Právě na tvorbu The Beatmen a The Soulmen, respektive The New Soulmen, ve které se druhá z těchto formací krátce před rozpadem proměnila, se věnuje u labelu Pavian Records vydaná kompilace "Let’s Make A Summer". Jedná se o v zásadě první příležitost poslechnout si dostupný dobový materiál, který byl až dosud roztroušený pouze na vinylových singlech, v případě jediných dvou nahrávek The Soulmen dokonce uložený pouze v rozhlasovém archivu.

Skladby z let až 1964-1969 přesvědčivě demonstrují muzikantský přerod Deža Ursinyho od schopného a výrazného kytaristy a autora, ale přece jen hlavně člena kapelního týmu, v lídra a jedinečnou osobnost. Zároveň ukazují, jak tvárně se daly uchopit západní vlivy a v atmosféře relativně svobodných šedesátých let na jejich základě vystavět vlastní výraz.

The Beatmen se ve své době přetahovali o místo nejlepší domácí beatové skupiny s pražským Olympikem. A v ledasčem měli navrch - zněli totiž, oproti raným, jakkoliv skvělým, singlům svých souputníků méně provinčně. Formace kolem Petra Jandy navíc v té době na singlech vydávala covery, The Beatmen rovnou vyrukovali s autorským materiálem v angličtině. Výjimku najdeme pouze jednu - "Ja mám ju rád", tedy přetextovanou verzi beatlesovské "She Loves You", doplněnou už autorskou věcí "Keby som bol Nór", která i po letech baví svým humorem.

Doba tehdy patřila, pochopitelně, The Beatles a ty slyšíme v tehdejší tvorbě The Beatmen velmi výrazně, ať už v aranžích vícehlasů nebo stavbě melodií (viz taková "Adate" nebo zčásti "Break It"), v jejich hudbě najdeme ale i stopy The Rolling Stones nebo Kinks ("The Enchanted Lie"). A těžko říct, do jaké míry se jedná o přímé inspirace a do jaké o dobový pocit, který se vznášel ve vzduchu.

Tyto otázky ovšem nijak neumenšují svěžest, jakou v sobě tahle muzika stále nese. Nezbývá než povzdech nad tím, kam to tahle bratislavská čtveřice mohla dopracovat, nebýt železné opony. The Beatmen měli v tomto ohledu našlápnuto skvěle, nakonec to byl ale Ursiny, kdo ze skupiny odešel - odmítl emigrovat. Zbytek sestavy se pokusil prorazit na Západě, bohužel - spíše vinou chabé propagace než nekvality - bez výraznějšího úspěchu.

The Soulmen zformoval Ursiny společně s další klíčovou osobností československého beatu, basákem Fedorem Frešem. Původně skutečně soulové pokusy nakonec vzaly za své a kapela převzala formu power tria inspirovaného tehdejšími Cream. Nakonec se zachovaly čtyři písně, přičemž dvě z nich - temnou "I Wish I Were" a baladickou "Baby Do Not Cry" - zná každý, kdo viděl film Jana Hřebejka "Pelíšky". Slibně rozjetou rockovou partu, u které už začala probleskovat větší posluchačská náročnost (například práce s dynamikou v "A Sample of Happiness" či bluesová "Wake Up!"), ale nakonec rozbila ponorková nemoc.

Přehled počátků Ursinyho kariéry uzavírají dvě skladby podepsané formací The New Soulmen. Pro jeho další vývoj je tento bohužel krátkodechý projekt, jenž neodehrál jediný koncert, zásadní. Objevují se tu totiž klávesy - a těm zůstal hudebník věrný až do konce.

Ve dvojici písní "I Have Found" a "It’s Time" už lze navíc jasně zaslechnout jakýsi předvoj jazzem ovlivněného art rocku, který se nedlouho poté stal Ursinyho domácím hřištěm. Téměř sedmiminutová kompozice "I Have Found" projde několika odlišnými sekcemi (včetně sóla na bicí) a zdařile vyvolává dojem uvolněného muzikantského jamu, hudebně barvitého, ale kompozičně pevně sevřeného.

Všech patnáct skladeb najdeme na albu "Let’s Make A Summer" v maximální možné zvukové kvalitě. Citlivý remastering v nich dokázal probudit potřebnou energii a dynamiku. Obě vydání, na CD i černém a barevném vinylu, doprovází poučený sleeve note Pavla Víška. Byla by ale škoda považovat toto dílo za pouhý historický dokument přesvědčivě ukazující překotný hudební vývoj Deža Ursinyho. Čistě posluchačsky vzato máme tu čest s nadčasovou muzikou a je skvělé, že se k nám konečně dostává v podobě a kvalitě, jakou si zaslouží.