Právě Cesta znamená v překladu název "El Camino". Takto pojmenovanou píseň přitom paradoxně nenajdete na této desce, ale na té, kterou Alvaro Soler v roce 2015 s obrovským úspěchem debutoval - "Eterno Agosto". Netřeba znovu připomínat hitparádové milníky se songy "El Mismo Sol", do kterého na hostování ulovil Jennifer Lopez, či "Sofia", jehož klip se na YouTube blíží k miliardě přehrání - od toho vznikl tento článek. Dnes čtyřiatřicetiletý rodák z Barcelony však nikdy nechtěl zůstat jen u přímočaře chytlavých popěvků.

Ač jeho optimisticky laděná hudba rozdává především radost, na aktuálním počinu se rozhodl v textech daleko více otevřít. Ze slov některých písní lze vyčíst, že i on má za sebou boje s různými pochybnostmi či obavami. Že zatímco cestoval různě po světě (album nahrával v Berlíně, Barceloně, Londýně, Miami i ve východní Africe), pokládal si otázky stejné, jaké řeší kterýkoliv jiný smrtelník. O to silněji se jimi zabýval poté, co se loni stal otcem.

"El Camino" nazývá jako koncepční desku, jako pomyslnou road movie. Hned první skladba "Distancia" (Vzdálenost) otevírá téma nových začátků. "Myslím, že začínám vidět světlo v dálce," zpívá v ní. Posluchači Alvarových hitů poznají jeho rukopis, ale tentokrát na to jde autor přece jen trochu jinak a víc staví na celkové atmosféře a modernějším aranžmá než na nějakém úderném refrénu.

Upoutat zde může zvuk 800 let starého indonéského bubnu, který zapojil coby tradiční prvek. "Ve starých hudebních nástrojích spí nespočet písní, které jen čekají, až je někdo probudí," říká sympaticky velmi muzikální umělec.

Ostatně právě míchání dobře známého, tedy zpěvného, na akustických nástrojích postaveného latin popu, se současnějším soundem s větším zapojením elektronických zvuků prostupuje celou nahrávkou - třeba hned následujícím songem "Apágame", v němž vyzývá k odložení telefonů a žití skutečného života. Někde je to víc starý dobrý Alvaro (jednoznačně hitové singly "Con Calma", "Regalo" či "Te Imaginaba), jinde zase převážila touha experimentovat - jako v tanečním songu "Cero", ve kterém zpěvák zapojil keňský ženský sbor.

Jako nejšpanělštější píseň označuje tu, kterou natočil s vycházející hvězdou flamenca, sevillskou rodačkou Martou Santos - "Lo Que Pasó, Pasó". Ve vlnivě podmanivém kousku oba umělci nabádají, abychom nechali být, co bylo, a zároveň si kladou otázku, co by v příštím životě udělali jinak.

V polovině tracklistu, se skladbou "Mejor Que Yo", přichází jistý zlom. Hravější rytmika tady ustupuje do pozadí a přenechává prostor introspektivní zahloubanosti. Soler přibližuje pocity osamocení, které může život populárního umělce paradoxně přinášet. V závěrečné recitační části promlouvá o tom, že mu trvalo dlouho, než poznal, kým vlastně je, a než si stanovil hranice. A že právě život na cestách a poznávání různých kultur ho mnoho naučily.

V "Artifical" vede vnitřní dialog. "Hlasy uvnitř se stále točí v kruzích a nemizí, tančí se zlomenou duší a nikdy to nebyla tvoje vina," zamýšlí se hudebník a v dalších částech textu si přeje, aby pominul jeho uměle vytvořený strach. Téma uzdravování minulých ran jako by se táhlo celou čtvrtou studiovkou.

Pokud nepočítáme dvanáctisekundové outro, album končí písní "Jardin de los Recuerdos" (Zahrada vzpomínek). O ní interpret mluví jako o velmi osobní, což potvrzuje její intimnější a v porovnání s některými jinými kousky akustičtější zvuk. "A teď odcházím a cítím, že je čas letět, protože jsem tu byl a snil o tobě tak dlouho, dal jsem ti to nejlepší ze sebe, ale nakonec budeš žít v zahradě vzpomínek," loučí se pravděpodobně s bývalou láskou.

Alvaro Soler svou čtvrtou řadovkou potěší fanoušky své dosavadní tvorby, zároveň se však snaží nestát na místě a rozšiřuje si obzory. Sám říká, že si tentokrát nekladl žádné mantinely a dovolil si zkoušet podle libosti. Povedený výsledek, v němž můžete po každém dalším poslechu objevovat další a další nové prvky, jeho slova potvrzuje.

O tom, že vydat se s ním na tuto cestu plnou pestré hudební radosti i poznání sebe sama má smysl, se nás pokusí přesvědčit naživo 3. května v pražském Foru Karlín.