S Jakubem Königem jsme se setkali na Velikonoční pondělí v jeho Letenském ateliéru. Sraz jsme měli v 10:00 a po tři hodiny jsme si povídali, pouštěli si první hrubé mixy připravované desky "Astronauti", která by měla vyjít někdy na podzim, a prohlíželi si Jakubovy obrazy. Ty tři hodiny jsme se nořili do hudby, textů, obrazů i zážitků z maitri dýchání a ještě jsme netušili, že před pár okamžiky zemřel papež František.

Nejdřív mi Jakub pouští všech devět písní z chystaného alba. Začínat bude nejspíš písničkou "Zakopaný", kterou měl Kuba rozdělanou přes dvacet let. Je to v této první syrové verzi docela solidní nářez, něco jako "Dead Man In My Bed" od Nicka Cavea. "Někdy potřebuju jenom kopat kolem sebe / říkám si mladej pane / to není moc dospělý," začíná skladba o tom, jak se dostat do bezpečí, jak se potkat sám se sebou.

Přitom si listuju velkým albem se všemi texty ještě v jejich rané podobě. V audio verzi už jsou drobné rozdíly a jejich finální podoby ještě určitě doznají dalších změn.

A takhle mi Jakub ke každé písničce něco poví. "Tady tu holku bude zpívat nejspíš Nivva," zmíní zpěvačku, která se zapojila už na předchozí desce "Hvězdy". "A tady by se mi líbila spolupráce s nějakým rapperem. To by tam skvěle sedělo," zaplouvá Jakub do svých představ a já přikyvuju, jo, to by bylo dobrý. "Tady tu písničku ten syrovej mix dost shodil, těším se, až to nahrajeme pořádně. Bude to jemná a křišťálově čistá věc. Tady k té bych rád natočil klip u kyvadla na Letný."

A tak to sváteční dopoledne sedíme v ateliéru, kolem nás visí nejen velká kulatá plátna s "Astronauty", ke každé písni bylo namalované jedno a Jakub jejich prodejem financuje nahrávání a vydání desky. A do toho posloucháme to album o černých dírách a astronautech, o Davidu Bowiem a Jaromírovi Švejdíkovi, o tom, jak přicházíme na svět s královskou korunou, nebo písničku, o které Jakub mluvil už před lety v DVTV, o náckovi v nás nebo o tom, že jsme všichni tuláci vesmírem.

Tvoje nová studiovka, na které právě pracuješ, se bude jmenovat "Astronauti" a vyjde někdy na podzim. Jak si tě astronauti našli? Jak k tobě připluli?

Jde o jeden z důležitých zážitků z maitri dýchání. Během něj jsem si uvědomil a naplno prožil, že kromě všech rolí, které zastáváme ve svých životech a v naší společnosti, jsme taky neustále součástí kmene, který v současné době dominuje na téhle planetě. A ta planeta se, bez jakékoliv možnosti, že bychom ten proces řídili, řítí vesmírem. Jakkoliv se snažíme neustále dostat svůj život pod kontrolu, pořád jsme zároveň i bytosti, které letí do neznáma na kusu skály. A nemůžeme s tím dělat vůbec nic.

Pravděpodobnost, že přijde nějaká událost, která všechno to samozřejmé, co tu máme, odfoukne jako chmýří pampelišky, je strašně obrovská.

A tím zážitkem do mne prudce vstoupila myšlenka, jak je vzácné a zázračné a nepravděpodobné, že tady pořád jako lidstvo vlastně jsme. Jako osamělá oáza ztracená v ledovým oceánu tmy. Nepravděpodobný, na úrovni statistický chyby. Vlastně strašně vzácný. Tak, jak jsme.

Během splácení složenek, během cesty do práce, během pracovní porady, která nás nebaví, během uklízení, během vysávání prachu, prostě pořád nejenomže letíme vstříc neznámým dobrodružstvím, ale zároveň prožíváme naše vzácné a výjimečné životy. Tolik věcí se muselo stát, abychom tu takhle byli.

Přijde mi to výjimečné a vlastně nějakým způsobem až posvátné.

Takže nekontrolovatelně letíme vesmírem, kdykoliv se to může pokazit a my s tím nic neuděláme. A o to je cennější si užívat tu každodennost a všednost okamžiku.

Přijde mi to tak. Asi proto si nacházíme uklidňující rituály a praktické cesty, jak se v takovém světě a vesmíru nezbláznit. Přes plnění každodenních úkolů, které nám umožní zůstat příčetnými, občas zapomeneme, jak je každý z našich životů unikátní.

Když si uvědomíme, jak křehký a vzácný je to, co máme a zažíváme, možná bychom si pod vlivem toho uvědomění mohli začít život víc užívat. Protože to je náš život.

A co s tím dál?

Jeden z nejdůležitějších úkolů pro partu astronautů, co se tu snaží společně přežít, je bezpochyby umění naučit se spolu vycházet. Což je zdánlivě v opozici proti tomu základnímu nastavení, že se musíme bránit proti všemu, co je neznámé a cizí, protože to je nebezpečné. Proti pokynům naší amygdaly. Já to ale vnímám jako další nezbytnej krok k tomu, abychom se posunuli dál, vyvinuli, přežili a mohli třeba jednou cestovat na další planety.

Proč nám to tolik nejde?

Myslím, že napřed musíme zkultivovat jazyk, kterým komunikujeme sami se sebou. Protože pokud to neumíme, nepůjde nám to nejspíš snadno ani ve větší skupině. Každý z nás se potřebuje posunout napřed na té vnitřní, osobní rovině… a až pak se to může transformovat do nějaké společné práce a společných změn.

Jak se to promítá do tvé hudby?

Tenhle vhled mi pomohl dokončit dlouho rozpracovanou písničku "Plán". Ta se původně jmenovala "Náckovi ve mně" a měl jsem ji rozepsanou už spoustu let. Cejtil jsem, že se potřebuju vypořádat se zjištěním, že i já sám mám temný a nesympatický části, že já sám jsem plnej různejch nejistot, odsudků a předsudků.

Že i ve mně se občas ozývá malej ustrašenej nácek, kterej úpěnlivě hledá zdroj svýho neštěstí ve svým okolí.

Kde se v nás ti náckové berou?

Myslím si, že to jsou zbytky našich prvotních ochranných reakcí z doby, kdy jsme se začali jako společnost vyvíjet. Jak jsme nacházeli pokročilejší způsoby mezilidské komunikace, dařilo se nám tyhle staré agresivní vzorce postupně nahrazovat jinejma. A dneska už je v běžným dni zdaleka tolik nepotřebujeme.

Je to ale strašně široké téma a vůbec se mi nedařilo s písničkou pohnout. Chtěl jsem k tématu říct úplně všechno, objektivně nahlédnout problém z venku. Ale nakonec se mi to povedlo rozlousknout právě díky tomu, že jsem se do celé té rovnice zase vrátil zpátky. Z objektivního hodnotitele na součást problému. Je to prostě zase úkol pro nás pro všechny.

Na konci písničky se zpívá: "Bejt trochu laskavější / K sobě i k ostatním / Samo to nestačí, ale dá se tím začít."

Za to bych dal ruku do ohně.

Jestliže je písnička o náckovi v nás, o kultivaci člověka a jeho osobnosti, o čem je skladba "Zakopaný", kterou bude deska začínat? Zpíváš tam, že někdy potřebuješ kopat kolem sebe.

Léta jsem v sobě nosil kus textu, že jenom potřebuju kopat kolem sebe. I ten pocit vlastně velmi dobře znám. Ale ani s pocitem, ani s tím kusem textu jsem moc nevěděl, co dělat. Vědomě se snažím být ohleduplný a laskavý, ale když se to všechno nahromadí, někdy pak dojde k tomu, že prostě potřebuju kopat kolem sebe.

A k tomu kopání v textu dodáváš, že to není dospělý.

Protože to není rozumný přístup, jak k těm potlačeným emocím přistupovat. A navrch je to kus textu, který jsem napsal asi v jednadvaceti, kdy jsem si tu dospělost takhle jednoduše představoval. Že se pro něco rozhodneš, a tak to uděláš - a pak to tak je. Což do určitý míry dospělost asi je. Jenže k tomu taky patří zjištění, že máloco dopadne tak, jak si to jeden na začátku představuje. A že kromě toho, jací se rozhodneme být, taky už nějací jsme. A pokud se nepokusíme přijít na to, co jsme vlastně ve skutečnosti zač, může se nám stát, že se identifikujeme a splyneme s rolí, kterou jsme si pro sebe vymysleli. Kvůli tomu pak ale nikdy nezjistíme, co by ten skutečnej niternej Honza nebo Jakub potřebovali a chtěli.

Dává tedy smysl se snažit měnit? Člověk je nějakým Jakubem, je nějakou osobností, přijímá vnější vlivy, ty tu osobnost tvarují a někam tě to posouvá. A nebo můžeš programově na něčem pracovat a zkusit se změnit. Není tam nebezpečí, že pak už najednou budeš někým úplně jiným? Přestaneš být tím skutečným Jakubem?

To jsou dvě různý věci. Aspirovat na to se v něčem zlepšit a někam se posouvat, to je jedna věc. To, o čem mluvím, je spíš návrat k tomu, jakej člověk je. Vracení se k sobě od představ a projekcí a plánů, které jsme si sami na vědomé úrovni udělali.

Často si je vytváříme proto, abychom se vyhnuli práci, do které se nám nechce. Bojíme se, a tak si radši v racionální rovině regulujeme svý skutečný životní sny, který nám přijdou riskantní a nejistý. Takže se vnitřně přesvědčíme, že vlastně nechceme být umělcem nebo pilotem. Je to přece logické, protože je to nerozum stát se umělcem nebo pilotem nebo cestovatelkou nebo veterinářkou. Z racionálních důvodů je to nesmysl.

A přesně tak jsi to udělal. Někdy kolem covidu ses rozhodl, že chceš být umělcem a že zkusíš nebýt tím copywriterem a člověkem pracujícím v korporaci. Takový návrat k sobě.

Není snadné zjistit, co jsme vlastně zač, ačkoliv by se zdálo, že to vlastně perfektně víme. Jenže těch věcí, které nás formují a utvářejí, je strašně moc. Docela trvá najít se pak mezi všemi těmi vlivy našich maminek, tatínků, babiček, tetiček, přítelkyň, manželek a kamarádů.

A každý by si představoval toho Jakuba úplně jiného.

Navíc máme různé důvody a inklinace některým lidem vycházet vstříc a někoho potěšit, jakým Jakubem nebo Honzou se staneme. A i když je to často z dobrých důvodů, stejně to pak vede k tomu, že se staneme právníkem místo toho, abychom zběhli k cirkusu. Ale zároveň se může stát, že nás ani to zběhnutí k cirkusu nenaplní. Nebudeme tím nejlepším artistou a až pak budeme někde v maringotce zmírat zimou, budeme si říkat: "že my jsme se tehdá nestali tím právníkem."

Automaticky to neznamená, že když člověk dělá to, k čemu ho srdce táhne, musí se to nutně povést. I když bych řekl, že to minimálně většinou vede k tomu, že je člověk šťastnější a spokojenější.

Od puberty jsi se chtěl stát rockerem a muzikantem a tvrdě jsi na tom pracoval. Co vlastně hledáš svou muzikou? Co tě žene za písničkou?

To se v průběhu let proměňovalo. V současné době je to hlavně to, že jsem zvědavý, co mám na srdci. Co je to, co bych chtěl říct.

Někdy v době, když jsem začal dělat Kittchena, se psaní textů stalo takovým dialogem s podvědomím. Našel jsem si různé cesty, jak do toho dialogu vstupovat. Miluju chvíli, kdy se mi v hlavě vylíhne nějaké sousloví nebo kus melodie a začne se, tak jako nějaký klubíčko, postupně rozmotávat.

Dělá mi potěšení koukat, co je uvnitř. Co to je za text nebo za emoci, která tam byla schovaná. A je to taková překvapivá dobrodružná cesta. Hodně nápadů přichází postupně, trvá to často docela dlouho. Někdy i několik let, než do sebe slova přesně zapadnou.

Ale když to přijde, když čekáš týdny na dvě nebo tři slova a ta najednou dorazí, je to velmi blažený pocit. A krásný zážitek je sdílet to s kapelou a s lidmi, pro které hrajeme. Představit tu emoci, od prvního slova ji znovu postavit, uvést příběh do pohybu a sledovat, co se začne dít. Pokouším se znova sám sobě a i těm lidem kolem způsobit hluboký pocit propojení, sdílené radosti a osobního zážitku.

Vlastně jsi hodně trpělivý, když jsi schopný čekat týdny nebo roky na slovo nebo spojení, které ti do písničky zapadne.

Dříve jsem se bál, že když na to nepřijdu hned, když se to neotevře na počkání, je to pitomý. Nebo já že jsem pitomej. Bál jsem se, že na ten text zapomenu. Nebo že ten nápad na další sloku nepřijde. Nebo že s tím bude moc práce. Ale v poslední době jsem se dost uklidnil a vím, že pokud je něco důležité, většinou to nezapomenu. A ve chvíli, když se to v hlavě usadí a začne se to rozvíjet, rozmotávat, všechno se to pak zase vrátí.

V čem je s tím podobné a v čem jiné malování?

Hudba samotná je malování podobná v tom, že můžeš volbou určitých prostředků předat komplexní emoci či náladu. Barvy jsou vlastně tónům hodně podobné, možná proto používáme i podobné názvosloví. V podstatě ale přenášíš z podvědomí pocity, které jsou velmi nekonkrétní a fluidní, můžeš s nimi experimentovat. Zkoušet kalibrovat vnímání. Zkoušet, jak se cítíme, když jde obraz dobrým směrem. A že když se nám naopak nelíbí, kam to směřuje, můžeme chvilku počkat. Možná to půjde líp příští týden. Nebo za měsíc.

Text je oproti tomu vlastně strašně konkrétní. Na obrazech mívají některé věci více podob. Je to tvář? Nebo postava? Nebo oboje? U obrazu vůbec nevadí, že se to přelévá, protože někdo si všimne tváře, někdo si všimne postavy a někdo mezi tím může přeskakovat. V textu taková nekonkrétnost skoro nemá prostor

Ale taky si ho každý může vyložit jinak.

To určitě může. Ale pro mě je důležité, aby mi tam ten význam a emoce seděly.

Teď, při práci na desce se mi stává, že mi někde ještě chybí verš nebo slovo. A vím, že ta písnička bude fungovat o 50 % líp, když to bude správné slovo. Že někdy jeden jediný řádek dokáže posunout písničku o úroveň výš.

To u obrazů vůbec nemám. Že bych nad nějakým detailem strávil týdny, aby byl perfektní, to se mi nestává. Perfekce mne vlastně nezajímá. Rád maluju pomalu, nespěchám na to. Ale spíš proto, abych si to užil. Posedlost obrazovým detailem nemám. U textu nacházím velký zalíbení v tom, když všechno zacvakává ideálním způsobem. Nejlépe pokud nabízí víc navzájem se nevylučujících výkladů, ale zároveň to pevně a jednoznačně sedí pro mě.

Poslední dobou se velmi rozvíjí AI a může to vypadat, že dost lidí dokáže uspokojit. Vyrobí jim obrázek nebo hudbu, jakou chtějí, a umělce - člověka - nepotřebují. Vnímáš to pro sebe jako riziko?

Pro to, co dělám, to jako riziko nevnímám. Vlastně hledám něco jako vnitřní rovnováhu prostřednictvím umění a velkou část toho uspokojení získávám během tvorby samotné. Jde vlastně o autoterapii. A tam mne AI nijak neohrožuje.

Ale vedle toho děláš hudbu k audioknihám. Tam už za chvíli lidi vůbec nebudou potřeba.

To si taky myslím. Tenhle druh zakázek už asi vůbec nebudu dostávat, protože to je ideální řešit pomocí AI. Ale neklidnej kolem toho nejsem. Myslím si, že to, co teď dělám, je pomocí AI hůře nahraditelné než moje předchozí práce, tedy copywriting. Naopak autorské věci budou, podle mne, unikátnější. AI skvěle umí něco jako rozvíjení forem, které jsme si vytvořili, a jejich kombinace. V tom je nepřekonatelná.

Umění je ale víc o hledání něčeho nového. O vyjádření osobní zkušenosti. Umění je dialog, který vedeme sami se sebou. A v tom nám AI nijak nekonkuruje.

Už 6. května vystoupíte v Praze s kapelou v rámci oslav 130 let Holešovické tržnice. Půjde o dvojkoncert s Annou Vaverkovou. Už budete hrát i písničky z připravované desky "Astronauti"?

Nové písničky vznikaly docela rychle, a tak jsem je učil kapelu až ve studiu Golden Hive, kde jsme desku nahrávali. Takže se je teď učíme hrát naživo. Když to dobře dopadne, rád bych už jednu nebo dvě nové písničky zahrál. Jednak se moc těším, jak budou znít naživo, jsou takovým speciálním způsobem taneční a dynamické, a tak se fakt nemůžu dočkat, až je budeme hrát.

Pravidelně chodíš na maitri dýchání a teď se dokonce učíš na lektora, je to tak?

S manželkou Mášou absolvujeme dvouletý Maitri výcvik, což nám časem umožní vést vlastní dýchání. Teď jsme měli vzdělávací víkend, který se do velké míry věnoval i hudbě. Měl jsem možnost poslouchat přímo spolupracovníky Stanislava Grofa, který holotropní dýchání spolu se svou ženou vymyslel. A získal jsem díky tomu trochu jiný náhled na to, jak tohle vzácné umění introspekce vzniklo a jakým způsobem to souvisí s tím, co dělám v hudbě.

Když Stanislav Grof hledal, jakým způsobem vstupovat do změněného stavu vědomí poté, co bylo zakázané LSD, shromáždil informace o tom, jak to dělají různé domorodé kmeny po celém světě. Našel tři hlavní průsečíky. Prvním je, že se rituál musí konat na nějakém bezpečném místě. Druhým, že je v tom obsažen nějaký způsob dýchání. A třetí, že je to provázené rytmickou, repetitivní a evokativní hudbou.

Takže když na začátku pracovali, sehnali napřed hudební nahrávky různých kmenů a obřadních písní z celého světa. A na magnetofonových páskách to pak pouštěli dobrovolníkům, kteří leželi na matracích a vedli je: teď zkuste intenzivně dýchat v rytmu s touhle hudbou... uvidíme, co se stane.

Hudba samotná byla jednou z klíčových ingrediencí. Znovu mi došlo, jak mocná je to vlastně věc. Hudba. A umění vůbec. Silný a důležitý nástroj, který nám pomáhá přežívat na téhle planetě, řítící se vesmírem. Tomu našemu kmeni astronautů.