Před deseti lety hledali členové skupiny Mandrage ženu. Novinka "Vidím to růžově" je vlastně o tom, že už ji našli. Z party sympatických výrostků se tak stali dospělí a podstatně zkušenější hudebníci, kteří na aktuálním albu sázejí víc na rozum než na emoce.

Změna zvuku je na jejich sedmém studiovém albu citelná. Zatímco na minulé nahrávce "Po půlnoci" se ponořili do vážnějších vod a více než klávesy na ní zněly kytary, novinka je podstatně tanečnější. Prim hraje elektronika, což naznačuje hned úvodní, titulní píseň, která má zároveň nejhitovější potenciál ze všech čerstvých kousků.

První polovina tracklistu obsahuje i další vcelku povedené skladby. Zábavná je téměř diskotékově chytlavá "Waterloo", která baví jednoduchou, ale o to údernější rytmikou. Starší zvuk Mandrage pak připomene naivní "Lavina", jen je vzhledem k věku autorů o poznání méně uvěřitelná než podobně znějící deset let staré pecky.

Zaujme také povedená balada "Zabrnkám", po překlopení stopáže do své druhé části se ale skladatelský potenciál pomalu vytrácí - v paměti utkví snad jen velmi neobratné verše jednotlivých textů, zejména pak v "Kristýně" ("Hopsa hejsa bordel v bytě, lásko sežrat chci tě"). Ovšem Mandrage nikdy nebyli žádní literáti a texty byly vždy jejich slabinou, byť byla v jejich počátcích alespoň roztomilá. Nyní vyplouvá na povrch spíš bezradnost sdělit cokoliv jiného, než že má holka hezkou pleť, že nechtějí žádnou jinou nebo že spolu poletí do vesmíru.

Do skladatelského procesu se prý zapojili všichni členové uskupení, ale chtěnou autorskou pestrost to nepřineslo. Producentský dohled Adriána Líšky, který spolupracuje například s Emmou Drobnou nebo obstarává bicí u Majka Spirita, přinesl rádiovější zvuk s důrazem na elektronické aranže, což by ve výsledku nebylo tak úplně špatně, kdyby kapela nabídla silnější autorský rukopis. "Vidím to růžově" je tak fajnová kolekce s pár slušnými písničkami, na které se bude na koncertech a diskotékách dobře pařit. Víc Mandrage tentokrát nepředvedli.