Úvodem se omlouváme za pozdní dodání, festivalová sezóna je ale neúprosná a hlavně ještě pořád neskončila, najít si tak čas pro sepsání nebylo vůbec snadné. Tím spíš vám to ale dojmy z Avenged Sevenfold, Shinedown, Kalea, Don Broco a dalších snad vynahradíme.
Live: Rock im Park
místo: Norimberk, Německo
datum: 1. - 3. června 2018
vystoupili: Foo Fighters, Gorillaz, Thirty Seconds To Mars, Muse, Enter Shikari, Alt-J, Snow Patrol, Rise Against, Parkway Drive, Good Charlotte, Avenged Sevenfold, Stone Sour, Shinedown, Bullet For My Valentine a spousta dalších
Většinu setlistů z letošního ročníku najdete zde
První část s Foo Fighters a Gorillaz zde
Druhá část s Thirty Seconds To Mars a Marilynem Mansonem zde
© Günther Pfannmüller To nejlepší nakonec? Říká se to a pro letošní
Rock im Park to platilo dvojnásob. Jestli jste někdy na festivalu toužili běhat od stage ke stagei, protože na všech se dělo něco zajímavého, co jste si nemohli nechat ujít, tak závěrečný, slunečný festivalový den byl pro to jako stvořený.
Metalcoreoví
Bury Tomorrow předvedli mimo nového singlu "Black Flag" tak brutální výplach, že by se z toho hezounkům z
Bring Me The Horizon srolovaly ponožky. Fanoušci se také na povel chytili kolem ramen a v řadách za sebou skákali jako jeden muž. Přeběhnutí do arény na Youngblud bylo zbytečné, rapper s kytarami ve stylu Machine Gun Kellyho opakoval melodické háčky až do zemdlení, kdo někdy slyšel nějakou písničku od
Terezy Kerndlové, ví o čem je řeč. Plivnutí směrem k Trumpovi nemohlo chybět.
© Günther Pfannmüller Návrat k druhé největší scéně byl šokem pro všechny, kteří do té doby ještě
Nothing More neznali. A i ten, kdo měl naposloucháno, ale viděl je prvně, musel zírat. Frontman Johnny Hawkins už svou vypracovanou muskulaturou dával najevo, že tady půjde o hodně macho rock a páni. Ten se do toho tedy uměl opřít. Házel sebou na všechny strany, běhal, hecoval, vypadal jako zasažený elektrickým proudem a po třech energetických nápojích, jeho pěvecký projev byl přitom naprosto suverénní a bezproblémový. Nakonec ještě vylezl na jakousi steampunkovou konstrukci, kterou jeho kapela vozí na všechny koncerty a používá ji jako kotle doplňující bicí a začal se na nich houpat. Šílenost. A velký obdiv, protože jestli tak vyčerpávající koncerty dělá pořád, těžko si představit, jak dlouho potrvá, než ho něco takového zabije.
Srovnatelně skvěle na tom byli i
Shinedown, jejichž muzika je místy podobně natlakovaná agresí a už jejich minulé vystoupení na Rock im Parku, Novarocku i v Lucerna Music Baru braly dech. Zpěvák Brent Smith je sice drobný vzrůstem, jakmile ale v "Enemies" zavelí rozdělit dav na půl a vrhne se mezi něj, je z něj malý Napoleon a my jeho poddaní. Kapela má navíc venku novou, skvělou desku
"Attention Attention", takže z ní prezentovala alespoň dva kusy: "Devil" a "Kill Your Conscience". Výbušnou, ale přesto melodickou třičtvrtěhodinku jsme si zkrátka všichni maximálně užili a jmenovat, jestli bylo lepší slyšet "Unity", "The Crow & The Butterfly" nebo houpavější "State Of My Head" nemá smysl. Shinedown tak i počtrvté potvrdili, že naživo nemají chybu a snad jim naši promotéři opět dají šanci i v Praze.
© Milan Říský V té vlně útočného, energického rocku, respektive v tomto případě spíše pop-punku by se dalo pokračovat i s
Don Broco, kteří sice nejsou ještě tolik známí, ale podobně jako třeba u
Lower Than Atlantis i u nich platí, že každý song je potenciální hit s chytlavým refrénem, rozpoznatelnými aranžemi a návykovou líbivostí, pro mnohé se tak právě oni stali největším objevem nebo třeba největším překvapením festivalu. Do Prahy s nimi! Čím dříve, tím lépe.
Ještě jste nevydechli? Není divu a to ještě nevíte, že jsme přeskočili zmínku o dalších formacích, které hrály mezi nimi.
The Neighbourhood nebavili na
Szigetu a o moc lepší to nebylo ani zde, vlažná poslechovka zkrátka vyvolat emoce neumí. To korpulentní
Beth Ditto, svého času hlavní tvář skupiny
Gossip, těch emocí vyzpívala spoustu. Pisatel se přiznává, že její hudbě nikdy nevěnoval mnoho pozornosti, ale poté, co alespoň během těch pár minut při přebíhání na jiné pódium slyšel, co se svým hlasem dokáže, si slíbil, že rest do Colours Of Ostrava co nejdříve doplní. A
stalo se.
© Günther Pfannmüller Zpátky k rocku. V jeho podžánru, který většinou označujeme jako jižanský, se do Německa vrátili
Black Stone Cherry. Také oni od minulé návštěvy festivalových dvojčat vydaly dvě nové desky a ta dlouhá kytarová sóla, vůně čerstvě posečeného sena a ledové whisky nikam nezmizela. Nechyběla pokora, hitová "Me & Mary Jane", ani bubeník, který do toho tak mlátil, až se mu prorvala blána.
To
Kaleo sice pocházejí z Islandu, ale jejich blues-rock smrdí Amerikou velmi podobně. V souboji s
"Třešněmi" by to sice prohráli, zase ale mají zpěváka s ostře řezanými rysy ve tváři, na něhož fanynky slyší více. Jejich koncert špatný nebyl, v tak dravé rockové konkurenci v Německu ale neměli šanci.
© Günther Pfannmüller Pro ještě lepší ilustraci, jak moc je Rock im Park našlapaný, je třeba zmínit, že koncerty
Bullet For My Valentine,
Parkway Drive,
Body Count a
Ice-Tho i
Asking Alexandria se musely obejít bez účasti musicserveru, protože jednak tady byla vidina pražských zastávek na Aerodromu, respektive Foru Karlín, tak konkurenční kapely, které prostě musely dostat prostor.
Uznejte sami, takovou vzácnost jako
Snow Patrol si prostě nešlo nechat ujít. Britpopová senzace už má sice léta největší popularity za sebou, vzhledem k frontmanově autorskému bloku a boji s úzkostnými stavy ale vystupuje velmi zřídka a na svou českou premiéru stále čeká.
Gary Lightbody už sice viditelně odvykl velkým akcím a také jeho hrdlo potřebovalo zavlažit i několikrát během jedné písničky, ale i když tam bylo spoustu chyb ve výškách a asi by bylo fér uvést, že to ve srovnání s jinými nebyl "objektivně" dokonalý koncert, přesto se jím pro nás stal.
© Felix + Günther Pfannmüller Byli to právě Snow Patrol, kteří se stali nejsilnější motivací, proč na Rock im Park vůbec jet a to jednak díky své vzácnosti, tak i bezpočtu fantastických singlů, z nichž se sice ne všem dařilo tolik jako "Chocolate", "Run" nebo samozřejmě asi všemi milované baladě "Chasing Cars", ale všichni určitě znáte ten skvělý pocit, když jdete na koncert a každá položka v setlistu patří mezi vaše oblíbené.
Nebylo to ale jen o neskrývaně fanouškovském plnění snů a brilantně vygradované akustické novince "Heal Me", jež naživo úplně prokoukla. Mezi ty ocenění hodné momenty totiž patřilo také bezprostřední a vtipné
"Ehm...Díky?", které Lightbody pronesl po přečtení transparentu, na němž stálo
"Šukám u tvých songů!". Totéž platí i pro slíbené a splněné objetí se s fanynkou a především faktu, že Snow Patrol hráli tak dobře, že se sekuriťáci v prvních řadách rozhodli bavit se s nimi pod pódiem a udělali regulérní vláček. Dokážete si představit to nadšení, které to vyvolalo na pódiu i pod ním? Přesně kvůli takovým zážitkům stojí za to na takové festivaly jezdit.
© Felix Antretter A ne, ještě pořád nejsme na konci. Headlineři
Muse totiž předvedli hned druhou nejlepší show letošního ročníku a vyčítat jim není co. Zazněly dvě novinky, přičemž u obou platilo, že až živé podání z nich udělalo soběstačné kusy, takže jestli jste měli "Dig Down" za
"Madness 2", tak ano, používají se tam sice podobné finty, závěr je ale naživo daleko epičtější. Matt Belamy nezapomínal mezi všemi těmi disharmonickými hity na své ikonické sklouznutí na kolena, mimo rukou ale na kytaru zasóloval i jazykem (!), do publika létaly nafukovací balony a v "Mercy" také konfety, o strhujícím vystoupení od začátku do konce netřeba pochybovat. Genialitu kusů jako "Starlight", "Supermassive Black Hole" a "Time Is Running Out" dávno prověřil čas a tentokrát byli pánové opravdu ve formě. Jeden z nejlepších koncertů, které jsme od Muse v posledních letech mohli vidět.
Ostatně už Snow Patrol jim o pár hodin dříve vysekli poklonu, když řekli, že nás čeká nejlepší živá show planety a pokud o
Foo Fighters můžeme říct, že jsou milovníci analogu a proti budoucnosti zdvihají sevřenou pěst, tak Muse jim svou láskou a fascinací technologiemi zasazují minimálně srovnatelný protiúder.
© Marius Kempf Neméně bombastickou show předvedli i
Avenged Sevenfold, kteří k nám těžko říct proč naposledy přijeli zahrát ještě na jednom z prvních Aerodromů, ve své snaze stát se novou
Metallikou ale v posledních letech nepolevili a dělají, co můžou, abyste je měli rádi i vy. Jejich zbytečně dlouhé písničky jsou sice stále plnější balastu a nekonečných sól, to všechno jim ale rádi odpustíte, jakmile je uvídíte pobíhat mezi plameny. Myšleno doslova, jejich show je totiž naprosto srovnatelná s tím, co předvádějí
Rammstein nebo
Parkway Drive a prodejci benzínu si tak díky nim mohou pořizovat třetí chaty. Roušky pro zdvihající se prach v circle pitu byly nutností.
Když už jsme ale byli u těch vzácností, tak tady máme ještě dvě. V úvodní části velmi rozpačitý a slabý, nakonec ale přece jen dobrý koncert
Taking Back Sunday, kteří i po dávném opadnutí emo horečky stále vydávají nadprůměrná alba a do určité míry podobně znějící, jen se silnějším příklonem k čistému hardcoru mířící
Alexisonfire, u nichž jste si možná ani nestihli všimnout, že už se po nedávném rozpadu dali zase dohromady a hraje jim to moc pěkně.
TOP 20 Rock im Parku 2018
Pro lepší přehlednost a závěrečné shrnutí i letos poslouží malé rekapitulační best of nejlepších dvaceti koncertů tohoto ročníku. Volili byste stejně?
20. Jonathan Davis
19. Rise Against
18. Black Stone Cherry
17. Moose Blood
16. Walking On Cars
15. Marilyn Manson
14. Gorillaz
13. Alt-J
12. Beth Ditto
11. The Night Game
10. Enter Shikari
9. Avenged Sevenfold
8. Thirty Seconds To Mars
7. Don Broco
6. Nothing More
5. Shinedown
4. Chase & Status
3. Foo Fighters
2. Muse
1. Snow Patrol
© Felix Antretter Teď už je to ale opravdu všechno. Po třech letech od vykradení stanu se sice i tentokrát nacházely u stanového městečka policejní hlídky a i letos se v přenosném obydlí někdo nepovolaný přehraboval a dokonce ho i přemístil, naštěstí se to ale obešlo bez ztrát. Doporučit po takovýchto zkušenostech případným cestovatelům zainvestovat do hotelu, tak určitě není mimo. Hlavně se tam ale zajeďte podívat, pokud jste tam ještě nebyli. Máte-li aspoň trochu rádi kytary, stoprocentně si tam najdete to své. A udělejte tak rychle, protože když se podíváte třeba na line-up, který Rock im Park měl v roce 2012, tak je to smutné čtení. Ačkoliv se to zdá ještě jako nedávno, řada tehdejších velkých hvězd už dnes neexistuje nebo je dokonce už i po smrti. Tak na nic nečekejte a plňte si sny. Dokud můžete.