Návrat domů. I tak by se ve zkratce dal hodnotit nejen line-up druhého festivalového dne, ale dojem z organizace samotné akce. Drobné mušky se sice najdou všude, ale při srovnání s mladší a dravější konkurencí, která si letos vyzobala řadu velkých jmen, která na Rock For People bohužel chybí, je kvalita služeb na nesrovnatelně lepší úrovni. Levná pitná voda, dostatek stánků s jídlem všeho druhu, možnost dát si ráno míchaná vajíčka a kakao rovnou ve stanovém městečku, chill out zóny pro sezení, kam se podíváte, bazén, autogramiády, táborák, placení penězi (!!!)... Je toho hodně a možná si té spousty malých detailů ani nevšimnete, pokud se na ně přímo nezaměříte, stačí se ale na chvíli zamyslet nad tím, co vás ten den naštvalo a když zjistíte, že kromě přeřvávání některých stageí a absence původně avizovaných Pop Evil a In This Moment nic, co bylo stálo za zmínku, sluší se pořadatelům alespoň poděkovat za to, že všechno podstatné funguje. Těch čtyřiadvacet ročníků plných zkušeností je zkrátka znát.

A zlepšil se i otloukánek loňského ročníku, Rec. stage Čistého festivalu. Lepší místo, lepší zvuk a přinejmenším jeden povedený koncert v podání Mala Ruckus, kteří se shodou náhod a agilní fanouškovské základny dostali do harmonogramu festivalu hned dvakrát. Jejich mezinárodní zastoupení se postaralo o vlivy všeho druhu, kromě popu a rocku tak do sebe míchali i vlivy irské muziky s pirátskou příchutí a ve finále z toho bylo jedno z drobných, ale o to milejších překvapení toho dne. Mezi řadou navrátivších se účinkujících se našlo místo i pro THePETEBOX. Sólo vystoupení s looperem a elektrickou kytarou, které se díky beatboxově zahraným coverům od Coolia, Pixies nebo MGMT z Red Bull Tourbusu z minula tentokrát přemístilo na hlavní stage, spíše než nějaký raketový nárůst popularity je za tím ale nemožnost dát tam někoho jiného. V časných odpoledních hodinách prostě bylo znát, že více lákadel by festivalu slušelo.

Velmi dobře se pod širým nebem dařilo Blossoms. Indie-rockeři z Velké Británie už u nás ve Velkém sále Lucerny předskakovali nejprve Jakeu Buggovi, následně Noelu Gallagherovi a jeho High Flying Birds, zda se jim ale dle známé historky podařilo Noelovi podařilo olíznout tvář, už prameny neuvádí. Za to se o nich dočtete, že v prestižní anketě BBC Sound Of 2016 skončili na čtvrtém místě a neminula je ani nominace na Mercury Prize. Že pak taková kapela odehraje parádní žánrový koncert čerpající z dvou nadprůměrně dobrých desek, už prostě nemůže překvapit.

Ani letos nechyběli na akci senioři z domova důchodců v Hradci Králové, kteří si na lavičkách u hlavní KB stage nejprve poslechli Xindla X a následně Rodrigueze.

Za úspěchem šestasedmdesátiletého Sixta Rodrigueze stojí především srdceryvný příběh zpracovaný v dokumentu "Pátrání po Sugar Manovi", který přibližuje, jak se Mexičan žijící v Detroitu jako neúspěšný hudebník stal obrovsky populárním hrdinou v Africe, jelikož jeho písně byly dlouhá léta považovány za hymny proti apartheidu, ačkoliv on sám o tom vůbec neměl ani tušení. Vesměs jednoduché folk-popové písně postavené na akustickém základu posluchače samy o sobě nejspíš nenadchnou a chřadnoucí vystupování bez vitality, jakou oplývá třeba Mick Jagger tomu také nepřidá, ale i člověk, který není obeznámen s příběhem musel být podobně jako při premiéře ve Fóru Karlín zasažen srdečností, s jakou Rodriguez vystupoval. "Neberte drogy, poslouchejte své rodiče a budete se mít v životě dobře", hlásal bouřícímu publiku, které neustávajícími ovacemi nechtělo zpěváka pustit z pódia.

Marmozets byli řadou fanoušků i pořadatelů označováni za černé koně festivalu a kdo je před pár lety viděl jako předskokany na koncertě Taking Back Sunday v Roxy, kde dali hlavním hvězdám na zadek, musel s podobnými prohlášeními souhlasit. Nakolik se o nich v podobném duchu bude mluvit do budoucna, je vzhledem k randění zpěvačky Rebecy MacIntyre s kytaristou dost nepředvídatelné, současnou formu jim ale překazil jen zvuk, který byl dobrou polovinu setu nečitelný a zpěvačce nebylo rozumnět skoro nic. Ovšem ta energie! To je něco, čím můžou předskokani Muse zaujmout i ty, kteří jim do té doby nijak neholdovali. A taky že ano. Pod pódiem byl jeden z nejdivočejších kotlů letošního ročníku, circle pity a oblaka prachu nebraly konce, dav lidí jakbysmet. Tady není o čem. Marmozets a jejich math-rock s post-hardcorem si zapamatujte. Pokud vydrží pohromadě, ještě je v našich končinách mnohokrát uvidíme.

O koncertě The Prodigy pro vás máme samostatnou reportáž, posledním z vystupujících na velkých stageích tak byla Sigma. Bohužel ve variantě DJ setu, to znamená, že nikdo z těch, kdo po chvíli zklamaně odcházel, že skoro žádnou svou věc nezahráli, by neměl brát tento set vážně. Jak před pár lety ukázal Sziget, může být Sigma ve své plnohodnotné podobě (tedy s živými muzikanty a doprovodnými vokalisty) kapelou srovnatelnou s Chase & Status nebo i samotnými The Prodigy. V případě DJ setu se ale musíte smířit s útržky "Wild Thoughts", "How Deep Is Your Love", "Feel The Love", "Don't Let Me Down" a spoustou dalších současných hitů konkurence, u nichž je výhra, když se dostane na vlastní materiál. V tomto případě tedy "Coming Home", "Nobody To Love", "Find Me" a naštěstí i aktuální singl "Anywhere", o jehož hitových ambicích není sporu.

Pro ty, kterým se ještě nechtělo spát, se nabízelo strávit večer u táboráku, kam bohužel doléhaly basy z hangáru, v němž na scéně půjčené od Let It Rollu zahráli pro milovníky drum'n'bassu Dirtyphonics nebo Aphrodite. Nebo vyzkoušet silent disco, kde si své dramaturgické dovednosti zkoušeli pop-punkoví Courage My Love. I na ně se během závěrečného dne festivalu můžeme spolu s Volbeat, Stick To Your Guns nebo Skillet těšit.