Zatímco úvodního dne se fanoušci i kapely začali pomalu oťukávat, teprve ten druhý se festivalový cvrkot rozjel naplno. Na Clubstage jej otevřeli metaloví snaživci Battlecross, a i když to vůbec nebylo zlé, program na Alternastage byl daleko zajímavější. Právě tam si totiž jedno z prvních velkých pódií osahávali Lonely The Brave. Poctivý rock amerikého střihu, který nemá daleko třeba k The Gaslight Anthem, jim šlapal tak skvěle, že si autor tohoto textu kapelu ihned zařadil do seznamu interpretů, o kterých si po návratu musí zjistit víc. Jaké pak bylo jeho překvapení, když si při prohlídce trafiky v Kolíně nad Rýnem o tři dny později listoval aktuálními čísly magazínů Kerrang! a Rocksound, které právě Lonely The Brave vyzdvihovaly jako "Next big thing". I tohle je Rock am Ring.

To v našem Rock & Popu si jeho tehdejší šéfredaktor Ivan Ivanov před časem velebil svůj objev z RaRu - Rival Sons. Jeho připodobnění k Led Zeppelin sice trochu pokulhává, vervu, s jakou hrají svůj hard rock kořeněný bluesem, však můžeme směle přirovnat třeba k Biffy Clyro. V den koncertu jim také vyšla nová deska "Great Western Valkyrie", ze které zahráli hned pět povedených ukázek, tak našpicujte uši, vážně stojí za to.

Zato The Brian Jonestown Massacre navzdory svému slibnému názvu posluchače uspávali. Jejich psychedelické hlukové stěny se v horkém odpoledni na otevřeném prostranství rozplývaly dřív, než stihly doplachtit k uším na trávě se válejících Němců. A ani chladná profesionalita, s jakou hráli, jim nejspíš mnoho nových posluchačů nepřihrála. Bylo tedy na čase zamířit jinam.

Třeba na Huntress, metalovou pětici se strašidelně vyhlížející zpěvačkou Jill Janus, která má se svým komiksovým předobrazem sice společný snad jen dlouhý plášť, dohání to však jedovatě štiplavým vokálem a teatrální macho stylizací. Pokud vám Huntress nic neříkají, zkuste se o jejich kvalitách přesvědčit písní s romantickým a zvukomalebným názvem "I Want To Fuck You To The Death".

Z úplně jiných kořenů pochází John Newman. Ten ve své tvorbě míchá taneční hudbu s popem, soulem a retro náladou, pro návštěvníky letošního ročníku Colours Of Ostrava ale bude největším překvapením, že s kapelou za zády zní naživo daleko rockověji a zemitěji, než jak jej známe ze solidního debutu "Tribute". Nezapomíná ale ani na tanečky, díky nimž by ho leckdo mohl nazvat mužskou obdobu Janelle Monáe, která v severomoravské metropoli hrála předloni. Sympatické vystoupení, kterému vlastně není co vytknout, ale pokud si ho v Ostravě chcete opravdu užít, držte si očekávání spíše níže. Existují totiž daleko zajímavější interpreti, kteří zabaví podstatně víc.

Třeba jako The Fratellis. Tahle nedoceněná, svižná kytarovka neměla se svými deskami nikdy tolik štěstí jako populárnější kolegové z Franz Ferdinand, kvalitou se jim ale pokaždé minimálně vyrovnala. Přesvědčit se o tom můžete na jejich letošní sbírce "We Need Medicine". A pokud vám tihle tři glasgowští rodáci dosud unikali, zcela jistě nezůstanete jen u ní. Snad někdo doveze The Fratellis i do Prahy, tančit na tuhle euforickou rock'n'rollovou úderku je totiž hodně velká paráda.

Z dřevních dob rockové a folkové hudby vychází i dvacetiletý písničkář Jake Bugg, jehož mečící hlas sice může z desek leckomu vadit, naživo do něj ale dokáže dostat několik zajímavých poloh a spolu se svým neoddiskutovatelným muzikantstvím dává jeho koncert tušit, že tahle hvězdička by nemusela pohasnout tak brzy, jak jí někteří předpovídali. Z povedených hitů jako "Me And You", "A Song About Love" nebo "What Doesn't Kill You" ostatně může žít ještě dlouho.

Jinak jsou na tom ale Portugal. The Man z Aljašky. S nepříliš záživným psychedelicky-progresivním materiálem se dobrý koncert odehraje těžko, a tak pánové vzali na závěr zavděk alespoň coverem "Another Brick In The Wall Part II", aby festivalovým fanouškům zůstal v hlavě kromě dobrého názvu kapely i nějaký ten hudební otisk.

Jméno Rea Garvey českému čtenáři nejspíš mnoho neřekne, jakmile ale dodáme i Reamonn a hit "Supergirl", který se kdysi hrál i v našich rádiích, leckdo už začne znalecky pokyvovat. Hlas a tvář kdysi slavné skupiny má v Německu nemalou základnu fanoušků, která se rekrutuje převážně ze starších ročníků, proto nebylo překvapením, když jeho příjemně klidné, ale nevzrušivé vystoupení mladší návštěvníci odzívali a odešli se bavit k nepřímým následovníkům, Kaliforňanům Awolnation.

Zpěvák Aaron Bruno s vizáží mladého Kurta Cobaina už tři roky žije z úspěchu hitu "Sail" a právě skupinové vyvolávání názvu skladby se stalo nejsilnějším momentem živelné show, na které nechyběly ani nafukovací balony. Koním ze stáje Red Bull Records je ale široké pódium ještě pořád příliš velké, proto ti, kteří o pět dní později zavítali do Lucerna Music Baru, museli odcházet ještě o kousek spokojenější.

Brightonští Architects vydali v březnu povedenou desku "Lost Forever // Lost Together", která jim po předchozích pokusech navrátila staré příznivce a pecky z ní, jako třeba "Naysayer" nebo "Gravedigger", se už dávno staly žánrovými klasikami. Proto nepřekvapí, že i jejich energické a agresivní vystoupení patřilo k tomu nejlepšímu, co se z hardcoru a jeho odnoží na Rock am Ringu odehrálo.

Ještě silnější ale byli rostoucí kolegové z Of Mice & Men, které jsme málem měli na Rock For People. Nakonec ale vystoupí 2. července v Praze a pokud ještě váháte s návštěvou, už déle nepřemýšlejte. Autor stihl jen pár minut, ale i ty stačily k přesvědčení, že tohle je neskutečná, natlakovaná bomba, která už brzy bude headlinovat nejednomu metalcorovému nebo hardcorovému festivalu.

Ještě před nimi si to ale na větších pódiích užívali Kasabian, Crystal Fighters a Mando Diao. První jmenovaní předvedli svůj frackovitý standard, který se nijak výrazně nelišil od předchozích pěti vystoupení, jež autor díky jejich vetření se na jakoukoli větší akci absolvoval. Snad až na živou evropskou premiéru elektronického singlu "Eez-eh", který dává tušit, že by z hlav Toma Meighana a Sergia Pizzorna mohlo z páté řadovky konečně vzejít něco, co se kvalitou alespoň přiblíží jejich jedinému většímu hitu "Fire".

To Crystal Fighters byli z jiného těsta. Pódium i kostýmy stylizované někam mezi rovníkovou džungli a nejslavnější pirátská období dávaly tušit, že tahle hippísácká pětice je navzdory svému londýnskému původu na Rock am Ringu snad omylem. Netradiční vzhled ale dokonale vyvážila svižná, optimistická muzika čerpající z world music, reggae, alternativy i folktroniky, která okamžitě roztancovala všechny přítomné.

Takovou vlnu instantní euforie se do té doby nikomu jinému nepodařilo vytvořit a je k nevíře, že Crystal Fighters ještě nehráli třeba na Colours. Velký objev a druhý nejlepší koncert festivalu.

Jakkoliv měli Crystal Fighters pod Alternastage plno, na popularitu, které se v německy hovořících zemích dostává švédským Mando Diao, to bohužel nestačilo. Přitom tahle kapela nenabízí nic jiného než tuctový rádiový rock kombinovaný se synťáky a ve výsledku zní jako slizká, druhořadá kopie Duran Duran nebo Erasure. A zatímco na druhém pódiu už čile koncertovali Editors, pod tím hlavním se začaly štosovat hlavy vyhlížející jednoho ze čtyř headlinerů.

Není snadné popsat slovy, co je na Kings Of Leon tak fascinující. Jsou to snad kytary v podání čarujících rukou Matthewa Followilla, které pod jeho vedením krásně kvílí, zvoní, teskně volají nebo jen melodicky dokreslují atmosféru? Nebo je to podmanivý, nakřáplý vokál jeho bratrance Caleba, jenž každé písni dodá jedinečnou, uhrančivou procítěnost? Nebo jsou za tím hity, které v milovníkovi jižanského rocku a blues dokážou vykřesat plamen plný emocí? Těžko říct. Jisté je, že jedna z nejlepších kapel třetího tisíciletí odehrála na Rock am Ringu vystoupení, které její loňský (a výborný!) koncert na Novarocku hravě strčilo do kapsy.

Oproti němu totiž přijela vyzbrojená novými a velmi působivými projekcemi a hlavně překrásnou deskou "Mechanical Bull", ze které až na "Beautiful War" vybrala ty nejpovedenější kousky.

Rodinnému klanu to hrálo opravdu náramně, a i když pánové nemají za sebou třicet let hraní jako třeba Metallica, bylo potěšující sledovat dostatečně zasvěcené a fascinované tváře kolemstojících, které v sobě mísily štěstí s dojetím, jež potvrzovaly, že tihle lidé ví, na co přišli, a maximálně si to užívají. Závěrečný davový zpěv "Use Somebody" a "Sex On Fire", který jen podtrhl jedinečnost celého zážitku, bude v přítomných rezonovat asi navždy.

Je až zarážející, jak rozdílné je vnímání headlinerů za hranicemi a u nás, kde se často chodí jen "na čumendu" s výmluvným výrazem "tak se teda ukaž, ty hvězdo". Takoví Queens Of The Stone Age by mohli vyprávět...

Na Rock Am Ringu ale QOTSA kromě povídání i zpívali, a i když Kings Of Leon coby vůbec nejlepší koncert festivalu a dost možná i tohoto roku nepřehráli, i tentokrát to byl nářez. Josh Homme je zkrátka jednou z největších hvězd alternativního rocku a s tak povedeným albem jako "...Like Clockwork" v zádech snad špatný koncert ani odehrát nelze. Oproti RFP sice chyběly Banskyho "ptačí" projekce, které by se na pódium připraveném pro Nine Inch Nails už nevešly, ale "Go With A Flow" nebo "A Song For The Deaf" byly patřičně kulervoucí i bez nich.

A zatímco na Clubstage se Mastodon vystřídali s Anthrax, došla si většina přítomných okusit, zda je Trent Reznor pořád takový frajer jako před lety. A to si piště, že je. Možná ještě větší než dřív.

I ve čtvrt na dvě ráno totiž dokázal unavená a vyčerpaná těla několika tisíců přihlížejících rozhýbat a na potemnělém pódiu s pohyblivými elementy, které postupně odkrývaly další z jeho průběžně měnících se spoluhráčů, odehrál jedno z nejpůsobivějších vystoupení festivalu. Starší hity jako "March Of The Piggs", "Wish" a "The Hand That Feeds You" se proplétaly s neméně povedenými novinkami "Copy Of A", "Find My Way" nebo "Come Back Haunted" a ve spojení s propracovanými světly a projekcemi, které vytvářely dechberoucí 3D efekt, působily až omračujícím, hypnotickým dojmem. Závěrečná tečka v podobě balady "Hurt" nemohla být po třináctihodinovém maratonu vybrána lépe.

A to ještě na návštěvníky čekali Kaiser Chiefs, Fall Out Boy, The Pretty Reckless, Rob Zombie nebo Linkin Park. O nich ale až v reportáži ze třetího festivalového dne.