Reportáž z prvního dne naleznete zde.

Slunečné počasí vydrželo v Norimberku i druhý festivalový den, proto se během Walking On Cars hrajícím na největším pódiu vydala řada fanoušků hledat v časných odpoledních hodinách alespoň trošku stínu. Kapela je před vydáním nové desky, z níž zahrála několik ukázek (například "At My Door") a na žádné žánrové veletoče to nevypadá, i nadále tak podle všeho budeme mít tu čest se vkusným rádiovým pop-rockem. Navíc to pro ně byl teprve druhý koncert po více jak půlroční pauze, nešlo si tedy nevšimnout, jak byli plní radosti ze hraní, která se přenášela i na publikum, jemuž nedělalo problém si ve dvojících vylézt na záda a tancovat spolu ploužáky.

Kdyby se naproti tomu udělovala cena za největší bizár, s přehledem by to letos vyhráli Babymetal. Jak to jenom popsat jednou větou? Japonské školačky hrající si na kult osobnosti se navléknou do něčeho, co připomíná oblečení ze starořímských gladiátorských zápasů a za doprovodu epické metalové hudby se vysokými tyčemi snaží pasovat publikum na rytíře, zatímco u toho hopsají ve vzorně secvičené choreografii a svými jemnými hlásky jak z anime seriálů zpívají do burácejících kytarových sól. Uf. Půlhodina v jejich společnosti byla až až, na tento fenomén musí být asi člověk buď mladší nebo opilý. Ještě že o pár metrů dál hráli na hlavní scéně Jimmy Eat World a svými chytlavými emo-punkovými refrény vrátili svět zase do normálu.

Jen o pár minut později už je sice střídali Milky Chance, mnohem zajímavější program ale nabídly menší scény. Na jedné z nich si Jonathan Davis z nu-metalových Korn zkoušel, jak by mu to šlo sólově a nebylo to vůbec špatné. Hudba i styl zpěvu sice zůstaly téměř stejné, přibyly ale smyčce a tu a tam i nějaký ten vydařený song. Hlavně ale tentokrát nezbyl čas na hity mateřské skupiny a tak si z jeho vystoupení mohli posluchači po delší době odnést zase něco nového.

Velkou pozornost ale, prosím, věnujte skupině s názvem The Night Game, projektu frontmana už rozpadlých Boys Like Girls. Je totiž fakt, že na letošním ročníku bylo tolik zavedených hvězd, že o nějakém objevování to tentokrát moc nebylo. Když už se ale nějakému menšímu jménu věnovat, tak právě jim. Vokál můžete znát z dost možná nejlepší skladby z Kygova druhého alba, titulní věci "Kids In Love". A naživo? Nádhera. Každý song byl žánrově úplně jinde, od synth-popu ve stylu The 1975 až po rozvážnější pop-rock blízký třeba The Fray. Všechno instantní hity na první dobrou, které se ve vás rozpustí jak nanuk v létě. Na internetu od nich najdete zatím jen pár singlů, v září budou na berlínské Lollapalloze a také jim vyjde debutová deska. Tak zkuste.

Zpátky ke hvězdám. Enter Shikari sice naživo zklamat v podstatě neumí, tentokrát jsem ale měl trochu problém se setlistem, protože spousta výborných singlů nezazněla. Přesto to bylo zábavné vystoupení, v němž ze sebe Rou Reynolds, jak je jeho zvykem, vydával všechno a od slušného chlapíka v saku se změnil v rozcuchané, polonahé zvíře lezoucí po konstrukci.

Jaká to změna oproti následujícím Alt-J, u nichž naopak všechno musí být vždy tip ťop, aby všechny ty detaily a vzájemná sehranost vyzněly, jak mají. Zde setlist v podstatě kopíroval poslední pražskou zastávku ve Foru Karlín, potud tedy žádné překvapení. Co ale bylo zajímavé, bylo vidět je hrát ještě za světla. A i když náhle jejich efektní světelná show nebyla k nalezení, byli skvělí i bez ní. Kdo umí, umí.

Nad popularitou pozérských kašparů z Hollywood Undead stále jaksi kroutím hlavou, obstojných písniček mají jako šafránu a s pódiovou prezentací to taky není příliš slavné, po půlhodince proto dostal přednost Young Hurn.

Další objev se ale nekonal, rakouský rapper se blýskl snad jen tím, že přímo na pódiu posprejoval několik triček jednoduchými motivy a naházel je do davu. A zatímco na hlavní scéně mu sekundoval nesrovnatelně populárnější německý kolega Casper, na prostředním pódiu se ukázali navrátivší se A Perfect Circle.

Superskupina složená ze členů Tool, Ashes Divide, Smashing Pumpkins a Eagles Of Death Metal (ok, basák Matt McJunkins není přímo členem, je jen nájemným muzikantem pro turné) měla sice za sebou řadu změn v obsazení a hvězdami se to v ní jen hemžilo, loni se ale dala po delší odmlce zase dohromady a před pár týdny jí vyšlo čtvrté album "Eat The Elephant". Na jednu stranu působivá hráčská virtuozita, která místy měla opravdu zajímavé pasáže ale trochu trpěla pódiovou prezentací, u níž se za celý koncert zpěvák Maynard James Keenan takřka nehnul z místa. Větší naposlouchání diskografie před koncertem by nejspíš pomohlo, takto to bylo pro nezaujatého pozorovatele sice občas docela pozoruhodné, fanoušek by to ale asi ocenil více.

No a pak tady bylo dilema. Zvolit headlinera v podobě Thirty Seconds To Mars, kteří už několikrát ukázali, že jim to naživo moc nejde nebo dát přednost rockově-metalovým Stone Sour, jejichž show jsem ještě neviděl, ale po zkušenostech z personálně propojenými Slipknot se dalo očekávat, že to bude bomba? Volba se zdála být jasnou, přesto jsem zvolil bratry Letovy s tím, že jim dám pár minut, během nichž si potvrdím, že ani tentokrát není o co stát a zamířím na Corey Taylora a spol.

Jenže tady byl zádrhel, který nakonec vyústil v to, že se na Stone Sour dostane až na Aerodromu. Thirty Seconds To Mars totiž odehráli dobrý koncert! Ano, těžko se tomu věří, zvlášť po té bídě, kterou českým fanouškům předvedli dva měsíce nazpět. Ale je to vážně tak.

Nepochopte to špatně, stále samozřejmě zůstaly stejné výtky, tzn. chyběl kytarista Tomo Milicević, o němž už od tohoto týdne víme, že kapelu oficiálně opustil, velká projekční plocha jen naprázdno blikala a výzvy ke skákání zněly z Jaredových úst častěji, než nějaké smysluplné tóny. Jenže!

Jestliže v Praze zpíval tak čtyřicet procent svých linek, zde jich bylo téměř dvakrát tolik, což v kombinaci s daleko lepším nazvučením zapříčinilo, že ten koncert stál za to. Pořád je to v uvozovkách a bavíme se o chválení dua v rámci toho, co jsou schopni naživo předvést. To znamená, že stále to pro řadu fanoušků, kteří je viděli poprvé, mohlo být zklamání. Jenže pro ty, kteří mají za sebou nejen poslední pražskou zastávku to bylo jako polití živou vodou. "Up In The Air", "This Is War", "City Of Angels" a spousta dalších písniček tak už nezněly jako instrumentální doprovody k poskakování, ale jako opravdové hity, u nichž se dalo bavit. Nafukovací míče. konfety ani setkání se s fanoušky na stagei samozřejmě nechyběly. A tak jakkoliv je nová deska "America" mizerná a objektivní výtky nikam nemizí, toto byl fakt dobrý koncert.

S překvapeními ale ještě nekončíme. Nejen Jared Leto byl tentokrát ve formě. Velmi podobným úhlem pohledu se totiž můžeme podívat i na Marilyna Mansona. Když se během "This Is The New Shit" drbal na zadku, člověk si ještě nemohl být ničím jistý a po té slaboučké epizodě z vystoupení na stejném místě v roce 2015 nebo té hrůze, jakou předvedl před deseti lety v Brně se dalo čekat jen to nejhorší, ve finále to ale byl taktéž dobrý koncert.

Opět je třeba dodat - v rámci jeho možností - protože od téměř padesátiletého pekelníka nemůžeme čekat výkony, jak když mu bylo o polovinu méně. A stejně jako Jared, ani on nezpíval zrovna tak, že by to bylo na nějakou cenu, pauzy mezi songy byly delší, než bývá zvykem, ale ve srovnání se zmiňovanými výkony z minulosti to tentokrát bylo mnohem lepší a industriálně rockové hymny jako "Disposable Teens", "The Dope Show" nebo cover "Sweet Dreams (Are Made Of This)", v níž si kontroverzní umělec svítil na fanoušky jen velkou lampou, se daly považovat za solidní hudební výkony.

Milovník vaření navíc dokonce střídal jeden hororový kostým za druhým, aby nakonec vystoupal za kazatelský pult na nějž svítily dva obrácené kříže a zpoza něj řval jako tur, zatímco všude kolem byla spousta dýmu. Chyběly už snad jen burlesky.

Závěrečné vystoupení v podobě Vitalic nabídlo jen prázdnou diskotéku, nezbývalo proto než se těšit na finální den Rock im Parku, který nabídl například Nothing More, Black Stone Cherry, Shinedown, Snow Patrol, Parkway Drive, Avenged Sevenfold, Asking Alexandria nebo Muse. I o něm si tady budete moci brzy přečíst více.