Návrat na místo činu po dvou letech se neobešel bez úvodních rozpaků. Důkladné prohledávání u vstupů, kdy sekuriťáci v horkém letním počasí otevírali i krabičky cigaret, všechny zdržovalo a otravovalo, mělo však svůj důvod. Loňská hrozba teroristického útoku na sesterském festivalu Rock am Ring, s nímž Rock im Park sdílí nejen pořadatele, ale i kompletní line-up, datum v kalendáři a podobně, byla spolu s realizovanými útoky na koncertech Ariany Grande a Eagles Of Death Metal dostatečným budíčkem pro pořadatele. A i když se v Německu nakonec naštěstí nic nestalo a desetitisíce fanoušků se vracely "jen" s rozčarováním, že přišly o koncert Rammstein a několika dalších, bylo třeba zavést patřičná opatření.

Zakázané už tak bylo nejen jakékoliv jídlo a tekutiny, ale i batohy. Řešení kam s klíčema, mobilem a podobně nabídl oficiální plastový batoh festivalu za deset eur, jehož hlavní přidanou hodnotou bylo, že byl průhledný.

Druhým viditelným dopadem hrozby útoku byla logicky návštěvnost. Vzhledem k preferencím německého publika to sice může souviset i s tím, že mezi headlinery nebyli Die Toten Hosen a jim podobní, ovšem efekt loňského útoku bude jistě také nezanedbatelný. Vůbec poprvé se tak stalo, že když jste šli na koncerty k nejmenšímu pódiu, tedy do zdejší desetitisícové Alternareny, vchody k místům k sezení nebylo potřeba otvírat, neboť se všichni vešli do prostoru na stání.

Určitou změnou k horšímu prošla i organizace stánků, kterých bylo méně a s menším výběrem jídel, než dříve a také toalet, jenž byly sice na většině míst proměněné z toitoiek v keramické záchody, ovšem ty fronty u nich nebraly konce. A jestli si pamatujete historku z ročníku 2015 o vykradeném stanu a zdejších policejních složkách, tak i letos se bohužel něco podobného opakovalo. Pisatelův stan byl sice tentokrát v oplocené části, kde vstup do ní hlídala ochranka, poslední noc to ale už neplatilo a tak zdejší sběrači plechovek a jiného nepořádku z nižších sociálních skupin, podle jazyku pocházející pravděpodobně z Rumunska a jemu blízkých států, opět procházeli areálem a jako supi se slétali k čemukoliv, co by mohlo mít nějakou hodnotu. A přestože ve finále autor tentokrát nebyl okraden o nic jiného, než kolíky ke stanu, asi uznáte sami, že není nic příjemného vrátit se po posledním koncertě do stanu a zjistit, že ho kdosi přemístil jinam a viditelně se do něj dobýval a prohrabával se vašimi věcmi.

Samotný hudební program ale naštěstí spoustu negativ drtivě převážil a tak také letos platilo, že během jediného dne bylo k vidění více hvězd, než kolik jich české festivaly kolikrát dovezou za celý ročník.

Úvodní zabydlování se se poněkud protáhlo, proto se o dojmech z Nothing But Thieves a Seasick Stevea dočtete až v reportážích z Aerodromu, respektive z Colours Of Ostrava, prvním zhlédnutým vystoupením tak byla až elekro-pop-punková formace PVRIS. A podobně jako na listopadovém koncertě v Praze se potvrdilo, že zde bohužel není o co stát. Kapela působila na velkém pódiu ztraceně, nezáživně a bez života.

O to větší překvapení pak bylo, když na vedlejší scéně hráli The Bloody Beetroots a i přesto, že místo černé noci, jenž bývá k jejich setu potřeba, hráli v odpoledních hodinách a bez odpovídající světelné show, sázeli tam jeden dubstepový smeč za druhým a tak si Strážci vesmíru v kotli měli na co zařádit. Ještě o něco lepší ale byli drum'n'bassoví Chase & Status, kteří nejen že vystupovali ve své Live variantě, ale navíc si s sebou přivezli i početnou skvadru hostujících vokalistů, takže jsme měli možnost slyšet celou řadu hitů v tom nejvíce živém provedení, jak jen to bylo možné. V "Blind Faith" se tak blýsknul soulový a reggae zpěvák Liam Bailey, "Flashing Lights" rozzářil Takura a třeba "All Goes Wrong" svým snadno rozpoznatelným chraplákem zazpíval Tom Grennan. Mimo to samozřejmě zbytek show obstaral MC a řada hitů samotných. Doba kdy dvojice DJů a producentů mohla lákat jen na "No Problem" už je dávno pryč.

Na nudu zkrátka nezbyl čas a zatímco na jiných scénách bavili diváky Good Charlotte nebo Bad Religion, v Alternareně vystřídali agilně rostoucí Astroid Boys emorockeři Moose Blood. Ti svou uchu lahodící muzikou nadchli už loni na Novarocku a Rock for People a zde své kvality jen potvrdili. Na kytarách postavené zpovědi a vypjatý zpěv dokázaly vykřesat emoce i z diváků a bylo potěšující vidět mladou kapelu, jak si kolem sebe i díky novému materiálu z "I Don't Think I Can Do This Anymore" postupně omotává nové příznivce.

Rise Against jsou klasika. Podobně jako třeba kanadští Billy Talent jsou v německy mluvících státech tak oblíbení, že bývají na plakátech napsaní hned pod headlinery a jejich "Give It All" uslyšíte z reproduktorů libovolných domácích fanoušků ve stanovém městečku minimálně dvakrát denně. Nevydařený koncert pokažený špatným nazvučením z loňského Frequency budiž zapomenut, tady se jelo naplno - "I Don't Wanna Be Here Anymore", "Savior", "Hero Of War" a tak dále. Navíc se fanoušci dočkali i milého bonusu v podobě coveru "In Your Eyes" od Minor Threat, který si s punk-rockery z Chicaga střihnul kytarista Bad Religion, kteří hráli před nimi. Něco takového se vám na našich festivalech nestane.

K vidění toho ale bylo samozřejmě mnohem víc a koho nezajímali headlineři, mohl se bavit i u Thy Art Is Murder, Avatar, Baroness, Caliban, Bilderbuch nebo Meshuggah. Foo Fighters však byli hodně velkým lákadlem. A i když bohužel nenabídli nic z alba "Sonic Highways" a z "Concrete And Gold" zahráli přesně ty stejné tři písničky, která hráli i loni v Praze, byly tam jiné milé bonusy. Kdo by třeba ještě v dnešní době čekal vykopávku "Generator"? Nebo dokonce vyřvávačku "Breakout"? Ani jeden z dosavadních tří shlédnutých koncertů toto nenabídl, takže hurá!

Navíc Dave Grohl byl opět v dobré náladě, akorát kromě zajímavosti, že jejich bubeníkovi v dvanácti letech dělal učitele hudby člen zde přítomných Good Charlotte, neřekl nic pamětihodného. A tak jen podobně jako v Praze vykládal, jak budou hrát, dokud je nevyhodí z pódia a podobně. I tak ale bylo vidět, že fanouškům chce dát pořádný zážitek a jako správný poctivec si sice tentokrát neodpravil nohu, ale hlasivky. Při všech těch hymnách jako "All My Life", "My Hero" a "Best Of You" totiž řval tak, že když pak další den chtěl předvést totéž na Rock am Ringu, hlas ho zradil a zaskakovat za něj musel bubeník Taylor Hawkins a set se zkracoval. Jenže to je Rock am Ring. Na Rock im Parku se jelo naplno, opět jsme se dočkali řady prodloužených verzí a meziher ("Rope" mělo snad deset minut) a zábavná byla část, kdy Grohl zahrál nějaké sólo na kytaru a jako táta a velký vzor pak stál nad Hawkinsem a nechal ho totéž zopakovat na bicí.

Za zmínku ještě určitě stojí i prostřední část, kdy se při představování všech šesti členů hrály covery a tak třeba Pat Smear pobavil punkovou smrští "Blitzkrieg Bop" od The Ramones, Chris Shiflett vystřihl Alice Coopera, Nate Mendel klasiku "Another One Bites The Dust" z repertoáru Queen, k nimž se ještě v podobě "Under Pressure" vrátil Taylor Hawkins coby zpěvák, zatímco mu to Dave Grohl odbubnoval. To nejlepší ale přišlo při představovačce služebně nejmladšího Rami Jaffeeho. Ten na klávesy spustil Lennonovu "Imagine". Jenže nebyl by to prezident rocku, aby si nepřichystal nějakou lumpárnu. A tak zatímco všichni čekali, že se přidá a navodí jímavou atmosféru, začal do té melodie zpívat zpomalenou verzi "Jump" od Van Halen a všechny tak rozesmál.

Dvě a půl hodiny utekly jako nic, na hluchá místa nedošlo a Foo Fighters se tak bezpochyby opět zařadili mezi to nejlepší, co bylo v Norimberku k vidění. Pátek však měl ještě jednoho headlinera.

Animovaná kapela Gorillaz z dílny všestranného kouzelníka Damona Albarna tak za pomoci hostujících De La Soul a Pevena Everetta excelujícího v parádní disko jízdě "Strobelite" přivedla publikum do varu ještě jednou.

V kanárkově žluté oblečený frontman vystavěl festivalovou verzi show velmi podobně jako když hráli na podzim v Praze, takže pro vícero informací stačí rozkliknout příslušný článek, ovšem vzhledem k tomu, že jim už za pár dní vyjde nová deska "The Now Now", zahráli z ní ještě horký úvodní singl "Humility".

A ačkoliv je to album koncipované jen jako jakási kolekce odřezků z minula, na níž má být méně hostů a hlavní ambice spočívá jen v tom, aby bylo co hrát naživo, když podobně jako v Německu bude Zebra Katz absentovat, nutno říct, že první ochutnávka je chytlavý letní hit jako víno. Toho kdyby se chytla rádia, to by byla krása.

No a to je vlastně všechno. V reportáži ze druhého dne se můžete těšit na dojmy z Thirty Seconds To Mars, Marilyna Mansona, A Perfect Circle, Enter Shikari, Alt-J, Babymetal nebo třeba Jonathana Davise z Korn. Zůstaňte s námi.