Na konci minulého roku jste vydali novou desku "Siluety". Reakce veřejnosti byly vesměs velmi pozitivní. Jak album vnímáte teď, s mírným časovým odstupem?

P. Bolan: I přesto, že deska nebude mít pravděpodobně tak silný komerční dopad jako ta minulá, si myslím, že to je nejlepší album, které Mandrage nahráli. Velké rádiové hity desky prodávají, my jsme se těmto hitům tentokrát lehce vyhnuli a otestovali fans. Z prozatímních předprodejů na turné je patrné, že většina koncertů bude hodně našlapaná, takže předpokládejme, že jim absence dalších Šroubů nijak nevadí. Zároveň zatím nemáme úplně dostatečný odstup, protože dnem, kdy deska vyšla, s ní práce teprve začala. Chystáme turné, zkoušíme, ty písničky s námi pořád žijí, takže bych zatím snad radši nehodnotil.

Objevily se nějaké reakce, které vás vyloženě překvapily? Ozývají se někteří zarytí fanoušci, co se nemohou smířit s tím, že se Mandrage vyvíjejí?

F. Bořík: Ale jasně, že ano, ale nás to nepřekvapuje. Mandrage před šesti lety zněli jako úplně jiná kapela a spousta lidí, co měla ráda tuhle starou kapelu, se jenom těžko přenáší přes to, že jsme se za těch šest let nějak změnili. Tenhle komerční pop, co děláme teď, si máme prý strčit do p*dele.

P. Bolan: Psali to už i po minulé desce, i po té předcházející. Vlastně nám to psali ještě před tím, než jsme vůbec nějakou desku měli. Já ale myslím, že pokud chce člověk objevit oceán, musí nejprve ztratit z očí břeh.

Proměnila se od vašich začátků fanouškovská základna hodně? Stíháte to sledovat?

P. Bolan: Narostla. Možná trochu zmužněla a zestárla, nevím. V roce 2007, když jsme vydali první album, byl věkový průměr našich fans kolem šestnácti let, dnes je to tak dvacet pět let, chodí i mnohem starší, ale před pódiem zůstávají mladé holky, což mi přijde logické, a myslím, že to k té muzice patří. Ale základna rozhodně narostla a je to taková nezaškatulkovatelná směsice lidí od patnácti do padesáti let, co se netváří ani jako ortodoxní rockeři, ani jako úhlavní popaři. Zaplaťpánbůh se ale mezi fanoušky celou dobu objevuje spousta známých tváří, na které se můžeme spolehnout.

Oproti předchozímu albu "Moje krevní skupina" jste si tentokrát dali záležet s produkcí, pomáhal vám s ní Ecson Waldes. Byl to právě producent, kdo desku směroval do snových aranží, někdy až s filmovým nádechem, nebo ta atmosféra vycházela čistě z vašich představ?

F. Bořík: Za náladu alba asi odpovídá víc lidí. Do studia jsme šli s nějakou vizí, Ecson nám ji pomohl realizovat a dotáhnout do konce. A za tu filmovost asi do jisté míry může i Petr Zeman, který s námi makal na orchestrálních aranžích, za což mu patří veliké díky.

"Siluety" jsou docela pestré album - posluchači na něm najdou elektronické experimenty, songy s temnější náladou, ale i optimistické písně. Zamýšleli jste takovou směsici od začátku, nebo byla původní představa jiná?

F. Bořík: Řekl bych, že původně jsme plánovali desku zcela bez optimistických písní. Jenomže jsme v jádru šťastní a veselí lidé a úplně se nám to nepovedlo utajit. Mandrage jsou kapela složená z poměrně odlišných osobností, každý vedeme zcela jiný životní styl, máme jiné vzory i názory a tato naše heterogennost se pak projevuje na tom, že písničky jsou občas tak trochu každej pes, jiná ves. Přesto si ale myslím, že "Siluety" jsou do jisté míry naším prvním uceleným albem.

Vaše tvorba se od doby, kdy jste začínali, dost proměnila. Jak se dnes s odstupem díváte na vaše předchozí desky? Existuje například nějaká vaše píseň, kterou už dnes nemůžete ani slyšet?

P. Bolan: To je jasné. Každý máme asi jiného anti-favorita, ale je to nějaký vývoj a ke kapele patří. Před deseti lety jsme chtěli dělat nějakou hudbu a dělali jsme ji se zkušenostmi a možnostmi, které jsme měli k dispozici, což nás momentálně nemusí už vůbec oslovovat, ale je to pro nás taková výpověď doby. Je to podobné jako s tetováním, kdybych měl řešit, že se mi kérka za pár let nebude líbit, nikdy bych se potetovat nenechal. Takhle je to součást, výpověď, patří to k nám, tak jako kérka patří k člověku, který si ji už z jakéhokoli důvodu nechal udělat.

Nelze si nevšimnout, že jste si u "Siluet" dali hodně záležet i na vizuální stránce. Celou ji provázejí symboly připomínající tvar písmene M. Co vás k tomuto logu vedlo?

F. Bořík: Loni v lednu jsme byli točit prvotní dema na "Siluety" a v rámci nějaké pijatiky někdo řekl, že bychom měli mít nějaké dobré logo, protože žádné nemáme. A kdo chce dělat v šoubyznysu haura, nutně nějaký potřebuje. A že když se teda jmenujeme Mandrage, bylo by dobré, aby to logo nepřipomínalo třeba písmeno X, že ano. Tři čáry vedle sebe nakreslil Mates. Celé tohle výtvarno jsme dotáhli do konce v nedalekém nonstopu, kde jsme na stůl vedle sebe položili tři zapalovače a Pepa ten prostřední sesadil dolů. Nakonec to zpracoval a dotáhl náš dvorní grafik Peter Kušnirik, ačkoli kdybych to měl vzít komplexněji, musel bych započíst do našeho vizuálu i kostýmy, světla, projekce atd.

Zmíněné symboly se objevují také ve vašich videoklipech. Ten nejnovější k titulní písni "Siluety" asi nepatřil k těm levnějším a jednodušším, že?

F. Bořík: Ne, to tedy nepatřil. Pokud vím, ten klip stál strašný balík, dělal na něm tým grafiků v Londýně, docela jim to trvalo a docela se jim to povedlo. Celou tu srandu režíroval Tomáš Kasal, mladý český supertalent.

Začínáte už pomalu přemýšlet, kam budete směřovat další desku? Hodláte pokračovat ve stylu "Siluet" (a prohlubovat ho), nebo zkusíte zase něco nového?

P. Bolan: Toť otázka, já o tom takhle nikdy dopředu nepřemýšlím, skládám písně na dřevěnou kytaru, a až když to drží pohromadě jako píseň, přijdu s tím za klukama a dáváme tomu společně ve zkušebně nějakou tvář. Samozřejmě mě baví experimentovat, objevovat a zkoušet stále nové věci a možnosti a už jenom z tohoto důvodu by mě asi moc nebavilo jít točit stejnou desku pouze s jinými písničkami.

F. Bořík: To je zatím opravdu strašně daleko. Teď právě máme plné ruce práce s turné, na nové písničky se asi vrhneme až v létě. Já osobně jsem si ale díky několika akustickým koncertům, které jsem absolvoval s kapelou Luno, nějak zamiloval dřevěnej zvuk. Klavír, kontrabas, akustická kytara, perkuse. To se nám moc nepodobá, ale nová deska bude zase až kdovíkdy, takže se to určitě ještě šestkrát změní.

Mezi současnými českými kapelami máte docela zvláštní postavení. Málokterá z našich skupin dokáže na takové úrovni pracovat s elektronikou, a zároveň vyhrávat z mainstreamových rádií. Které české nebo slovenské kapely považujete za vám hudebně blízké?

F. Bořík: Těžko říct, skoro bych si i myslel, že jsme svého druhu unikát. Moc mě třeba baví Midi Lidi, Tata Bojs, Panáčik, Lenka Dusilová, Luno nebo třeba nedávno apollovaní Bratři Orffové. Přestože se u těchto kolegů rád inspiruji a snažím se jejich vlivy do Mandrage co nejvíc pašovat, rozhodně bych neřekl, že jsme si s kteroukoli z těchhle kapel hudebně blízcí.

P. Bolan: Já vůbec neřeším, jestli je mi to blízké stylově, ale důležitý je výsledek. Myslím, že Tata Bojs dělají zajímavé věci dotažené do konce. Nevím, kdo maká na hudbě pro Celeste Buckingham, ale přijde mi to jako neobvykle profesionálně odvedená práce. Líbí se mi třeba i Malignant Tumour, kteří jsou stylově úplně jinde, ale jejich muzika a hlavně klipy jsou naprosto geniální. Momentálně jsem dělal i na nové pecce pro Adama Mišíka a musím mu tedy trochu předehřát polívčičku. Slyšel jsem nějaký prvotní náslech a bez bázně a hany musím konstatovat, že bude mít konečně dobrou pecku (ha-ha).

Skládáš tedy kromě Mandrage i pro jiné interprety?

P. Bolan: Po desce si vždycky rád invenčně oddechnu, ale jsem tvůrčí typ a nevydržím to dlouho, takže už zase makám na pár projektech a jsem nesmírně vděčný, že do mě byla vložena tato důvěra. Skládání mě moc baví. Navíc jsem se rozhodl, že si v rámci tvůrčí pauzy rozjedu malou bokovku. Půjde o naprosto jiný druh kapely, než co jsem doposud dělal. Nemohu zatím prozradit příliš, ale tento projekt mám v hlavě už pár let, ale teprve teď se mi ho daří nějak realizovat. Mám natočený demáček a zní to super. Už se moc těším, až s tím vylezu ven. Navíc bych opět rád zažil ten pocit, kdy se kapela od absolutního bodu nula prodírá počátečními neúspěchy a pomalými krůčky se snaží si vybudovat nějakou základnu či postavení. Jsou to obvykle ta nejtěžší a zároveň nejkrásnější léta, kdy se profesně radujete z maličkostí.

Zaměřme se teď na blížící se turné, které je již za rohem. Prý chystáte pro návštěvníky kromě hudby i propracovanou vizuální stránku prezentace. Na co vše se tedy mohou těšit?

F. Bořík: Je to tak, sypeme do toho takových peněz, že se z toho snad zblázníme. Navíc si děláme skoro všechno sami, takže to sežere i spoustu času. Od vizualizací, přes projekce, po ultra-superpočítač, který zařídí, aby světla správně blikala a synchronizovala se s hudbou a projekcemi. Náš osvětlovač sváří v garáži obří železné konstrukce, na kterých ta světla pak budou viset. No prostě brutál. Myslím ale, že se nakonec tohle všechno vyplatí. Sice rozhodně nikoli finančně, ale zážitkem určitě. Zážitkem naším i diváckým. Celá kapela se, spolu s týmem asi dvaceti lidí, co s námi tohle turné pojede, sejdeme o pár dní dříve a budeme všechno montovat a zapojovat. A jestli se to povede, bude to nářez, a kdo tam nebude, bude litovat.

Kde jste hledali inspiraci? Rozhlíželi jste se třeba i po konceptech turné zahraničních kapel?

F. Bořík: Ano i ne. Je pravda, že české skupiny na tohle docela kašlou, a kromě právě třeba zmíněných Tata Bojs se u nás inspirace hledá dost těžko. U zahraničních kapel je ale problém v tom, že ta opravdu velký jména s sebou vozí show, která je pro nás extrémně drahá, a ty menší kapely se zase obvykle prezentují způsobem, který je pro ně naprosto specifický a u Mandrage by možná nevypadal tak hezky, nebo by dokonce vypadal dost blbě. Takže i když samozřejmě sledujeme všechno, co se v hudebním vizuálnu děje, vlastně si to nakonec stejně uděláme po svém.

Dá se říci, že to je vaše doposud největší turné?

F. Bořík: Určitě. Pojedeme čtrnáct největších měst v Česku plus jeden koncert Bratislavě, vezeme s sebou spoustu techniků a spoustu techniky, dokonce s námi pojede i opravdový kamión. Před každým koncertem budeme pódium stavět mnoho hodin. Prostě jsme se najednou dostali do situace, kdy si můžeme dovolit splnit si sen a odjet opravdické megatour. Zatím nás to stojí skoro dva milióny korun a pět měsíců příprav. A musím říct, že se teda pekelně těšíme, až už to turné bude!

Turné končí v dubnu, už víte, co bude následovat? Budete dál propagovat desku, nebo už začnete pracovat na něčem jiném?

P. Bolan: Tenhle rok asi bude pro nás celý ve znamení "Siluet". V létě proběhnou určitě nějaký festivaly a na podzim chystáme něco, co jsme ještě nikdy neudělali, ale vše je ve fázi prvotního plánování, takže je zbytečné o tom momentálně mluvit. Vánoce bychom možná mohli strávit ve studiu nahráváním nějakých prvotních verzí nových písniček. Podle mě si ta deska rok pozornosti zaslouží.