Nejprve si vyjasněme jednu věc. Britpop je komerčně mrtvým žánrem. Proto je jakékoliv očekávání, že se Coldplay vrátí zvukově do dob "Parachutes" a "A Rush Of Blood To The Head" zcela mimo realitu. Hudební trh se změnil, poptávka je jinde a kdyby se Chris Martin a spol. chtěli vypočítavě vrátit do dob, kdy v hitparádách bojovali s "Yellow" nebo "The Scientist", dopadli by jako Kaiser Chiefs nebo Keane - až na pár hardcore fanoušků by nikoho nezajímali. A to je v jejich filozofii špatně. Coldplay se vždycky chtěli hlavně líbit a proto se hudebně vyvíjeli. Zkoušeli. Experimentovali. A podle chutí těch či oněch fanoušků střídavě nadchli či zklamávali. Jak je komu libo.

Pak ale nastal v Martinově manželství rozkol a vztah s Gwyneth Paltrow se po deseti letech rozpadl. Coldplay na to reagovali dalším experimentem a vznikla z toho jejich konceptuálně nejucelenější kolekce vůbec - "Ghost Stories". A pokud jste před rokem a půl nečetli naši recenzi, důrazně vám doporučujeme se k ní nejprve vrátit a až pak pokračovat ve čtení. Novinka na "Příběhy duchů" totiž z velké části navazuje a bez seriálového opáčka alá "v minulých dílech jste viděli" se nebudete chytat.

Tím hlavním zvratem, který se v Martinově životě odehrál a který "A Head Full Of Dreams" reflektuje, je definitivní odstřihnutí se od Paltrow, byť dnes v rozhovorech oba svorně tvrdí, že zůstali přáteli. Jak přesně to spolu aktuálně mají, nehraje až tak velkou roli, ještě podstatnější je ale nová láska jeho života, kterou je jednatřicetiletá blondýnka Annabelle Wallis, herečka známá ze seriálů "Tudorovci", "Tři mušketýři" nebo "Peaky Blinders - Gangy z Birminghamu". Všechny ty pozitivní pocity, čerstvé zamilování se a (ne)pochopitelnou naivitu, že tentokrát už to bude napořád, sedmá řadovka logicky zpracovává, oproti "Ghost Stories" na sebe ale písně nenavazují a najít v nich jednotný koncept je trošku komplikovanější.

Začněme proto skladbami, které se ještě vrací k rozvodu. Tou první je titulní, opatrně optimistická "A Head Full Of Dreams", která spíš než opravdový song připomíná jen jakési zpívané intro. Podle Martinových slov se ale jedná o druhou půlku mostu, která navazuje na závěrečnou "O" z "Ghost Stories" a pomáhá nám tak překlenout cestu od temnoty k nově nalezenému štěstí.

Další vzpomínka patří baladě "Everglow", která svou křehkostí nahání husí kůži a řadí se k tomu nejlepšímu, co čtveřice muzikantů pro novou studiovku nahrála. V citlivé skladbě milovník filmové série "Návrat do budoucnosti" zpívá, že se sice říká, že lidé přicházejí a odcházejí, ale ona je tak speciální, že ji nemůže nechat úplně odejít. Protože i když mu bylo nejhůř, byla s ním a dala mu pocit toho "Everglow". Což se dá do češtiny přeložit jako pozitivně vnímaný pocit určitého naplnění, uzavření.

Jako ohlédnutí za minulostí slouží i střízlivě a vkusně pojatá pop-rockovka "Fun". V ní trojice spolu s bubeníkem Willem Championem, jehož dcerka má křečka jménem Florrie, ještě za doprovodu Švédky Tove Lo smířlivě zpívá o tom, že už je sice po všem, ale ničeho nelitují. "Copak jsme si neužili i srandy?", ptají se, aby nakonec dodali naději, že se to mezi nimi zase spraví.

Poslední skladbou, která se v textu vrací k bývalé manželce je "Up&Up", jenž album uzavírá. V hudebně nejatraktivnější části nahrávky se zpěvák, jehož nejoblíbenějším discem z minulosti je "Stayin' Alive" od Bee Gees, za podpory sborů v refrénu vyznává, že věří, že se dá všechno napravit a dají se spolu zase dohromady. Píseň, jenž album uzavírá slovy "Věřte v lásku" Martin ale v rozhovorech spíše prezentuje díky její závěrečné části. Jako tu, v níž zpívá o tom, že všechno se děje z dobrého důvodu a když půjdete dál, všechno bude ok.

Určitě není bez zajímavosti, že v těch téměř gospelových sborech mezi vokalistkami uslyšíte jeho děti Apple a Mosese, přítelkyni Annabelle, soulovou legendu Merry Clayton a také Beyoncé a její dcerku Blue Ivy. Třešničku tomu nasazuje na kytaru hrající Noel Gallagher, kterému když frontman oznámil, že jde po skončení nahrávání na jógu, chytil se za hlavu a prohlásil "Ach můj bože, rock'n'roll je definitivně mrtvý!".

Když už jsme u těch hostů a doufání v lepší zítřky, zmíníme také druhé participování Beyoncé. V rozjařené a na perkuse bohaté "Hymn For The Weekend", v níž se dokonce cinká na skleničky, se R'n'B královna po vzoru Rihanny v "Princess Of China" taktéž příliš neprojevuje (snad aby její absence na koncertech tolik nebila do očí). Že se ale z další spolupráce s Aviciim stane hit ráže když už ne "Paradise", tak alespoň "A Sky Full Of Stars", ale nepochybuje snad nikdo.

V podobném ranku se nese i první singl "Adventures Of A Lifetime" s evolučně-opičím videoklipem ze studia Andyho Serkise, o němž sice předák prohlásil, že obsahuje jeho nejoblíbenější kytarový riff vůbec, samotná píseň je ale i přes všechny ty barvičky tak rozvleklá a bez energie, že bychom se ji nebáli nazvat dosud nejslabším otvírákem Coldplay vůbec. A to se v ní přitom chuť do života vyloženě oslavuje. Taková "Every Teardrop Is A Waterfall" má daleko větší břink a na první dobrou útočí o poznání silněji.

Podobně beztvará je i rychle uhánějící a k běhu vstříc nové lásce popohánějící Birds, která vám v hlavě podobně jako dvě předchozí vyvolá vzpomínky na "Mylo Xyloto". Skončí ale tak nečekaně, až to působí nepřirozeně.

Naopak nadbytečné jsou mezihry "Kaleidoscope" a "Colour Spectrum", jejichž zařazení jen zbytečně protahuje stopáž a pro mnohé bude jistě problémem i vysamplovaný Barrack Obama, který v prvním z nich velkodušně promlouvá o nutnosti pohostit i nečekané hosty.

O poznání upříměji působí zamilovaná "Army Of One", kde si zpěvák jde urputně za svým a pěje o tom, že i když procestoval celý svět a viděl Pyramidy i Babylon, za svou lásku bude bojovat jako jednočlenná armáda. Komu to přijde laciné, asi by si neměl pouštět ani následující baladu "Amazing Day" a její experimentální přívěšek "X Marks The Spot", jenž v podobně zamilovaném duchu pokračují, na druhou stranu je ale třeba připomenout, že se bavíme o desce mainstreamově-popové skupiny Coldplay a bez určitého zjednodušení a patosu by to zkrátka nebyli oni.

Pointu "A Head Full Of Dreams" jsme si vlastně prozradili už výše. Znovunalezená chuť do života a víra v lásku jako takovou je tou hlavní zprávou, kterou chtěli Coldplay předat světu. Možná vám to bude připadat málo a je pochopitelné, že pro lidi, kteří se rádi vrtají v nitru a dolují z něj ty nejsyrovější emoce, to může být důvodem, proč nad sedmou studiovkou britských velikánů raději zlámou sluchátka.

Tím spíš, když z práce Coldplay zůstalo jen torzo a většinu práce odvedli producenti v čele s duem Stargate. Bylo by ale nespravedlivé jejich nové album shazovat jen proto, že se snaží být v hudbě i textech pozitivní. V takovém období se prostě Chris Martin momentálně nachází a jestli vám to nevoní, počkejte si na to příští. Třeba bude zase rozchodové. Ať už je ale produkce jakákoliv, tak Martinovy texty, tedy to primární, písničkářské jádro, kvůli nimž si kvarteto muzikantů získalo tolik příznivců, je i nadále ryzí.