Napsat písničku, jako je "Pod Prahou", je dar. A pro leckoho nedosažitelná meta. I když meta není to správné slovo. Tady nejde o mety, ale o silnou a uhrančivou atmosféru. O sílu sdělení a jeho prolnutí s hudbou. Přesné pojmenování toho, co leckdo pojmenovat nejenže neumí, ale vlastně to zřejmě ani nevidí.

Když jsem tu písničku poprvé slyšel, dostala mě. Absolutně. A nebyl jsem sám. Určitě. A to si uvědomuje i Kittchen. Myslel na to i při nahrávání videa: "Město a lidský tělo maj hodně společnýho. To, co se při pohledu z venku jeví jako kompaktní organismus, v sobě skrejvá spoustu zajímavejch a různorodejch věcí. Stačí říznout a všechno se to na vás vyhrne. Když ten řez podrobně prozkoumáte, nemůžete si nevšimnout všech těch hladin, všech těch navzájem propojenejch vrstev, o kterých jste neměli ani tušení," píše na webu tomuto klipu věnovanému a pokračuje: "Když jsme natočili písničku 'Pod Prahou', věděl jsem, že klip musí bejt právě takovejhle řez. Průhled do Prahy, do jedný z milionu vrstev, který to město má. A dost jsem stál o to, aby to byla Praha, o který nevim nic ani já."

"Pod Prahou" určitě není klip pro každého, určitě ne pro mladší osmnácti let nebo pro citlivější povahy. Ale je překrásnej. Všechno, co se v něm odehrává, se skutečně stalo. Nejsou to žádný laciný triky. A všechno, co v něm má červenou barvu, je krev. Kittchenova krev nebo krev jeho kamarádky Máši.

Video mělo svou předpremiéru na festivalu otrlého diváka v pražském kině Aero. Ne náhodou. A kdo tam byl, musel být uhranut tou silnou emoční a obrazovou výpovědí. Na dlouho. Teď to můžeš zažít i ty. Ale může se stát, že to neuneseš a nebude se ti to líbit. Rozhodnutí, jestli klikneš na play, je jen na tobě. A btw, s tím podprahovým sdělením "Opakuj po mně," nalož, jak uznáš za vhodné.