Mainstreamový pop, jakým se MIKOLAS prezentuje, vás sice vůbec nemusí oslovovat, ale ani ten největší škarohlíd nemůže zpěvákovi upřít, že od začátku šel za svým cílem a na úspěchu opravdu pilně pracoval. Vždyť kdo se může pochlubit historkou o tom, jak uklízel ve studiu u Borise Carloffa a za to tam po nocích směl zkoušet nahrávat své první songy?

S jeho pracovitostí souvisí i neskutečná pečlivost. Zatímco jeho rapoví vrstevníci, kterých je plná česká albová hitparáda, dokážou každý rok naplnit desku patnácti novými písničkami, Mikoláš na to jde jinak. První singl "Free" sice uvedl už v roce 2016, ale i s obsahem debutového alba se stále může opřít o pouhých šestnáct songů. Možná bychom v jeho šuplíku našli kvanta nevydaných písní, z poněkud tristní hrací délky "One" to tak ale nevypadá. Devětadvacet minut s tím, že nahrávka zahrnuje i čtyři roky starou hitovku "LaLaLaLaLaLaLaLaLaLa" a dvě alternativní verze, je i na dnešní zrychlenou a uspěchanou dobu opravdu málo.

Zmíněná písnička na kolekci původně být neměla, ale protože se v poslední době stala nečekaně úspěšnou v Japonsku, své místo na ní nakonec dostala. A vlastně to nevadí, klidně se mohly součástí alba jako bonusy stát i ostatní starší singly, když už je zpěvák dříve nezařadil ani na nějaké EP.

Právě tato skladba a pilotní ochutnávka "Boys Don't Cry", dle mého mínění dokonalý popový hit, ale ukazují, že vypiplané samostatné singly jdou interpretovi mnohem lépe než albový formát. Ve zbývajících písních sice nikdy nepodleze svou laťku, stále je vše na svém místě, vycizelované do posledního tónu, ale jako by jim něco málo chybělo. Osobně sice můžu "Delilah" považovat za otravnou ducku (kterou si ale stejně zpívám a podupávám si do rytmu), téměř čtyřicet milionů přehrání na Spotify však svědčí o tom, že se jí zpěvák trefil do chuti velkého množství posluchačů.

Do podobného ranku jako výše zmíněný hit patří i úvodní "Sophia", na které zamrzí snad jen až příliš a zbytečně zefektovaný zpěv. Do středního tempa se Mikolas ponořil hned v následující, kytarami podpořené pecce "Hey Rose". Nechybí ani balady, které v tracklistu najdeme hned tři ("Please Don't Go", "Lullaby" a "Never Get Over You"), seřazené v druhé půlce hrací doby. V těch je slyšet, jak obrovsky pražský rodák od svých v podstatě rapových začátků pěvecky vyrostl.

Osmadvacetiletý hudební export tedy konečně vydal povedený debut a nyní musí dokázat, že zvládne navázat na velkolepý koncert ve Foru Karlín, od kterého uběhlo už téměř pět let. První šanci vidět MIKOLASe živě budeme mít na letošních Majálesech. A snad se jeho dalšího nového materiálu dočkáme dříve než za několik let. Na těch koncertech totiž potřebuje mít co zpívat.