Jsi žena mnoha povolání - songwriterka, zpěvačka, skladatelka, mentorka, klavíristka, producentka... Která z nich tě nejvíc naplňuje?

Nejvíc mě naplňuje tvorba. Ráda sedím u klavíru nebo ve svém studiu u počítače a DAW. Zhudebňuju básně nebo i své vlastní texty, někdy improvizuji nebo se zabývám nějakou modifikací zvuku. To je pro mě intimní chvíle, kdy jsem sama se sebou a musím sama se sebou komunikovat. A protože se nechci nudit, hledám si různé cesty ke tvorbě a kreativitě.

Pak mě baví hrát koncerty a komunikovat s lidmi, protože to, co vytvořím sama nebo následně se svými muzikanty, se na koncertech mění ve vzájemnou energii, kdy vytváříme koncert spolu s publikem. Pak mentoruju, učím, něco pomůžu zaranžovat, zprodukovat. Baví mě všechno a jsem ráda, že je to vyvážené, to rozhodně považuju za důležité.

Minulý rok jsi vydala hned tři nová alba. Není to málo? (smích)

Je. (smích) Může to působit až megalomansky, že?! Nebo si někdo může myslet, že potřebuji zahltit prostor. (smích) Tak to není, jde o souhru skutečností a náhod. S Leošem Hortem alias HRTL jsme se po dvou letech hraní hecli, abychom vydání desky stále neodkládali. "Monodie 2.0" byla naplánovaná delší dobu. Nahrávka "Radost" obsahuje záznam živého koncertu se SOČR z dubna roku 2024. A to už taky chtělo ven.

V čem byl koncert tak specifický, že sis ho chtěla uchovat nejen ve vzpomínkách?

Myslíš ten se symfoňákem? Byl silný, protože opravdu nezpívám dlouho, i když se na hudební scéně dlouho pohybuju - skládala jsem, hrála s Lenkou Dusilovou, kde jsem zpívala backvokály. Pořádně jsem začala zpívat s deskou "Sně" v roce 2019.

Snila jsem kdysi o tom, že budu zpívat své věci s kapelou, a zazpívat si s orchestrem je zase další level. Pro tento program jsem oslovila vynikajícího aranžéra Matěje Kroupu a zazněly písně z alb "Sně", "Žijutě" i nové. Hrál se mnou můj dlouholetý spoluhráč, trumpetista Oskar Török, a Matěj si zahrál s námi na violu a pilu.

Proč právě tento výběr písní?

Vybrala jsem písně, které jsou pro mě zásadní, které též rezonují s mými posluchači a u kterých jsem si ten orchestrální háv uměla nejlépe představit.

Ve své tvorbě vycházíš z básní, které zhudebňuješ. Čím tě daná báseň musí zaujmout?

S něčím podobným jsem pracovala u projektu "Eternal Seekers" (2009), který jsme měli s Lenkou Dusilovou a Clarinet Factory. Hledala jsem básně, které mi šly zhudebnit, které mi samozřejmě něco dávaly. Je to neuvěřitelně různorodý a pestrý svět, který se slovy nakládá s tou největší péčí a porozuměním. Metafory, tajemství, to mě též fascinuje. Mám několik zhudebněných básní Bohuslava Reynka. Pro "Monodii 2.0" jsem se probírala poezií od Skácela, Holana, Emily Dickinson, Havla a dalších. Ono to chvíli trvá, ale když to s hudebním nápadem zaklapne, pak už ta cesta není tak trnitá.

Byla jsi nervózní, když jsi věděla, že se vystoupení se SOČR natáčí?

Myslím, že v dnešní době nevyšla snad žádná live nahrávka, která by nebyla zeditovaná. Věděla jsem, že když by se tam stal průšvih, dá se to případně upravit. Lehká nervozita byla, ale tou dobou jsem řešila jeden rodinný technický problém, takže mi tolik místa na trému nezůstalo. Po první písni jsem se do toku hudby ponořila a totálně vypla. Věřím, že hudba je léčivá a že nás může přenášet v čase i myšlenkách i do lepších míst.

K tomu, abys sama zpívala, ses dlouho odhodlávala. Co tě blokovalo? Souvisí to třeba s věkem, získala jsi větší nadhled?

Vždy jsme snila o tom, že budu i zpěvačka, ne jen skladatelka a klavíristka, ale vystudovala jsem klasickou kompozici, pak jazzovou a tam jsou velké hlasy - operní, černošské. Když jsem začala více pronikat do hudby písničkářů, začala jsem též vnímat rozmanitost hlasů a jejich projevů a jakousi specifičnost, která nebyla o naprosté dokonalosti a velikosti hlasu, ale o to víc umocňovala obsah, text.

Začala jsem sama zkoušet pracovat s básněmi, pak psala své texty a postupně si našla svoji cestu a zvuk. Hrála tam roli i povzbuzení od zajímavých lidí. Třeba od Davida Sylviana, který se tehdy dostal k mé klavírní desce "Theodoros" přes londýnské masterovací studio. S ním jsme si pak nějakou dobu psali, posílala jsem mu dema. A tenhle umělec s neuvěřitelným hlasem se mě zeptal, proč nezpívám více a sama. Pak jsem se propojila s Pavlou Fendrichovou, která hlasu opravdu rozumí, je mou velkou podporou a těž jí vděčím za mnohé.

Z čeho máš teď v souladu s názvem desky největší radost?

Z období klidu a z toho, že si odpočinu. (smích) Jsem ráda, že se to povedlo, byť jsem si říkala, že už si v životě takový zápřah neudělám.

Matěj Kroupa ti usnadnil práci s aranžemi?

Studovala jsem klasickou kompozici šest let v Ostravě na konzervatoři, pak v Americe. Psala jsem orchestrální aranžmá pro desku Ivy Bittové, co vyšla v roce 2013 s Petrem Ostrouchovem, nebo pro film "Zátopek". Posledních deset let jsem se ale, pravda, trochu ponořila do jiné práce, více spojené ne s notami, ale s nahráváním a různou modifikací zvuku, výsledku...

Matěje jsem poznala, když jsem zpívala před dvěma lety na Cenách Paměti národa. Píseň na přání laureáta jsem reharmonizovala - on ji orchestrálně zaranžoval a šlo nám to jak po másle. Koncert se SOČR jsem měla taky psát, ale neměla jsem tolik času a vlastně i odvahy. Matěj je violista a sám skladatel a velmi zručný aranžér - volba byla jasná.

Zároveň hrál na pilu. Byla to pro tebe premiéra, nebo jsi už s něčím podobným pracovala?

Protože se v mé muzice často objevuje právě jakýsi sound design, tvořený různými zvuky a zpracováním, přišlo mu, že by něco takového mohl nahradit zvukem pily. Pořídil si ji a rovnou se postavil před symfoňák. (smích)

A co ty a neobvyklé nástroje?

Používám je a vyhledávám, baví mě to. Nejvíce je pak užívám u práce na soundtracích pro film. Když jsem dělala "Krále Šumavy", první sérii s Davidem Ondříčkem, bavili jsme se o jakémsi jiném zvukovém designu. Našla jsem doma starou rozladěnou citeru, cello, které se nedá naladit, akordeon od táty. Dělala jsem různé zvuky a natočila to. Sice na to neumím hrát, ale můžu s tím nějak zábavně pracovat.

Pak jsem třeba dělala soundtrack se severskou tematikou, a tak jsem si půjčovala nyckelharpu. Pokud bych měla velké studio a nadbytek peněz, nástrojů bych si pořídila rozhodně víc.

Tvým hlavním spoluhráčem je Oskar Török. Čím jste si tak sedli?

Byl jedním z prvních lidí, které jsem poznala, když jsem se přestěhovala do Prahy. Chodila jsem tehdy chvíli na Ježkárnu a pamatuji si obrázek, kdy jsem se mrkla, kdo v jedné třídě hrál na bicí, a byl to právě Oskar. Miluju trubku, jde o jeden z mých nejoblíbenějších nástrojů. A způsob, jakým hraje Oskar, je unikátní, světový. Často dokáže znít jako altová flétna. Umí podpořit intimitu básní a celkově moji hudbu, nemá ten klasický ostrý tón, jaký si většina lidí může se zvukem trubky spojovat.

Zjišťuješ s každým dalším projektem něco o sobě?

Každé album dělám s trochu jinými lidmi. Oskar mě provází už na několika z nich, na "Sně" byla spolupráce nejintenzivnější. Teď mám nahrávku s HRTL, což je zase jiný svět, na titulu "Monodie 2.0" spolupracuji se smyčcovým kvartetem, zní tam kora, balalajka, basklarinet, tři hlasy.

Nejsem člověk, co si najde teplé místečko na gauči a zůstane tam sedět. Potřebuju zkoušet nové věci, hledat nový zvuk, různé barvy. Sleduju, co se děje, poslouchám klasickou hudbu, tvorbu nezávislé scény, myslím, že jsem v obraze, co se děje v mainstreamu, a celkově jsem v hudbě ponořená. Potřebuju stále objevovat a zkoušet něco nového. Ač toho dělám mnoho různorodého, myslím si, že můj rukopis je jasně rozpoznatelný.

Při rozhovoru k předešlé studiovce jsi mi řekla, že jsi více začala zpívat ve slovenštině. Platí to stále?

Na "Sně" se objevil jeden slovenský text a jeden polský. Než jsem začala dělat tuto desku, měla jsem slovenskou kapelu OOO (Marián Slávka, Lucas Duchovny). Nějak jsem před těmi deseti lety začala zpívat slovensky, bylo mi to blízké, část mé rodiny pochází ze Slovenska. Tehdy mi to přišlo přirozené. A ač máme promofotky a nahrávky, nikdy jsme nic nevydali, jen jsem teď dala na YouTube píseň "Vrany" (2016).

S Otou Klempířem jsi nahrála dvě písně a v souvislosti s tím jsi tehdy uvedla, že jste se našli - hostoval ti na předchozí desce. Změnil se tvůj pohled na spolupráci s ním poté, co se vrhnul do politiky? Nebo jsi v tomto směru apolitická a necháváš za člověka mluvit jeho hudbu?

S Otou v současnosti nespolupracuju a už rozhodně nebudu. Jsem ze současné politické situace rozladěná, naštvaná, stydím se za to, koho máme ve vládě a s jakými lidmi se propojil. Tomu vůbec nerozumím, štve mě to. A čím déle to sleduji, tím větší znechucení cítím. Nevím, co to je být apolitický - lhostejný, využívající demokratický systém a výhody, ale třeba se neúčastnit voleb? Tak to teda rozhodně nejsem.

Máš ráda texty na hraně, viz třeba ty od J.A.R. Proč podobné sama nezpíváš?

Pořád se považuju za skladatelku. Zabývám se básněmi, což jsou taky takové texty na hraně, když bych to měla říct lidově, protože jsou často nesrozumitelné běžnému uchu. Musíš se do nich ponořit, hledat mezi řádky, mít ráda metafory, zvuk, barvy. Je to jako u hudby, která není na první dobrou. Kdybych dělala funky, texty by asi zněly jinak. Ale kdyby není. (smích) Humor nebo jakási hrana nemusí být přítomna jen v textu písně, může se dělat i na koncertě mezi písněmi.

Skoro tři dekády stál po tvém boku jako partner Patrik Karpentski. Propsal se rozchod do skládání? Ptám se i proto, že spoluprodukoval tvoje díla. Na koho se obracíš nyní?

Pracovali jsme spolu na "Baromantice" s Lenkou, už v roce 2004 jsme vydali povedené jazzové album "S'aight". Pak figuroval v mé Kapele snů a též byl člověkem, který mé nápady slyšel jako první, se zájmem nebo kritikou, to je taky přínosné. V různých projektech mám naprosto skvělé muzikanty, s HRTL jsme si feedback dávali sami, řeším spoustu muziky s mým současným partnerem Matějem - třeba filmy, "Monodii 2.0" a tak dále.

Jak snadno vzplaneš pro nový projekt? Je těžké tě k něčemu přesvědčit?

Není to moc těžké. S HRTL jsme součástí "VEKTROSKOPU", který založil audiovizuální umělec David Vrbík. Byli jsme třeba součástí Signal festivalu. Tam jsem se právě poznala s Leošem (HRTL). A vznikla zase zcela jiná spolupráce, která vyústila v album "Tralalaureát", oba máme Ceny Anděl 2013, a tak jsem to prodali v názvu. (smích) Když mě něco a někdo nadchne, tak těžké to není.

A jak to bylo s "Monodií 2.0"?

Hledala jsem název pro cyklus, pro novou hudbu, propojení básní a tónů. Monodie je stará forma jakéhosi jednohlasého zpěvu, často právě jednoduchého doprovodu ke zpívané básni. A 2.0 jsem tam přidala, protože máme dvacáté první století. Jedná se o přesmyčku, hříčku. Jako internet 2.0.

Před lety mě oslovil Martin Prokeš, ředitel festivalu Lípa musica, dal mi desku Nicholase Lense a Nicka Cavea. Ptal se, zda bych měla zájem tento projekt nastudovat a dát dohromady, ale po čase jsme došli k tomu, že napíšu svou hudbu. "Monodie 2.0" nese podtitul "Od úsvitu do soumraku", což je taky první zhudebněná báseň současného JQr, který je se svými texty na albu zastoupen nejčastěji. Dále tam znějí básně V. Holana, J. Skácela, E. Dickinson, V. Havla a dalších.

Jakou část dne máš ráda?

Mám ráda podvečer a ráno s dobrou snídani.

Také jsi udělala soundtrack k "Českému srdci Banátu". Kolikrát jsi na tomto festivalu vystupovala?

Ani jednou. ( smích)

A jak jsi pracovala s tematikou toho místa?

Není to klasická věc jako k hranému filmu, šlo o dokument. Původně po mně režisérka Jiřina chtěla píseň. Měla jsem kousek textu: "Všechno se děje jen jednou, všechno se děje poprvé, nech své vzpomínky blednout, ať to, co bolí, nevidíš." Text rozvinula Jana Infeldová Ivanovič z Jananasu.

Když mi poslali střih, říkala jsem si, že by to chtělo mít nějaký soundtrack, protože tam budou dvě skladby (první od Petra Skočdopole) a pak ticho... Muzika přece hodně podpoří obraz a emoci. Ozvučila jsem některé části motivy, které jsou na píseň vzdáleně napojené.

Co hudba k filmu, máš teď něco rozdělané?

Momentálně pracuji na seriálu Honzy Hřebejka na motivy povídek Martiny Formanové - "Na tělo". Na Berlinale teď představí koprodukční film "A Prayer For The Dying", na kterém jsem též dělala.

Jak to vypadá s divadelní hudbou?

Té netvořím tolik. Ale mám dvě zakázky na příští rok. V jedné půjde o zhudebňování básní Jaroslava Seiferta.

Tomu říkám výzva. Jaké máš ještě velké profesní přání? Pamatuji si, že jsi chtěla udělat čistě klavírní album.

To se povedlo s "Theodoros" a "Bethlehem". Chystám se na něco obdobného. Jak toho teď bylo hodně a jednalo se o velké projekty, mám zrovna chuť na něco komornějšího, uvidíme. Ale u mě člověk nikdy neví. (smích)