Rok 1980, respektive album "Modrý vrch" (vydáno až o rok později, 1981) byly do jisté míry zlomem v kariéře Deža Ursinyho. Poměrně rychle - vlastně už na svém druhém sólovém počinu - opustil angličtinu, zůstal však věrný artrockovému výrazivu. "Modrý vrch" vyznačuje období, kdy tento slovenský muzikant začal čerpat z lehčích žánrů, přesto však nijak výrazně neopustil pozice svého uměleckého výrazu a vidění světa.

Tento pohled se kongeniálně doplňuje s básnictvím Ivana Štrpky. Věřím, že se nemýlím, když řeknu, že Štrpka texty obsažené na "Modrém vrchu" nepsal se záměrem jejich zhudebnění. Volné verše se na papíře často lámou jinde, než kam zlomy klade Ursiny. Sám zpěvák je svým uvolněným frázováním tvaruje a dává jim výraz. Mnohý lepší zpěvák by si na nich vylámal zuby, hledaje básnický rytmus. Ursinymu stačí být svůj, jaksi ledabylý, uvolněný, schopný přirozeně se pohybovat na rovině slov.

Skvěle si však rozumí i s obsahovou rovinou Štrpkových textů. S jejich nezaujatou schopností pozorovat a vyzobávat momenty, které dýchají obyčejností. Jsou to jakési střípky života. Ne nadarmo je jedním ze zásadních motivů cestování, pohyb prostorem. Objevují se tramvaje, cestování coby prostředek ke splynutí duší: "Nehovor nič, len cestuj so mnou." Štrpkovy texty jsou pevně zakořeněné v městském prostředí. Zřejmý je pohled introverta, kterého úzké uličky svírají, pohybuje se po zasněžených chodnících, podél špinavých kanálů. Pokud dojde na přírodu, její krása i možnost úniku je zkalena přítomností civilizace: "Rieka se ďalej valí / … / Škrípúce bagre hlbia / pod riečnou špinou riečne dno."

Onen introvert, klasický básnický subjekt pro Štrpku a ideální postava pro rovněž introvertního Ursinyho, hledá únik. Ale únikem, zdá se, nemá být světlo, nýbrž tma. Nikoliv lidská společnost, ale její opuštění: "Mám izbu bez kl’úča, bez zámku, bez dverí / všetko v nej sa otvárá na dotyk. / Stiskneš vypínač a zo slunka je tma." Je onen titulní modrý vrch (ostatně, ne nadarmo je modrá spojována se svobodou a usmířením) symbolem právě této touhy po uvolnění se z tenat přítomného světa? Anebo je toto usmíření nakonec nalezeno v rodinném kruhu, který je plný tak zdánlivě obyčejných věcí, jako je šťavnaté jablko, jak napovídají dvě závěrečné miniskladby?

"Modrý vrch" je bytostně básnická výpověď, která, spíše než aby odpovídala, klade otázky. Ursiny záměrně přitahuje pozornost k textům. Hudba sama je podporuje, vykresluje atmosféru. Jakkoliv jsou verše nadčasové, jejich doprovod je ze značné míry produktem doby, který přece jen lehce zestárnul. To však neznamená, že by byl špatný nebo nedejbože nefunkční. Hodně si bere z dobového funku, dosti charakteristickou basovou kytarou (P. Daněk) kreslí hutné rytmické figury. Na ty jsou vršeny klávesy, které mají na albu dominantní podíl, svou hrou přispěl i mistr svého řemesla Marián Varga. Vzniklý celek pulzuje silným vnitřním napětím. Při letmém poslechu totiž může působit lehce, nezávazně, tak nějak dobově. Ursiny cestu posluchači nijak neulehčuje. Pouze pootevírá dveře do svého zadumaného vnitřního světa, nezve. Krok samotný je na posluchači, za ruku ho nikdo nepovede.

Těžko říct, podle jakého klíče vydavatelé reedic Ursinyho díla postupují. Kontrast mezi "Provisoriem" a "Modrým vrchem" totiž těžko mohl být větší. Lehce se tak vytrácí souvislosti a kontinuita. Ta vzniká teprve postupně. Doufám, že se tak hudebníkovo dílo nakonec podaří vydat kompletně.