Šestnáct hlasujících redaktorů musicserveru nominovalo celkem sto pět zahraničních a šestačtyřicet českých či slovenských alb. Konečný žebříček dvaceti nejlepších zahraničních a deseti domácích titulů nabízí řadu zajímavých výsledků. Pokud se do něj váš favorit za rok 2015 nevešel, budeme rádi, když se o něj podělíte v komentářích.

O tom, že odklonit ze od svého typického zvuku ke zdánlivě přístupnějším postupům se nemusí vždycky vyplatit, se už přesvědčil kdekdo. Loni třeba Ellie Goulding a nebo také Hurts: ač se vydali mainstreamovější cestou, místo očekávané skvělé prodejnosti v hitparádách propadli a své skalní fanoušky akorát pěkně naštvali. Jenže zatímco Goulding skončila v poli poražených i v našem žebříčku, Hurts jsou na tom o dost líp. Ano, "Surrender" je sice deskou, jejíž část klidně může znít pod lesklou koulí na nějaké vyřvané diskotéce, jenže pak to musí být diskotéka luxusní. Tajemných, bolavých srdcerváčů, které nejvíc vystihují podstatu Hurts, tu sice nenajdeme tolik jako na minulých albech, ale stále tnou do živého. Však zkuste třeba "Rolling Stone", která bublá a bobtná skrz snovou atmosféru a existenciální téma, a nebo tesknou "Slow", již sžírá vnitřní strach. To si pak na rytmickou tancovačku "Some Kind Of Heaven" zatrsáte daleko ochotněji, zvlášť když vládne takovou nakažlivostí. Je tu stále dekadence, tajemno, náladotvornost i éterická hymničnost. Jsou to pořád Hurts. Tahle bolest je ale líbivější a pustit si ji k srdci je vlastně docela radost. (Joseph Martin)

---

V pořadí třetí desky prý rozhodují o kariérách. I přestože "Honeymoon" na odbyt zrovna dvakrát nešla, je Lana Del Rey na prodeje hrdá. Hrdá však může být i na celou kolekci čtrnácti písní, které i s pomocí Ricka Nowelse produkovala. "Líbánky" se od předchozího materiálu liší, typický zármutek ale opět nechybí. Kdo si tedy ani po zkaženém "Ultraviolence" nebyl jistý, zda smutku této Američanky věřit, měl by nyní mít jasno. My jsme Laně opět všechnu tu špatnou lásku, drsnost, žal i opěvování kalifornských podivínů sežrali. Všechna tato témata nám totiž byla skvěle odvyprávěna, místy trapově, místy orchestrálně hudebně podložena a s láskou naservírována do balíčku jménem "Honeymoon". Se světovým turné bohužel počítat nemůžeme, nezbývá tedy než doufat, že se čtvrtou deskou Del Rey prolomí ledy a po více než třech letech si na Prahu najde více času než hodinu. Alespoň něco z devatenácté nejlepší desky roku 2015 totiž chceme slyšet naživo! (David Böhm)

---

Po pouhém roce a půl od vydání desky "Ghost Stories" přichází Coldplay s plodem mnohonásobné spolupráce s takovými jmény, jakými jsou Beyoncé, švédská skladatelka Tove Lo či gospelová hvězda Merry Clyton. Nejen tímto zřetelným a cíleným spojením zvučných jmen kolem sebe vytvořila britská kapela opar popového novodobého majstrštyku ještě před jeho vydáním. Medailonky celebrit stranou, deska je protkána chytlavými i méně chytlavými záležitostmi, jak už je tomu ostatně u počinů britského kvarteta zvykem. Ani tentokrát se neodvrací od přemíry optimistických a energických textů a melodií, což je koneckonců jedním z prvků, který fanoušky v prvé řadě nalákal. Album "A Head Full Of Dreams" by velice snadno mohlo přijmout podtitul "Carpe Diem", neboť hlavním poselstvím Chrise Martina a jeho kolegů se zdá být¨zpráva, že k objevení krásného, optimistického světa, jenž nám leží pod nohami, stačí otevřít srdce. (Karolína Stránská)

---

Album "The Silicone Veil" jsme v roce 2012 umístili v našem žebříčku na nejvyšším místě, se Susanne tehdy spolupracovali Kleerup, Röyksopp nebo M83. Na další desku jsme si museli počkat do loňska. "Ten Love Songs" na zmíněné "The Silicone Veil" hudebně navazuje, stále tu o sebe naráží kontrasty elektronických experimentů se snovými liniemi smyčcových partů (zejména v monolitu "Memorial"). Susanne Sundfør je velmi talentovanou autorkou a jednotlivé skladby do sebe vpíjí nemálo života a nezkrotné energie. Ačkoliv tvrdí, že toto by měla být na nějakou dobu poslední více elektronická deska, doufejme, že tomu tak nebude. Neb právě na "Ten Love Songs" našla onu rovnováhu mezi těmito světy, vše při sobě sedí a její vokál je zde nezaměnitelný. Inspirace osmdesátkovým soundem tento nastolený trend nikterak nebortí, protože si s pečlivostí sobě vlastní vybírala jednotlivé melodické prvky. "Ten Love Songs" je samo o sobě vyšší popová meta, která neopomíjí výrazné emoce a lyričnost. (Dan Hájek)

---

Skoro pět let čekala kolegyně Knotková na desku, které bude moci poprvé udělit maximální hodnocení. A možná nebude náhoda, že si Wolf Alice svou prvotinu piplali stejně dlouho. Ta do detailů promyšlená kombinace strhujících grungeových riffů, zasněného dream popu i špinavého garážového indie rocku vás prostě dostane na první poslech. A čím hlouběji do ní budete pronikat, tím spíš vám rozevře všechny své krásy. "My Love Is Cool" je jako nepoddajná bestie, která vás svou zvířecí divokostí nejprve roztrhá, aby vás o chvíli později svými rozněžnělými pasážemi zase sešila dohromady, zahojila všechny rány a oblízala jako pes, když mu přijde páníček z práce. Jakákoliv píseň z ní je jako umělecké dílo, na nějž si nesmíte sáhnout, jen k němu obdivně vzhlížet. Na podobnost a vykrádání vzorů se nehraje, Wolf Alice jsou originál. Vzhlížejte s námi. (Jan Trávníček)

---

Dobrá (nejen) popová deska se pozná podle toho, že se až tak moc dobře neprodává (osobní pozdrav Adele). Třetí album kanadské holky od vedle Carly Rae Jepsen je tím pádem dost dobrá deska. V hitparádách si vede... nebo spíše nevede, recenze na ni ale byly více než pochvalné, stvrzené umístěním nahrávky ve výročních žebříčcích mnoha hudebních webů. Carly je totiž úplně zlatá. Můžeme tomu říkat guilty pleasure nebo platonické pobláznění, ale v těch jejích očích prostě je vidět ta obyčejnost (v dobrém smyslu slova), ta nehvězdnost. A stejné je to s jejím hlasem a celkovým projevem. Možná právě proto ji v kolekci dvanácti songů doplňují hvězdy jako Sia nebo Dev Hynes. Výsledkem je pak něco, co jednoduše nejde nazvat jinak než hrozně hezká popová deska. Je to takové holčičí, chvílemi až bezstarostné, zároveň ale solidně udělané album plné fakt pěkných písniček. (David Věžník)

---

"Are You Satisfied?" britských Slaves je kolekcí natolik hitových a chytlavých kousků, že slovo punk vedle nich vypadá skoro jako oxymóron. Jelikož ten pravý punk to prý má už stejně několik dekád za sebou, není třeba se tohoto označení bát. Laurie Vincent a Isaac Holman k tomu ostatně mají všechnu potřebnou údernost, oprsklost a sociální cítění. Jejich debut je napumpovaný energií a nespoutaností, která s posluchačem mává po celou dobu stopáže. Slabá místa tu zkrátka nenajdete, vysokou voltáž jen na chvíli přerušuje titulní skladba. Jinak je to jízda plná nevšedních historek i znělek otroků kapitalismu, podávaná s jízlivostí, hořkostí, ale i nadhledem. Kocovinou po tomhle večírku je až závěrečná "Sugar Coated Bitter Truth". "Are You Satisfied ?" jako celek nehraje na velké umění, je přímá a k posluchači si hledá ty nejkratší cesty. Jen ale houšť takových syrových nahrávek. (Simona Knotková)

---

Dá se předpokládat, že většina fanoušků Sufjana Stevense překousává jeho elektronické experimenty a vánoční desky a značná část v nich snad i nachází zalíbení. Ale jsou to nahrávky jako loňská "Carrie & Lowell", kvůli kterým se jej vyplatí sledovat. Kolekci křehkých písní inspirovalo úmrtí jeho problematická matky Carrie (trpěla schizofrenií a byla závislá na alkoholu), které s ním hnulo natolik, že se rozhodl napsat a nahrát desku věnovanou právě jí a svému nevlastnímu otci. Album "Carrie & Lowell" je snad tím nejintimnějším, nejosobnějším a nejupřímnějším ("You checked your texts while I masturbated"), s čím kdy Sufjan přišel a klidně jej můžeme postavit vedle toho nejlepšího od Elliotta Smithe. Minimalistická instrumentace dává vyniknout Sufjanovým vzpomínkám na jeho turbulentní rodinný život a je snad prvním vhledem do jeho skutečné osobnosti. Díky tomu vznikla jedna z nejkrásnějších nahrávek loňského roku! (Jakub Malar)

---

John Grant je podceňovaná, přesto však nesmírně zajímavá osoba. Bývalý člen The Czars, gay dospívající v konzervativní atmosféře státu Colorado, zahájil nový život a sólovou kariéru brzy poté, co se dozvěděl, že je nositelem HIV. Polyglot fascinovaný evropskou kulturou a literaturou se tak přestěhoval na Island a navázal spolupráci s řadou interpretů - od Sinéad O'Connor po Hercules & Love Affair. Debutové album "Queen Of Denmark" se ještě neslo v duchu písničkářství Rufuse Wainwrighta, na "Pale Green Ghosts" zapojil vkusnou islandskou elektroniku ve stylu Gus Gus. Letošní novinka "Grey Tickles, Black Pressure" spojuje oba tyto odstíny tvorby Granta a jeví se jako jedno z největších překvapení roku. Už nápaditý singl "Disappoiting" nejen že nejde zapomenout, ale taky ukazuje obrovské vokální možnosti Granta, jeho erudici, smysl pro humor a především neobvyklý skladatelský talent. I přes hosty, jakými jsou Amanda Palmer nebo Tracey Thorn z Everything But The Girl, tady jde především o postavu samotného Granta a jeho inteligentní, občas hořký, občas vtipný boj s krizi středního věku. Díky své rozmanitosti není deska "Grey Tickles, Black Pressure" tak kompaktní a promyšlená jako ty předchozí, ale John Grant na ní působí jako moudrý, životem zkoušený strejda, s kterým bych si rád popovídal u piva. (Wojciech Nowacki)

---

Rozchodové album - takových už bylo a ještě vznikne, ale Björk na to šla po svém. "Vulnicura" sice v mnoha ohledech v několika málo náznacích evokuje její dřívější desky, ale zároveň se zde žene dál do hlubin svého zvukového laborování. Niternost, tklivost a srovnání se skutečností šachmatu partnerské hry tvoří nosnou konstrukci této koncepční sešlosti, hudebně ji jen narušují výrazné smyčce (před nedávnem vydala i takto ohlodanou variaci bez elektronických příměsí) a místy až nervně poskládané beaty a ruchy. Arca a Haxan Cloak s ní našli společnou řeč, nikterak nebortili její vize a pomohli vše plnohodnotně přetvořit do intenzivních zvukomaleb. Texty jsou přímočařejší, jasně vypovídají o pocitových skutečnostech hlavní aktérky, nebylo tak třeba promlouvat skrze nové hádanky. V mnoha aspektech je "Vulnicura" sice hodně posmutnělá, až deprimující, na druhou stranu asi nejpřístupnější po hodně dlouhé době na její tvůrčí cestě. Svým způsobem její poslech bolí, ale krásně. Sama Björk si tímto neuzavřela nové možnosti do budoucna (objevené již na "Biophilii"). (Dan Hájek)

---