám to jedno?

Já jsem si po zveřejnění nominací řekl, že se radši nebudu moc těšit. Celkem logicky jsem si obhájil, že o ty ceny nikdy primárně nešlo a že by se teda nic strašnýho nestalo, kdybychom žádnou nedostali. Ale postupně se ukázalo, jak má zrovna Anděl velký význam pro lidi, co se o hudbu moc nezajímají. Palce nám drželo široké příbuzenstvo a spousta kamarádů. A když jsme pak vyhráli, bylo vidět, že spousta z nich má opravdickou radost. Je to určitě ocenění naší společný práce. Ale taky je to nějaký potvrzení pro všechny ty naše babičky, dědečky a vůbec příbuzný a přátele, co nás posledních pár let nevídaj', protože pořád někde hrajeme nebo zkoušíme. Že to za něco stojí.

Má ocenění na Zvíře nějaký dopad? Je to příjemné uzavření jedné krásné kapitoly, nebo to naopak otevírá dveře pro další tvorbu? Projevil se o vás zvýšený zájem?

Myslím, že ten dopad se teprve ukáže. Už teď se ale ozvalo pár míst, který pro nás zatím byly zavřený, že by o nás stály. Určitě se už teď, během prvních pár týdnů, zvýšený zájem projevuje. Taky se o nás ale dozvědělo velký množství lidí, co na jméno Zvíře jménem Podzim ještě nikdy nenarazili. Skokově stoupla zhlédnutí na YouTube i návštěvy stránek. A pár lidí, který si zatím nebyli jistí, jestli se jim to chce poslouchat, si třeba některou z našich desek pustilo.

Přijde mi lehce vtipné, že vás Akademie objevila až s druhým albem. Přitom debut mi přijde osobnější. Čím si vysvětluješ, že uznání přišlo až s tímto odstupem?

Těžko říct. Těch důvodů může být několik. První deska byla taková klasičtější v kapelním pojetí a ta druhá je mnohem modernější. Taky jsme o vydání jedničky mluvili už rok dopředu a leckoho jsme tím trochu odradili. A hlavně jsme za sebou měli hraní na festivalech v roce 2018 a 2019, během kterého nás viděla další spousta lidí. Ono je v současné době parádní muziky spousta, díky streamovacím službám je navíc kdykoli na dosah.

Původně jste letos chtěli celý zvířecí projekt ukončit - odehrát koncerty a uložit ho k spánku. Nakolik vám plány zpřetrhala korona?

Přišli jsme o většinu nasmlouvaných festivalů na léto. A tak jsme se s většinou dohodli, že na nich vystoupíme i příští rok. Takže se nám to celé protáhlo ještě o rok navíc. Měl jsem z toho kroku na začátku obavy, ale teď jsem rád.

Jednou z akcí, kde budete vystupovat, je multižánrový festival Colour Meeting v Poličce (24.-25. 7.). Když se chytnu slova meeting, který má akce v názvu, jak často se tolikahlavý ansámbl, jako jste vy, setkává?

Moc často ne. Zvíře je postavené částečně i na tom, že jsou pro nás koncerty i samotné hraní hodně výjimečná záležitost. Obvykle máme zkoušku nebo soustředění před každou větší šňůrou, takže tak dvakrát do roka. A pak na koncertech. Všichni jsou hodně zaneprázdnění, tak je to vždycky malý zázrak, že se sejdeme. Ale nikdo si to nechceme nechat ujít.

Co považuješ za osudové setkání. Kdo ovlivnil tvůj život, tvoje hudební a celkově umělecké vnímání?

Takových lidí byla spousta. Od mého učitele kytary Honzy Suchého přes kamaráda Martina Ledvinu, který mě hudebně dost nasměroval, když mi bylo osmnáct. Za hodně vděčím Lubošovi Malinovi z Druhé trávy nebo svému spoluhráči Tomáši Neuwerthovi. Ale těch inspirativních lidí, kteří mě ovlivnili, je strašně moc. Pořád nějaké potkávám. Pořád zůstávám stát s otevřenou pusou. Třeba zrovna Aid Kid, se kterým jsem se před pár lety potkal, je neuvěřitelně nadaná a inspirativní osobnost. Myslím, že mám velikánský štěstí.

V rodinách členů skupiny se od jejího vzniku narodilo přes deset dětí a další jsou na cestě. Jak to ovlivňuje její chod?

Počkej, deset možná ještě ne. Zatím sedm a Tomáš Neuwerth už dvě krásné dcerky měl z předchozích kapel. Ale je pravda, že dvě další jsou teď na cestě k nám, takže je tý naší smečky fakt požehnaně.

Bylo zajímavý, jak jsme se jeden po druhým stávali rodičema. Jak se nám měnily světy a životy a do toho jsme společně hráli, cestovali, zkoušeli, přespávali.

Děti asi nejvíc ovlivňují chod kapely tím, jak narůstá počet lidí, které musíme vozit s sebou, aby se o ty naše ratolesti mohli starat. A taky tím vším místem, které zabereme, když někam dorazíme.

Fungování v tak početné sestavě musí přinášet kompromisy. Kdy jsi naposled vystoupil ze své komfortní zóny?

Vystupovat z komfortní zóny je celkem běžná praxe. Neoblíbená, ale častá. Já bych se nejraději věnoval jenom hudbě. Nebo hudbě a malování. A psaní. Ale úplně bych mohl vypustit veškerý organizování. Nebo přesvědčování, obhajování, přemlouvání. A už vůbec nerad někomu říkám nepříjemný věci nebo se s někým dohaduju. Naštěstí na to všechno máme skvělou manažerku Blanku. Ale občas se z titulu svý kapelnický funkce do některých výše zmíněnejch situací dostanu. A není fér před tím uhejbat. Tak se snažím bejt co nejrovnější. A neodkládat to zbytečně.

V minulém rozhovoru jsi mi prozradil, že váš velký tvůrčí princip je náhoda. Co nejlepšího díky náhodě vzniklo?

To by se tedy zpětně těžko počítalo. Já mám pocit, že celé to Zvíře je vlastně jeden dlouhatánský řetěz synchronicit a náhod. Zpětně se zdá, že to všechno bylo jasný a přehledný a předem daný. Ale už od mýho prvního setkání se Zvířetem v setmělým parku to je jedna náhoda za druhou. Všechny ty okolnosti, setkání a zážitky, který mě vedly k výběru lidí, co jsem do kapely pozval. A všechny ty důvody, který některý vedly přijmout a jiný ne. Že se mi povedlo přesvědčit Richarda z Clubu-Mate, že nám přidal na studio. A Přemysla s Milanem z Indies Scope, že to stojí za to vydat. Dlouhou dobu jsem měl v rukou jenom pár písniček a jeden neukotvenej sen.

Sen projektu Zvířete se ti vyplnil. Co dál? Co je tvůj aktuální sen?

Dá se říct, že svůj aktuální sen zrovna žiju. Dlouho jsem stál o to, abych se mohl věnovat primárně umění. Abych nemusel přebíhat mezi občanským zaměstnáním a tím, co chci ze srdce dělat. A abych, kromě umění, trávil čas hlavně s rodinou. A všechno tohle se mi teď splnilo.

Je to sice, jak už to se splněnejma snama bejvá, trochu jiný, než jsem si to představoval. A taky je to místama docela náročný. Ale neměnil bych. Mám velký štěstí, uvědomuju si to a jsem za to vděčnej.

Na Facebooku jsi psal, že jste na konci karantény nahrávali další věci s Kittchenem. Bude z toho nová deska? O čem bude? A vyjde tradičně na prvního máje?

Je to tak, nová deska Kittchena by měla vyjít 1. 5. 2021. Což bude shodou okolností i deset let od první nahrávky "Menu". Ještě nevíme úplně přesně, jak se bude jmenovat, i když favorita už máme. Ale hlavním tématem bude podle mě nějaká transformace, změna stavu, vývoj, proměna. A do určitý míry i rozloučení s mým tátou, který loni v listopadu přešel na druhou stranu.

Použil jsi slovo transformace. Jak ses za ty roky změnil ty sám?

Myslím, že za těch devět let jsem se změnil vlastně docela dost. Už jen tím, že jsem si uvědomil, jak velkou roli má umění v mým životě. A že bych se mu, v zájmu svýho mentálního a fyzickýho zdraví, měl věnovat co nejvíc. Tak jsem před pár lety přestal pít. A to byla v mém životě taky veliká změna. No, a nakonec se nám narodila před třemi lety dcera. Což byl další z velikánskejch a důležitejch momentů, kdy jsem se proměnil já i můj svět.

Zmínil jsi svého tátu. Jaký jsi s ním měl vztah? Potřeboval sis po jeho odchodu něco dořešit písní, nebo se vyzpíváváš z každé životní události?

Táta byl komplikovaná osobnost a měl jsem ho moc rád. Žil život dost podle sebe a podle svejch vášní. A žil ho dost naplno. Hodně pracoval, hodně řídil po republice i zahraničí, hodně pil a kouřil. Což se podepsalo na jeho zdraví.

Před jedenácti lety měl mrtvici a skončil na invalidním vozíku. Přesto se nenechal zlomit a během pár let se dal neuvěřitelně dohromady.

Měli jsme se oba fakt rádi. A i když vím, že to s ním spousta lidí, třeba moje maminka, neměla jednoduchý, pořád to byl pro mne velmi důležitej chlap.

Jaká forma zpovědi je tobě nejbližší? Hudba, malování, nebo psaní? A proč?

Nejbližší je mi asi hudba. Protože během koncertu dokáže propojit jak zvukovou, tak obrazovou i textovou složku. A síla toho účinku pak může bejt doslova ohromující. Myslím, že hudba je ještě mnohem důležitější pro lidskej druh, než se odvážíme si představit. Myslím, že s námi dělá něco na emoční i fyzický úrovni. Taková celkem přijatelná a respektovaná forma magie.

V době karantény jsi přestal chodit do normální práce a začal víc malovat. Jaké to je věnovat se jen uměleckým aktivitám?

Nejlepší. Když dělám hudbu, maluju nebo píšu, jsem jednak spokojenej a soustředěnej, jednak docela dost produktivní. Rád chodím ráno s dcerkou do školky a odpoledne ji vyzvedávám. A mezi tím buď maluju nebo dopisuju knížku, co už mám vymyšlenou pět let a rozepsanou tři roky.

Knížku? O čem bude?

Je to science fiction příběh ze světa, kterej reprezentuje město, ukrytý před apokalypsou v nedostupným kráteru. Hlavní hrdina je dospívající kluk, kterej se vydává zjistit, co se stalo s jeho tatínkem a starší sestrou, kteří zmizeli. Nosím to v hlavě už spoustu let, ale až poté, co jsem dodělal knížku "Zvíře jménem Podzim", jsem si na takovou věc troufl. A poslední tři roky se s ní docela lopotím. Teď už se snad pomaličku chýlí k závěru.

A co malování? Co se zrcadlí v tvých obrazech? Jaká jsou jejich ústřední a nejčastější témata?

Podobně jako v hudbě vlastně spíš sleduju, co mi vzniká pod rukama. A snažím se tomu nepřekážet. A podobně jako v hudbě skrz tuhle metodu promlouvá a zrcadlí se nejvíc to, čemu jsme si zvykli říkat podvědomí. Takže většinou namočím plátno vodou. A nechám na něm rozpíjet barvy. A pak už se většinou stane něco, co mne navede dál. A tak jdu, krok za krokem, dokud nemám dojem, že je to hotové.

Jaké barvy rád používáš a proč?

Napřed jsem maloval barevnými tušemi a postupně jsem přešel na akrylové inkousty. Často se ráno, cestou ze školky, stavuju v Soukenické ve výtvarných potřebách a pořizuju si nový odstíny. A jestli se ptáš na konkrétní barvu, tak nejradši mám asi modrou.

Co ti malování dává? Co ses díky němu o sobě dozvěděl?

Když si maluju nebo kreslím, dobře se mi soustředí například na mluvené slovo. Takže mi malování dává na jedný straně koncentraci. A na tý druhý pak klid. Podobně jako u meditace člověk postupně vypne hlavu. Pustí všechny myšlenky. A nechá to plynout.

A myslím, že mi díky malování došlo, že nemůžu v životě dělat jenom to, do čeho se nepustím. A že pokud po něčem toužím, třeba po malování na plátno, neni jedinej důvod, proč se té touze nepoddat.

Dá se malováním uživit?

Stoprocentně. Existuje spousta výtvarných umělců, kteří se uživí. Pak taky pár, kterým se daří vyloženě dobře. Ovšem jestli se malováním uživím i já, nebo spíš jestli se mi povede uživit rodinu, to je samosebou otázka. První tři měsíce to docela šlo, tak uvidíme. Věřím, že když se na podzim znovu začne hrát, šlo by to snad dát dobře dohromady.

Na HitHitu se teď vybírají peníze na nezávislou divadelní hru "Surreal Republic", na které pracuje i Ondra Mataj ze Zvířete. Její součástí by měly být i některé tvé nevydané písně. Můžeš o tom říct víc?

Ondra je muž mnoha talentů. Hudebník, herec i divadelní režisér. A kromě toho taky udělal tuhle legrační a docela nadupanou hru se spoustou politických špílců a reálií. A do soundtracku sbírá hudbu spřátelených hudebníků a kapel. Mám štěstí, že patřím mezi ně.

Bude to tvoje premiéra na prknech, která znamenají svět?

Dělal jsem hned několik různých hudeb pro různá divadla. Začal jsem dokonce hudbou pro představení "Kakadu" v Dejvickém divadle. Potom jsem společně s Veru Linhartovou pracoval na hudbě k představení "Zločiny, ženy.doc". To v divadle Komedie tehdy režíroval právě Ondra Mataj. A pak ještě pro hru "Nářez" Adama Skaly, je toho víc.

Na svém webu jsi opět začal psát blog. Je "Návrat smazaného blogera" definitivní návrat? A na co vše se můžeme těšit?

Pokud si zase nenechám smazat celý blog od provozovatelů serveru, tak to snad bude už finální blog. A nedávno mi jeden kamarád dokonce zachránil spoustu z těch šestnácti let, co jsem psal první verzi blogu.

Pro mě je to psaní na blog taková forma deníku a terapie zároveň. Povedlo se mi nedělat si z toho povinnost a spíš zaznamenávat drobný radosti nebo nesnáze. A těšit se z toho.

Proč ti ho vymazali?

Protože jsem truhlík a moc se v těch doménách a serverech nevyznám. Měl jsem kamaráda, který jeden server vlastnil. Běžela na něm spousta mých stránek, kromě jiného i blog. No, a tenhle kamarád se jednoho dne přestěhoval do Ameriky, server prodal a noví majitelé na mě neměli žádnej kontakt. A mně nebylo divný, že se mi už nějakej čas nikdo neozývá kvůli zaplacení. A pak jsem najednou zjistil, že je všechno pryč.

Ve své básni "Labutě" říkáš: "Nevěřím na politiku, nevěřím, že ti pánové a dámy někde v dálce něco zmůžou." V co věříš? Lze něco zmoct bez politiků? Jsme toho jako lidstvo schopní?

Věřím v to, že celej náš svět a každej jednotlivej život na něm je opravdovej zázrak a může bejt zdrojem velký radosti a štěstí. Věřím, že je v naší moci najít jako lidstvo společnou řeč. A postupně snad znovu splynout v jedno společný vědomí, ze kterýho se vydělujeme při narození a do kterýho se vracíme po smrti.

Věřím v soucit, v lásku, v to, že má smysl se chovat hezky a čestně k sobě i k ostatním. Věřím, že umění má moc měnit naše životy a tím i vesmír, kterýho jsme nedělitelnou součástí.

Myslím, že politika je jen jedním z mnoha způsobu, jak dát řád světu kolem nás. A že, když dojde na lámání chleba, nakonec záleží na každým jednom z nás. Věřím, že každej z nás může změnit svět. Pokud o to bude opravdu stát.