Ale že to trvalo! Ano, recenzi desky "Hope" je vhodné vykopnout stejnou větou, jakou jsme uvedli text o prvotině "Life". DJské a producentské duo Sigma totiž vzniklo už v roce 2006, na debutovou řadovku jsme ale museli počkat až do roku 2015. A ta druhá na tom není o moc lépe. Zdá se to neskutečné, ale čekalo se na ni dlouhých sedm let.

Cameron Edwards a Joe Lenzie ale mezitím nezaháleli. Ostatně první lákadlo na chystanou albovou dvojku vypustili už v roce 2016, kdy vydali nejprve už pozapomenutou skladbu "Nightingale", brzy nato singl "Cry", na kterém jim zpívali Take That, a v listopadu téhož roku vypustili "Find Me", jeden ze svých nejúspěšnějších hitů vůbec. Skladba, v jejímž klipu vidíme Millie Bobby Brown ze "Stranger Things", jak zpívá hlasem Birdy, se hraje dodnes a pořád nezní staře nebo ohraně. Možná i proto je to právě ona, která studiovku otevírá.

Tím ale aktivita Sigmy v posledních letech neskončila. Z rádií i z klubových párty jste měli možnost slýchat singly "Anywhere", hymnu léta 2018, předělávku "Dilemma" od Nellyho a Kelly Rowland (není na to ještě brzo?), s nizozemským DJem Samem Feldtem se podařilo dát dohromady návykovou "2 Hearts" nebo třeba "High On You", které svůj unikátní vokál v roce 2020 propůjčil John Newman. V roce 2017 poskytli svůj kousek "Night Drive" i na soundtrack ke trochu nedoceněné závodní videohře "Dirt 4" od Codemasters. Ať už ale vydali cokoliv, vždy se to těšilo velkému zájmu rádií, streamovacích služeb a rezidentních DJů v prestižních klubech.

A tak ačkoliv nemůžeme tvrdit, že by v předchozích sedmi letech někam zmizeli, na nové album to pořád nebylo a nedočkali jsme se ho, ani když z něj bylo venku už pět singlů. Duo ale nechtělo polevit v kvalitě a dostatečně silných tracků dle svého soudu pořád nemělo dost. Dobré věci je zkrátka potřeba si vysedět.

A jakkoliv jsou jejich písničky líbivé, snadno konzumovatelné a s textem, kterému není třeba věnovat pozornost, neznamená to, že stejně snadno i vznikají. Nenechte se proto zmást často opakovanou větou řady muzikantů, že své největší hity dali dohromady za patnáct minut. Jen se zeptejte třeba Mikolase Josefa, jak dlouho mu trvalo dostat "Acapellu" do finální podoby. Není to sranda.

A přitom ty skladby vážně znějí, že je máte hned. Koneckonců ten vzorec se u mnohých z nich od minula nijak zvlášť neproměnil: na začátku zahrajete pár tónů na klavír, pak si pozvete známého zpěváka, který vám sloku vygraduje ke zpěvnému refrénu, a potom už jenom přidáváte rytmy a beaty, abyste lidi pořádně roztančili, no ne? Skončíte předtím, než dosáhnete čtyř minut, a je to. Brnkačka.

Akorát, že vůbec. Už jenom vybrat ten správný hlas pro daný song může být občas pořádně složitá rovnice k rozlousknutí. A to i když už za sebou máte portfolio známých osobností, které vás můžou doporučit. Paloma Faith, Ella Eyre, Rita Ora, Labrinth nebo Ella Henderson se objevili na prvotině. Do přípravy druhé řadovky ale zasáhly ještě pandemie, nemožnost cestovat a tím pádem i nemožnost opakovat jednotlivé tejky donekonečna ve studiu.

I přesto ale najdeme hvězdné hosty i tady. Kromě už zmíněných Birdy a Johna Newmana tady zpívá stále slavnější Jack Savoretti v "You And Me As One", v "Here We Go Again" slyšíme vítězku dvanácté série britského X-Factoru Louisu Johnson a pro reggae a dubem ovlivněnou "Sell My Soul" se od minula vrátil i Maverick Sabre.

Ostatní přizvaní umělci možná nejsou tak profláklí, ale řada z nich dělá o to lepší práci. Třeba taková Carla Marie Williams, což je spíše šedá eminence hudebního průmyslu a ceněná spoluautorka písní než přímo zpěvačka, dá v titulní "Hope" prostor i gospelovému sboru a jejich vzájemné proplétaní hlasů spolu s nastupujícím tempem opravňuje skladbu k tomu stát se právě tou, která dala celému albu jméno. Nepolevuje ani tropical housem dozdobená "Strong", v níž exceluje Kovic.

A když jsme u těch excelujících vokalistů, tak je třeba uklonit se za kousek "Faded", v němž se zase Sigma klaní svým někdejším chlebodárcům z Hospitality Records. Tato věc respektuje to, jak se ve známém labelu skládá většina songů, doplňuje to o fenomenální závěr a kromě toho v ní zpívá úžasná Sara Lowes, jejíž uhrančivý hlas byste si mohli snadno splést s Hannah Reid z London Grammar. A to je těžký kalibr. Mimochodem pokud u toho pro sebe objevíte i její kapelu Lowes, nejspíš sami sobě i Sigmě poděkujete za to, že jste tomu dali šanci. Skvělá hudba.

A to pořád není všechno. V oživování hitů z počátku tisíciletí totiž Sigma u "Dilemma" neskončila a v aktuálním, už dvanáctém (!!!) singlu "Give It To Me" překopává "I Know What You Want" od Busta Rhymese a Mariah Carey. A stejně jako minule i na novince duo ukazuje, že všechno nemusí znít stejně, a umí zaujmout i úkroky stranou. Například v "Can’t Get Enough" vás přenese na diskotéky devadesátých let, regulérní popová balada "Climb" s úžasným Jamiem Scottem a výraznými houslemi se v drum ’n’ bass překlopí až ve své druhé polovině a třeba v "Trumpets" producenti ukazují, že zvládnou složit chytlavou písničku, i když pro jednou zpěv zcela vynechají.

Co tomu všemu nakonec vlastně lze vyčítat? Snad jen, že "Hope" nenabízí úplně všechen dosud vydaný materiál - chybí tady "Nightingale", "Forever", "Rest Of My Life", "Say It" nebo už zmíněná spolupráce s Take That. A pak ještě trochu zamrzí jednoduché texty, ale ty u taneční hudby beztak nikdo neřeší.

I z toho obrovského počtu písní, které se Sigma rozhodla pustit do světa jako singly, je jasné, že svému materiálu věří a je si dobře vědomá toho, že má po těch letech v rukou tak našlapanou kolekci, že hitem může být v podstatě cokoliv. A tohle o svém díle nemůže říct každý. Proto to zbytečně neanalyzujte, nepřemýšlejte nad tím a jen se dobře bavte. Protože jestli vás tahle deska letos v létě neroztancuje, pak už vám asi není pomoci.