Před pár týdny vyšla už desátá deska skupiny Květy, která se jmenuje "41 minut". Nejen o ní, ale třeba i o tom, jak funguje vesmír, o mlčení s Filipem Topolem nebo o tom, zda by chtěl zpívat v Lucii, jsme se bavili s jejím srdcem i mozkem Martinem Kyšperským.
© Martina Morávková Nedávno jste vydali nové album "41 minut" a uvádíte, že se jedná o desátou desku. Když to ale počítám, mám pocit, že desátá byla už ta předchozí.
Já už to nejsem schopný z hlavy spočítat. Pokoušel jsem to dát dohromady a dostal jsem se do stádia, kdy jsem musel říct nějaké číslo. Ptali se mě, zda je to desáté album, tak jsem řek', že je. Minulost už nechávám, aby trochu neurčitě plavala. Vlastně to není důležité. Je to jenom číslo, které se napíše v tiskovce. Ale když mi budeš jmenovat jakoukoli desku, kterou jsem dělal, tak ti řeknu, co je na ní plus mínus za písničky a v jakém vyšla roce. Ale nedokážu si už v tom obřím celku být jistý, že jsem třeba něco nezapomněl.
Přemýšlel jsem, co mezi řadovky nepočítáte. Určitě "Starý kortykoid" a "Copak můžu svojí milý mámě říct", kde hrajete covery Psích vojáků. Ale ještě tam musí být jedna.
"V čajové konvici". To je divadelní soundtrack, který vznikl na objednávku Jirky Jelínka. Ale možná jsme ji dřív počítali, a proto máme teď už druhou desátou desku. Vlastně bych teď chtěl u každého alba říkat, že je desáté. Od teď už budeme vydávat jenom desátý desky!
Vaše druhá desátá deska se tedy jmenuje "41 minut". Má název vyjadřovat prosbu posluchačům, aby albu dali těch 41 minut soustředěného poslechu?
Teď to zní jako takový emocionální nátlak. Měl jsem dvě motivace, proč ji tak pojmenovat. Tou první bylo tajemství, které jsem chtěl v názvu mít. Aby tě to nikam a k ničemu neponoukalo. Aby to bylo jenom technické označení toho, jak je to album dlouhý.
Aby si nikdo nepředstavoval třeba nějaké bílé včely.
Přesně tak. "Bílé včely", to už obsahuje nějaký nános. Je to pořád surrealismus, ale už je v tom něco konkrétního. Chtěl jsem, aby tam toho tajemství bylo víc. Když se řekne
41 minut, můžeš si představit spoustu věcí, co se v té době stanou.
A ta druhá motivace?
Při našich rozhovorech s kapelou v autě zjišťuju, že poslouchat soustředěně desku je dnes často hrozná vzácnost. Moji vrstevníci, moji kamarádi a moji nejbližší spolupracovníci mají rodiny, potřebují se trošku starat o svoje zdraví, mají spoustu práce a nestává se úplně často, že by si sedli a pustili si čtyřicet minut dlouhý album. Když vyjde nová nahrávka někoho, koho máme rádi, poslechneme si singl, pak si pustíme desku, ale u třetí písničky už jdeme umývat nádobí nebo dělat něco jiného. Taky jsem zaznamenal, že zejména mladí lidé už dneska vůbec neberou album jako důležitý formát. Ptám se lidí na koncertech, jak to mají s oblíbenými interprety a umělci. A oni říkají:
“Hele, my si prostě na Spotify pustíme písničky toho člověka a ono nám to tam nějak skáče samo.” Přitom člověk dlouho přemýšlí nad tím, jak ji poskládat, aby to na ní navazovalo. Aby to fungovalo. Já měl vždycky desky naposlouchané tak moc, že když někde v rádiu dozněla písnička, automaticky mi v hlavě naskakovalo, jaká má hrát následující. Takže 41 minut znamená něco jako:
"Prosím, tohle je formát alba, tak si uvařte kafe, sedněte si a pusťte si to celý." Čas je dneska dražší než těch pár stovek.
Martin Evžen Kyšperský
Martin Kyšperský je primárně zpěvák, textař a skladatel skupiny Květy. Vedle toho hraje nebo hrál i v mnoha dalších uskupeních (29/2, YM, Kyšperský+Háblová, nahrál desku s Petrem Niklem nebo Ľubicou Christophory a mnoha dalšími). Píše texty pro Lenku Dusilovou a také občas hraje menší i větší role v seriálech a filmech. Napsal několik knih poezie a rád čte. Sbírá vinyly i magnetofonové kazety, čímž se vrací do puberty konce 80. a začátku 90. let a do doby, kdy hudbu takhle poslouchali všichni. Jeho pracovitost vede téměř až k hudební nadprodukci. Jen za poslední rok vydal nejen novinku "41 minut" s kapelou Květy, ale také "Poetrycore" s Annou Háblovou, nahrál druhou řadovku 29/2 (vyjde v únoru 2025) nebo s novou studiovkou pomáhal Martině Trchové.
Problém s nedostatkem času máš i ty sám?
Jasně. Když mi bylo čtrnáct, před třiceti lety, chodil jsem za školu a velmi důsledně jsem trávil čas nekonečným bloumáním po městě a v přírodě. Nemohl jsem jít domů, nemohl jsem jít ani do hospody. Nemohl jsem nikam. A já byl schopný to ráno někam zalomit a strávit třeba šest hodin sám couráním. Dneska si něco takového dopřeju málokdy. Je to tím, že moc rád pracuju. Moje práce je můj sen, rád se jí věnuju. Ale čas je pro mě fakt téma. Čas sám pro sebe. Čas pro nic nedělání. Čas pro prázdno.
O tom vlastně zpíváš v písničce "Jsou dny": "Jsou dny kdy nedělám vůbec nic, hrozně se na to těším. Mám to napsaný v diáři."
Je to tak.
Fakt to tak děláš? Blokuješ si sám pro sebe dny volna? Nebo o tom takhle jen sníš?
© Martina Morávková Když cítím, že jsem něco zvoral. Když toho mám tolik, že už nemám z života radost, tak si naordinuji takový vlastní kolaps. Výpadek. Útěk. Občas se to stane. Ale v té písničce je ještě naznačené, že člověk před věcma stejně neuteče. Protože mu myšlenky stejně zabíhají směrem, který ho zaměstnává. Vlastně se tím vracím obloukem k dvacet let staré písničce o pasáčkovi ovcí, který říká, že si může zajít, kam chce. Ale kamkoliv jde, vidí tu holku a hvězdy jsou jako její znamínka.
Věnuješ taky nějaké kapele svůj čas soustředěným poslechem její desky?
Teď jsem to prožil s novinkou
The Cure. To je nádhernej okamžik, když někdo, koho miluješ, vydá desku po šestnácti letech. Když už máš pocit, že třeba nevyjde nikdy a už vůbec nevíš, jaké to album bude. Jestli bude stát za to. A najednou je to taková oslava! Jako kdyby se vrátil nějaký kamarád, ale fakt po hrozně dlouhé době. A se vším všudy. U nových The Cure jsem si to takhle prožil. Teď jsem si je pouštěl každý večer a byl jsem při tom v něčem, co je za hudbou. Nemyslel jsem na to, co tam hraje basa, klávesy, kytara, ale byl jsem v atmosféře toho celku. To je nejlepší způsob poslechu ve smyslu nejsilnější emoce. Prostě jsem jenom byl v tom tajemství za hudbou.
Jako muzikant to musíš mít těžký. Když něco posloucháš, tak se do toho místa za hudbou asi nedostaneš snadno, protože víš, jak se ta hudba dělá a slyšíš to často mnohem techničtěji než běžný posluchač.
Jasně, tak to je. Místy mě to mrzelo. Ta fascinace detailem, která kvůli tomu přichází, je dvojí. Buď je to okouzlení, že si říkám:
"Wow, tohle je fakt dobrý nápad, že tady dělají tuhle věc." Já ji slyším a ten fígl chápu. A nebo se u té hudby nudím a rozebírám to:
"Aha, tak to je tohle, jasně, to znám." Takže je hodně fajn, když to najednou člověk neřeší. Když zmizí to, že jsi toho slyšel tolik, že už máš trošku strach, že už nebudeš nikdy poslouchat hudbu s nějakým intuitivním nadšením. Je to vzácný a jsem rád, když to přijde.
Jak moc tě ovlivňuje, co posloucháš, ve tvé tvorbě?
Ovlivňuje mě všechno. To ani jinak nejde.
Takže saxofon v "Ondatře" se objevil díky tvému současnému jazzovému období?
Hrozně mě baví poslouchat jazz, je to takový nový území, který znám tak málo, že když si koupím nějakou desku, třeba ani nevím, jestli ten hudebník ještě žije. Naopak u rockový hudby mám docela přehled. Nebo vůbec neznám osudy těch muzikantů. Občas mám pocit vyčerpání z písňové struktury. A na jazzu mě baví, že je to najednou jiný svět. Máš třeba
Milese Davise, kde jeden jeho track je rozdělený na dvě strany elpíčka, místo toho, abys tam měl dvanáct písniček. Posloucháš to a jsi trošku v jiném vesmíru. A možná se to teď otisklo do naší hudby. Ne v tom smyslu, že bych se pokoušel dělat nějaký jazzový strategie, ale nějaká taková sveřepost. To si myslím, že tam trochu je. Je to jen můj subjektivní pocit, ale zdá se mi, že je ta deska vzdušnější. Že je v ní míň nánosů, který sice máme rádi, ale najednou jsme toužili, aby se to prodýchalo. Prostě jsme nechtěli, aby tam pořád znělo mlácení do kytar, který nejvíc funguje na koncertech. Když jsem pak sám doma, mám chuť pustit si něco sametovějšího.
Co teď čteš?
Teď zrovna čtu povídky Raye Bradburyho, které jsem si koupil cestou na vlak v Brně. Je v tom trošku sentiment, protože jsem ho miloval od puberty. A je to s ním komplikovaný v tom smyslu, že jeho povídky vyšly v mnoha různých výborech. A když si dneska ty sbírky koupíš, zjistíš, že z toho třeba minimálně třetinu už znáš. Ale zase to vychází v jiném překladu než dřív.
I tohle ti slouží jako inspirace?
Stoprocentně. Sycení se slovem. To je zároveň podnět pro to, aby měl člověk chuť ze sebe sám nějaká slova tahat. Formulovat.
Na desce zpíváš, že "znáš jen věci z knížek". A na obalu je socha s knihou v ruce.
To, že zpívám o tom, že nějakou holku můžu oblbnout jenom tím, že znám knížky, je prostě realita. Třeba kliky na pěstích bych holku oblbnout nezvládl. A to, že je na obalu tahle fotka, bylo takový vnuknutí. Viděl jsem fotografie od kamarádky Martiny Morávkové. Říkal jsem jí, že je to městská deska, tady jsme to napsali, tak ať jsou tam záběry města. A ona šla a fotila Brno. Když jsem pak tuhle fotku viděl, hned jsem věděl, že to je ona. Zdánlivě je v ní je samý prázdný prostor. Ale když se podíváš pořádně, tak v rožku uvidíš kousek větví, vedle mraky a pak tu sochu. Když nám Martina tu fotku skenovala, měla neutřený skener a byly tam nějaký chlupy a smítka. Chtěla to opravit a vyčistit, ale já nechtěl. Takhle se mi to líbí.
Socha je pro mě taky nová věc. Dřív jsem je neměl rád. Připadalo mi, že se mě vůbec netýkají. Že to je nějaká zkostnatělost starýho světa, který ke mně vůbec nemluví. Teď, když jsem někde na výletě, se koukám na sochy často a přemýšlím o nich. Jsem takový křesťanský diletant, takže nechápu, co znázorňují, ale to mi nevadí. Nedávno jsem ale potkal Petra Vášu na Zelném trhu v Brně a ten mi jenom o té soše uprostřed náměstí udělal asi půlhodinovou přednášku. Tak jsem říkal:
"Wow, to všechno se dá takhle interpretovat z té sochy?" A on říkal:
"To jsou částečně věci, které vím, a částečné věci, které si myslím."
Když takhle chodíš po městě a všímáš si různejch věcí, některé si fotíš nebo nahráváš a pak je třeba použiješ v klipu. Ten aktuální k písni "Padre Pio" částečně nasnímali vaši posluchači na koncertě a částečně jste s Hankou v Budapešti natáčeli právě různý městský výjevy. Je tam jeden záběr, kde svítí slovo "Irány", což teda nevím, co maďarsky znamená.
Ani já.
Když tohle slovo vidíš, myslíš u toho na ten stát, nebo na rány, který to může působit?
Teď mne k tomu napadla asociace, že když jsem ve třinácti poslouchal desku
Davida Kollera, byla tam písnička, ve které se zpívalo
"a teď ty rána". Já jsem vždycky myslel, že to je o tom, že ho někdo praštil. Že mu někdo takhle ublížil. A když se tam zpívalo
"slečinky z ledu decky cucaj", myslel jsem si, že cucaj desky. Říkal jsem si, že to jsou asi nějaká lízátka. Žil jsem v tom, že slečinky prostě desky cucaj. A přitom zpíval decky.
Robert Kodym, autor toho textu, popisoval nějaké svoje opilecké probuzení. A ránama myslel krušnou část dne.
To se stává často.
Je kouzelný, že si hlava ty cizí písničky někdy sama vyrábí. Když je slyšíš, tak si je svýma zkušenostma a svojí touhou najednou sám postavíš. To mám rád. Na naší desce je skladba o paní z kanceláře, a tak si někdo může říkat, že to je písnička o tom, jak mě frustruje byrokracie. Někdo si zase může říkat, že to je vlastně o tom, jak ubíjející může být stereotyp. A někdo další, že to je o tom, že se mi líbila paní na úřadě. A všechno to je pravda. Já se úplně vzdávám toho, abych někomu vysvětloval, jak to má být správně. Protože správně je to tak, jak to ty vnímáš.
To mi vždycky vadilo ve škole, když se češtinářka ptala: "Co tím dílem chtěl autor říct?" A já jí vždycky odpovídal: "Jak si tím můžete být jistá? Jak to můžete vědět?"
Jistě, to často neví ani autor sám.
Když jsi začal o paní z kanceláře, tak mě napadlo, že v Bullerbynu byl symbolem osmdesátek opičák na plakátě, který tenkrát visel v každém papírnictví. Paní z kanceláře má na zdi fotku Dana Bárty. Čeho je symbol Dan Bárta?
Myslím si, že to byl její idol. Shodou okolností jsem ji pak ještě na koncertě Dana Bárty potkal. Byli jsme oba dva v první řadě. Když jsem před dvaceti lety chodil na úřad práce, potřeboval jsem, aby za mě platili sociální a zdravotní pojištění. A strašně jsem potřeboval, aby mě nevzali do žádné práce. Tak jsem se hlásil tam, kde byla vysoká pravděpodobnost, že mě nevezmou. Ta paní mě oprávněně považovala za příživníka a neskrývala své zhnusení. A byla to fakt krásná mladá dáma. Když jsme se pak potkali na tom Bártovi, nebyla schopná si mě správně zařadit. A poprvé a naposled se na mě hezky usmála.
Křty '41 minut' v Praze a Brně
Květy svou novou desku "41 minut" pokřtí na dvou koncertech. Ve středu 18. prosince si je užijí jejich pražští fanoušci v Paláci Akropolis, o den později vyrazí do Brna do Staré Pekárny. Další koncerty budou následovat v příštím roce.
Zmínil jsi Davida Kollera a jeho sólovku z roku 1993. Často si spolu povídáme o Lucii nebo Wanastowkách, na kterých jsme oba ujížděli. Co říkáš na aktuální podobu Lucie s Viktorem Dykem?
Slyšel jsem jen jednu písničku a vlastně při tom necítím vůbec žádnou emoci. Nejsem z toho nijak naštvaný, ani si to nijak neužívám. Je mi to teď už hodně vzdálený. Ale mám auto, ve kterém hrajou jen originální cédéčka. To dost zužuje výběr toho, co tam můžu poslouchat, protože si dlouhá léta kupuju věci na vinylech. A tak vytahuji ty věci ze starých časů, kdy jsem kupoval cédéčka a ta si v autě pouštím. Někdy se to už nedá. A něco je naopak super. Nedávno jsem poslouchal desku "Větší než malé množství lásky", kterou jsem už tehdy považoval trošku za guilty pleasure, protože jsem byl ten velký umělec a undergrounder. Je to skvělé a pestré album, které drží pohromadě. Takže mám Lucii rád a přál bych si, aby někdy natočila ještě něco, co mi udělá radost.
Kdyby neoslovili Viktora Dyka, ale tebe s tím, jestli bys tam nechtěl zpívat, přemýšlel bys o tom?
Nepřemýšlel. Ale ne proto, že bych si jich nevážil. Myslím si, že to vůbec není moje místo. Neměl bych tam prostor a radost ze života, kterou potřebuju. Asi bych získal zážitky, prachy a třeba bych měl rád ty lidi a bylo by to fajn. Ale taky pochybuju, že bych dokázal ty slavný písně zpívat způsobem, který by potěšil jejich fanoušky. Kdyby se ale ozvali, bavilo by mě pro ně napsat text. Poznal bych je při práci a třeba bychom se dostali k něčemu dobrýmu.
Prostě je to něco úplně jiného, než si jednou za čas zazpívat Psí vojáky.
Ti pro mě mají takový zvláštní šmak. Jednou jsem prožil hezkou chvíli s Filipem Topolem. Kdysi jsme spolu hráli koncert a seděli jsme sami v šatně. On má písničku, ve které zpívá, že se setkal s nějakým přítelem a líbilo se mu, jak spolu mlčeli. A já jsem ho ve svých pubertálních časech fakt velmi zbožňoval. Najednou jsem měl možnost si během té hodinky v šatně říct spoustu věcí. Místo toho jsem cítil velkou spokojenost z toho, že si neříkáme vůbec nic. To mě s ním sblížilo. A ten lehkej úsměv, který jsme si vyměnili, znamenal, že si fakt rozumíme. Tak mi to přišlo. A pak, když zemřel, nás
Romek Hanzlík poprosil, abychom jeho písničky nazkoušeli. A když pak zemřel i Romek, říkal jsem si:
"Hele, tohle tady teď chybí." Některé písničky, třeba Filipovy nebo od Zuzky Navarový, jsou tak hezký a tak důležitý, že jsem rád, když je někdo zahraje. Třeba i my.
Další věc, která člověka při poslechu nové desky napadne, je, že jsi čím dál tím víc hledající a tápající. Je to tak?
No jasně.
V "Ondatře" zpíváš: "Mně se líbí, jak vůbec nic nevím a jenom tuším."
To je taková písnička - vtip. Dva tábory osob, které se přou o to, jestli je to zvíře jednoho druhu, nebo druhého. Je to samozřejmě úplně banální, ale já jsem v té chvíli spokojený, že k tomu nemám co říct. Prostě se mi líbí jenom to zvíře vidět, ať mu dali lidi jakýkoli jméno. Takhle to mám s životem vždycky. V takové chvíli mám pocit, že toho je možné víc procítit, než racionálně pojmenovat. To se ale nevylučuje s tím, že se dá zjistit spoustu informací do všech směrů, kam se podíváš. Ale to opravdu podstatné je někde za slovy. A to říkám s vědomím, že jsou slova můj chléb a že pořád čumím na wikipedii.
© Marek Reinoha Proto se ti tak dobře mlčelo s Filipem Topolem.
Ano, například. Ale i klábosení je super. Dá se s lidmi bavit o tom, jaký byl den nebo co jsi měl k obědu. A taky je něco důležitého za tím. Ne v té informaci. Zapomenu, že mi třeba řekneš, že jsi měl včera čočku. Ale budu si pamatovat, že jsme se smáli tomu, že tě pak z toho bolelo břicho. A to už je emoce, radost, přátelství.
Mám to podobně s knížkama. Přečtu jich hodně, ale brzy už nevím, o čem byly. Ale pamatuju si, jak jsem se u jejich čtení cítil.
Přesně. Jdeš po ulici a vidíš strašně moc věcí. Ale kdybych měl teďka říct, co jsem viděl cestou sem, a sepsat to, byl by to velký problém. Ale pamatuju si pocit, jaký jsem při tom měl.
Mojí nejoblíbenější skladbou z novinky jsou "Mravenci". Líbí se mi nálada písně, baví mě fatálnost, která se promění ve vyznání. Zpíváš tam o bohu: "Jestli je nahoře ten chlápek s bílejma fousama, kterýmu andělé ovívají košili křídly." Jak to máš s vírou a bohem?
Někdy se mi stává, že začnu psát text a rád se dívám sám na sebe přes rameno a říkám si o sobě:
"Aha, tak tohle je ten buřič, bezvěrec, ten, co zpívá bohu." Přijde mi to trošku srandovní, a o to víc jsem v tom naivní a upřímnej. Písnička vypráví o tom, že ten, co ji zpívá, říká tomu všemohoucímu:
"Jak je sakra možný, že jsi tohle tak zvoral?". Ale já si takovou otázku nepokládám. Protože to je hloupá otázka. Takhle to vůbec není. Ale rád se dívám sám na sebe, který v sobě tohle má a chce to tak říct, protože to je čitelný a jasný. Zlomený srdce se ptá:
"Bože, jak jsi mohl tohle dopustit?" A autor ve mně se dívá na toho, kdo to takhle jednoduše říká, a zase z toho vychází emoce, která je pro mě důležitá.
Takže by se to dalo říct tak, že se v tobě něco děje, moc tomu nerozumíš, ale zajímá tě to.
Jo. Jsem vděčnej, když ke mně přijde něco, co mě chytne za límec a donutí mě to napsat. A pak, když se na to zpětně podívám, si říkám:
"Tohle jsem fakt napsal?" A divím se. Kdybych o tom přemýšlel, všechno bych relativizoval. Ale v té chvíli, když jsem to psal, jsem byl plnej toho pocitu, který jsem musel dát ven. A potřeboval jsem ho zjednodušit. Kdybych byl ortodoxní křesťan, možná bych se do takové disputace s bohem pustil. Řekl bych mu:
"Jak jsi, ty vole, mohl dopustit všechny ty plný koncentráky? Jak můžeš nechat lidi, aby se po celým světě stříleli? Jak to můžeš udělat?" Ale takové otázky si nedávám. Takhle vesmír vůbec nefunguje.
A jak funguje?
Ty vole! Jak funguje vesmír, se nedá říct slovy. Myslím si, že se hodně dozvíš, až to tady zabalíš. To bude velký překvápko. Ale kdybys věděl, jak funguje vesmír, svět by ztratil svůj význam. Neměl by žádnou váhu. Nešel bys dělat rozhovor s Kyšperským. Proč? Musíš žít v nevědomí.
George Harrisona se někde ptali, jak prožíval, když zastřelili
Johna Lennona. A on říkal:
"V té chvíli jsem necítil smutek. Protože já vnímám smrt jinak, jelikož jsem buddhista." A já si říkal:
"Skvělý." Protože křesťan by to patrně prožíval jinak, muslim by to prožíval jinak. To jsou všechno lidský věci a je to v pořádku. Jsou to systémy, který byly stvořený lidmi a nevěřím v to, že by někdo měl větší pravdu než jinej. Věřím na lásku a v dokonalost tohoto světa.