Rok se s rokem sešel a jednadvacet redaktorů musicserveru opět zasedlo k pomyslnému kulatému stolu, aby vybrali nejlepší alba uplynulého roku. V jejich hledáčku se objevilo 195 zahraničních desek, ovšem pouze čtyřicítka jich prošla do finálního výběru. Začínáme čtvrtou desítkou.
zahraniční desky: 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
40. Alvaro Soler - Mar de Colores |
Španělština už v hitparádách zase letí, což mnohé z nás jistě dovádí k šílenství. Naštěstí latino pop neznamená jen agresivní rytmy à la "Despacito". Usměvavý
Alvaro Soler nám tento žánr servíruje se svěžestí letního salátu. Hned albový otvírák "La Cintura" či následující "Histerico" sice míří na roztančený parket, deska ale obsahuje i spoustu melodických písniček, které spíše než ke zběsilému dovádění svádějí k příjemnému pohupování v křesle. Zatímco mnozí interpreti staví své království na naléhavosti, na Alvarově říši baví nejvíc právě to, jak komfortně a pohodově se v ní cítíte. S kousky jako "Veneno" nebo "No Te Vayas" vás hřejivé sluneční paprsky alespoň imaginárně polaskají i v lednových mrazech. A kdo si potrpí na hosty, toho potěší
Nico Santos,
Flo Rida nebo těsně před koncem konejšivý hlas písničkářky
Birdy. Kéž nás Soler svými pozitivními vibracemi nakazí i 7. května v pražské Tipsport aréně. (Josef Martínek)
39. John Grant - Love Is Magic |
Čím větší očekávání, tím větší může být zklamání.
John Grant je jedním z největších současných songwriterů a každé z jeho sólových alb je inteligentní skladatelský zážitek. Po excelentním "Grey Tickles, Black Pressure" se nestáhl do ústraní, jeho úžasný hlas se objevil na deskách
Susanne Sundfør,
Elbow nebo
Vessels, a dokonce i na nejnovějším albu našich
Please The Trees. První singlové ochutnávky z jeho čtvrté sólové desky, upřimně řečeno, mnoho neslibovaly. V "Touch And Go" nebo "Love Is Magic" se hudebník představoval spíše jako soft rockový tatínek, "He's Got His Mother's Hips" se zdála být jen stínem jeho dřívějších tanečních skladeb. Pro desku jako celek ale tyto singly nejsou vůbec reprezentativní. Zvuk "Love Is Magic" zřejmě nejvíce ovlivnila deska "Mr Dynamite", kterou Grant vydal se skupinou Creep Show. Máme zde tudíž syrovou elektroniku, hrubé osmdesátkové syntezátory, jednoduché melodie (jednodušší než doposud), které jen zdůrazňují muzikantův tentokrát až jedovatý humor a krutě sarkastický pohled na současnou Ameriku. (Wojciech Nowacki)
38. Ariana Grande - sweetener |
Pro
Arianu Grande byl rok 2018 dosavadním vrcholem kariéry. Úspěšné album "sweetener" nabídlo oproti předchozím deskám o poznání zřetelnější vlivy urban scény, za čímž stojí především producent
Pharell Williams. Nezapomnělo se ale ani na fanoušky, kteří si interpretku oblíbili díky skvěle napsaným popovým hitům. Těmi jsou zde především výborné "no tears left to cry" a "breathin". Na druhé zmiňované se Ariana vyrovnává s úzkostmi, které ji už nějakou dobu provázejí. A které pochopitelně prohloubil i manchesterský teroristický útok, který nepřežilo dvaadvacet zpěvaččiných fanoušků. Těm Ariana Grande složila poctu skladbou "get well soon", kterou ukončila úsekem ticha tak, aby se časomíra zastavila na hodnotě pět minut a dvaadvacet sekund, což je datum, kdy k události došlo. (Lukáš Boček)
"Nenávidím, že jsem bipolární, je to úžasné," vtipný titulek na obalu loňské novinky "ye" od amerického megalomanského rappera Kanyeho Westa prozrazuje o jejím obsahu možná víc, než by sám autor chtěl. Silně osobní deska, na které se
Kanye West vyrovnává se svou mentální poruchou, obsahuje pouhých sedm tracků a celková stopáž nahrávky má něco málo přes dvacet minut. Že je to málo? Ne, není. Poslech to může být zpočátku těžkopádný, ale nakonec deska najede a vryje se do paměti. Ať už jde o skoro pětiminutovou rozpravu nad sebevraždou v úvodním songu "I Thought About Killing You", poctivý rap ve svižném hitu "Yikes", který americký rapper zakončuje šílenými pokřiky
"I'm a superhero!", anebo o energií nabitou skladbu "Ghost Town", kde nejvíc vyčnívá hostující zpěvačka 070 Shake. Každá skladba má prostě něco do sebe. Celkový dojem může narušit snad jen pár bizarních momentů (ehm... ano, řeč je o "Violent Crimes"), ale ve výsledku jde o vydařené album. (Jaroslav Hrách)
36. Jess Glynne - Always In Between |
Po částečném ústupu ze slávy ze strany popových megastars typu Britney, Christiny, Avril a dalších z přelomu tisíciletí se svět jal vyhledávat nové hezké tvářičky, které pokladničky hladových vydavatelství zase naplní. Jak už to tak většinou bývá, zlatou žílou byla opět britská scéna. Z ní vyrašila hned skupina slečen, které nejen že zněly produkčně neoposlouchaně, ale navíc i opravdu umějí zpívat naživo, což v minulé dekádě nebylo ani zdaleka pravidlem. Mezi těmi nejvýraznějšími byla upovídaná
Jessie J, ultimátní sadou hitů disponující
Dua Lipa, jejíž předloňský debut, který loni vyšel v reedici, pro mne byl popovým klenotem, jaký tu nebyl minimálně od "Teenage Dream" od
Katy Perry, a pak ještě i pár dalších. Třeba
Rita Ora, na kterou bych si rád názor teprve udělal, to by ale nesměla rušit jeden koncert za druhým. To s
Jess Glynne už mám jasno od šťavnatého singlu "Rather Be", kde ji její signifikantní hlas pomohl z
Clean Bandit, do té doby neznámé skupiny, udělat festivalové jistoty. Totéž se ale podařilo i jí. Na turné s debutovou deskou jsem jí za velmi povedený koncert tleskal nejprve v Budapešti, jen o pár týdnů jsem se pak dojal spolu s ní, když se v Berlíně na velkém pódiu před tisícovkami lidi rozplakala, protože šlo o poslední zastávku prvního turné a ona měla strach, že už by se něco takového nemuselo opakovat. Jen velmi málo umělců je schopno se takto otevřít svým fanouškům a za to k ní i já budu mít vždy o něco blíže než k ostatním. A muzika? Ta pokračuje v cestě vytyčené debutem, což je setsakra dobře, takže si troufám říct, že se Jess posledního turné hned tak nedočká. (Jan Trávníček)
Tip Davida Věžníka: Mitski - Be the Cowboy
Předobrazem páté desky japonsko-americké muzikantky
Mitski byla představa osoby, která stojí sama na pódiu a zpívá, zatímco ji osvětluje ostrý bodový reflektor v jinak tmavém sále. Mnozí z nás se při této představě jistě otřepou. Ne tak ona. Tato osmadvacetiletá umělkyně, která se cítí být Japonkou i Američankou přesně z poloviny, z tohoto obrazu dokázala vytřískat hned čtrnáct písní. Finální podobu jim dal producent Patrick Hyland, se kterým Mitski spolupracuje dlouhodobě. Ten její myšlenku podpořil úspornou produkcí, která nevrství vokály a do popředí staví kytaru, klavír a syntezátory, a dodává tak výsledku na syrovosti. A když k tomu přičtete fakt, že tahle slečna umí napsat písničku, která vás dostane do kolen jak ve studiové, tak v a cappella verzi (ano, řeč je o "Nobody" -
zde a
zde), dostanete prostě skvělou desku.
35. Anne-Marie - Speak Your Mind |
Jednou z možností, jak se vytáhnout mezi úspěšné sólové zpěvačky a songwriterky, je spolupráce s EDM interprety, kteří mají na svých deskách hodně místa pro hosty. A pokud jste z Británie nebo Skandinávie, dělí vás od nich maximálně jedna kontaktní osoba. Jestli bychom měli jmenovat jednu umělkyni, která se ze všech těch
Rudimental,
Clean Bandit, Kyga nebo
Davida Guetty vyšvihla, je to
Anne-Marie. Přitom ta je oproti nějaké
Elle Eyre docela obyčejná zpěvačka s dětským hláskem. A v tom to právě je. Anglická
Anča nás oslňuje svou normálností a sympatií a její songy jsou přesně ten správný popík, který všichni skousnou a chtějí slyšet. A abychom ji nekřivdili, její první major singl "Alarm" dobyl britské Top 20 dřív, než vyšlo featuringové #1 "Rockabye". Přesto to bylo dva roky zpět, oba kousky na desce "Speak Your Mind" najdeme. Až pátý singl "Friends" s
Marshellem totiž udělal ten sólový mega úspěch a připravil prostor pro vydání celé desky. Člověk by čekal, že tedy stačí, aby zbytek desky byla výplň, ale při celé hodinové délce Anne-Marie nepřestává překvapovat. Další platinový singl "2002" patří k tomu nejlepšímu, co v tomto století pop zažil, a takových tam je více. (Petr Doupal)
34. Sigala - Brighter Days |
Britský DJ a producent, vystupující pod uměleckým pseudonymem
Sigala, se na hudební taneční scéně pohybuje přes tři roky. S plnohodnotnou studiovou deskou přišel ale až loni. Jeho první singl "Easy Love" z roku 2015, který šikovně sampluje odrhovačku "ABC" od
Jackson 5, se dokázal vyhoupnout na první příčky britské hitparády a podobné zastoupení by si zasloužilo i zbylých patnáct zářezů. Všechny písničky jsou svěží letní drinky prosluněné dobrou náladou a chytlavými tanečními refrény. Když si k tomu připočteme i hvězdné vokální zastoupení v čele s
Kylie Minogue,
Palomou Faith,
Craigem Davidem,
Meghan Trainor nebo
The Vamps, máme tu jednu z nejzábavnějších tanečních desek roku 2018. V každém roce kraluje vždy styl jednoho DJe. Po
Davidu Guettovi,
Calvinu Harrisovi nebo
Kygovi si ten s pořadovým číslem 2018 uzmul tento mladý sympatický Brit. (Tomáš Navrátil)
33. Imagine Dragons - Origins |
Kdo by si jako první v diskografii
Imagine Dragons poslechl jejich loňskou desku "Origins", určitě by nechápal, kde se u nich vzalo mimo jiné i označení
alternative rock band. Jak jeden z více alternativnějších kolegů podotkl, kapela kolem zpěváka Dana Reynoldse je v podstatě taková
diskoška pro děcka. Je. Ale nejenže umí napsat spousty hitů, ale také je umí skvěle prodat naživo. Kdo byl na nějakém jejich koncertě, ví, že s publikem si opravdu umí pohrávat, jak chtějí, a písničky podávají s mnohem větší energií. "Origins" každopádně plynule navazuje na minulou nahrávku "Evolve", takže opět ubylo kytar a přibylo popu/elektroniky. Přesto se skupině podařilo zachovat si svůj zvuk a občas vyloženě překvapí a potěší úkrokem jinam. Rádia a srdce fanoušků si samozřejmě získaly singly "Natural" či "Zero", poklady se ale skrývají v oněch
jiných písničkách. Na jejich poměry poměrně zběsilá "Digital" či naopak country ovoněná "West Coast" zůstanou v playlistech možná mnohem déle než singly. (Honza Balušek)
32. Myles Kennedy - Year Of The Tiger |
První sólové album Mylese Kennedyho, který se proslavil účinkováním v
Alter Bridge a dlouhodobou spoluprací se Slashem, je mocné právě v tom, že je zde Myles poprvé zcela sám za sebe. U předchozích angažmá skvěle slouží kapele, tady se projevuje jako nezávislý a neomezovaný skladatel a muzikant. Jeho písně jsou velmi osobní a to je jejich největší síla. Autorsky se netají obdivem a láskou k
Led Zeppelin a blues, album má báječný zemitý poloakustický zvuk (i když místy se samozřejmě Kennedy umí pustit také do velkolepého opusu, zde třeba v "Great Beyond"), ve kterém se vznáší zpěvákův bezvadný vokál. Podobnou odbočku od burácivých kytar k mírnějšímu akustickému pojetí už úspěšně absolvovalo vícero borců (namátkou
Zakk Wylde nebo
Chris Cornell) a Kennedymu tato podoba sluší náramně. (Pavel Parikrupa)
31. Tracey Thorn - Record |
Pátá řadovka britské písničkářky
Tracey Thorn je vlastně jednoduchou, přirozenou a uvěřitelnou nahrávkou. A proto se dostala do našeho žebříčku. Tracey už není nejmladší, v době vydání alba jí bylo 55. Má tři odrostlé děti, spoustu životních příběhů a zkušeností a tak je tady lehce, s feministickým nádechem, ale i tím správným nadhledem a odstupem promění v devítku písní. Tu tanečnějších (ale je to taková ta retro diskotéka, kterou pamatujou lidi mého věku), tu víc písničkářských, tu temnějších. A ono to do sebe zapadá a tvoří semknutý celek. Funguje. Tracey navíc pomáhá její civilní zpěv a řada hostů - třeba zpěvačky
Shura (vokály v "Air") a
Corinne Bailey Rae (tu uslyšíte v "Sister"). A jedna čistě subjektivní poznámka - i když jde leckdy o pomalé kousky (třeba nádherná "Go" nebo "Face"), moc dobře se s touhle deskou běhá. (Honza Průša)
