Už když jsem poprvé slyšel album "Wabi a Ďáblovo stádo", říkal jsem si, jaké to asi muselo být přímo na místě. Atmosféra a zvuk této nahrávky, jak se je povedlo zachytit, byly naprosto ojedinělé a syrové. Upřímně řečeno, když jsem slyšel, že se chystá koncertní podoba, obával jsem se velké ztráty obou těchto atributů. V Městské knihovně se mé obavy dokonale rozplynuly jako pára nad hrncem. Během chvíle mě totiž Wabi i členové Ďáblova stáda vtáhli do starých příběhů a mezi sebe, jako bych se i já rázem ocitl na horské chatě uprostřed všeho.

Vše přišlo už s první "Samotou", kdy se celý sál zanořil do zvuků kytar, bicích, dobra a hlubokého hlasu Wabiho Daňka, který se naplno rozvinul v následující "A slunce pálí jen". Největší kouzlo koncertní podoby ovšem spočívalo v daleko jasnějších konturách jednotlivých písniček. Zatímco na desce byly některé nástroje mírně utlumené, zde najednou dostaly daleko větší prostor a výsledkem byly daleko výraznější a na zvuk neskutečně bohaté písničky, přesto ale stále se nesoucí v jisté syrovosti. Se zatajeným dechem jsem poslouchal, jakým způsobem se povedlo všechno vyvážit tak, aby ani jeden z nástrojů nevyčníval, ale byl přitom tak výrazný. V průběhu celého koncertu mě Ďáblovo stádo utvrzovalo v domněnce, že jsou partou vynikajících muzikantů, kteří snesou porovnání i s těmi působícími v Nashvillu.

Z Ďáblova stáda v Praze scházeli vlastně jen dva hosti - Radůza a Aneta Langerová, které nahradili dva andělé mezi Ďábly. Musím přiznat, že absence Radůzy mi vlastně vůbec nevadila. Jak v "Laredu", tak i v "Hejnu vran" ji totiž výborně zastoupila Petra Páchová. Už v SuperStar jsem ji považoval za jeden z největších objevů a páteční koncert mi to jen potvrdil. Její feeling oběma písničkám sedl daleko lépe. Zatímco Radůza je v nich jednotvárná a možná až přehnaně tvrdá, Petra je dokázala mírně obměkčit a hlavně jim propůjčila více duše. "Hejno vran" navíc pojala o něco pozitivněji a písničce to neskutečně prospělo. Zajímavé je, že to samé se nedalo říct o písničce "Tvůj bílý šátek", který zpívala Šárka Adámková. Ta si k němu přidala pár kudrlinek a nebylo to nějak ono. Přímější verze Anety zněla o něco lépe. Na druhou stranu Šárka Adámková mi takřka vyrazila dech, když spustila svoji vlastní "In My Life", svižnou písničku někde na pomezí moderního country a druhé desky Norah Jones, včetně stylu jejího zpěvu. Marně jsem přemýšlel, kdy a zda vůbec jsem slyšel tak dobré a skvěle zahrané moderní country pocházející z české provenience. Doteď jsem na žádný příklad nepřišel. Je to opět jen důkaz, jak skvělí hudebníci se v Ďáblově stádě sešli.

Jak už jste patrně pochopili, celý koncert nebyl pouze o Wabim Daňkovi a o debutové desce, která by naplnila ani ne hodinu. Během večera se dostalo i na již zmíněné dámy sólo, kdy i Petra Páchová zpívala jednu novinku s názvem "Kate", ale především zaznělo pár věcí, které připravuje Ďáblovo stádo pro druhou desku. Vábničkou par excelence byla jak "Jessie James", tak i "Dlouhý černý šál". Především první zmíněný naznačuje, že novinka by se mohla od trampské hudby lehce posunout více ke country.

Do této doby jsem možná mírně nechával v pozadí samotného Wabiho Daňka, což ale neznamená, že by za kapelou nějak zaostával. Ačkoli prakticky nikdy před kapelou nestál, ukázalo se, že to vůbec nevadí, a to i přes to, že mu někdy připravovala překvapení v podobě delších závěrů a podobně. Bez něj by to asi nebylo úplně ono a platí to i naopak. Jeho životem a prožitkem nasycený hlas stejně jako na desce přesně naplňoval příběhy, o kterých se v nich zpívá. Vedle společných písniček ale zazpíval i několik věcí sólově a podobně jako na koncertu Krise Kristoffersona i dvě se synem Šimonem. Vedle vlastní "Písně, co mě učil listopad" nebo "Dívce v mercedesu" zavzpomínal i na Pavla Bobka. Jednak dvěma historkami z posledních dnů jeho života a pak hlavně jeho hitem "Pojď dál a zpívej", který si s ním zanotovalo i publikum.

Těžko vyzdvihovat některou skladbu koncertu, ale pár jich přece jen zmínit musím. Tou první je "Casey Jones", kterou kapela hrála unplugged, přesněji řečeno totálně unplugged. Prostě se postavili před diváky a hráli. Tou další pak jsou "Hudsonský šífy", které už na desce překvapily klidným aranžmá. To zůstalo i v živé podobě, ovšem způsob, jakým ji v Městské knihovně oktet vystavěl a vygradoval, byl naprosto excelentní, čemuž také odpovídal i ohlas publika. Takovou sílu neměla ani závěrečná "Blízko Little Big Hornu".

Samozřejmě, že diváci Wabiho a Ďáblovo stádo domů hned nepustili a došlo i na přídavky. Vedle "Až ztichnou bílé skály" zazněla i "Rosa na kolejích", kterou hrála celá kapela. Jejich verze nebyla rozhodně špatná, nicméně pokud by se měla objevit na některé z dalších desek, nebál bych se jí dopřát daleko progresivnější úpravu. Finálním bonbónkem na závěr byla koleda "Dej bůh štěstí", kterou už zpíval pouze Wabi, dva andělé a celý sál s nimi. Celý tedy úplně ne, protože vyprodáno, k mému velkému překvapení, nebylo.

Bez uzardění přiznávám, že mě koncert Wabiho a Ďáblova stáda nadchnul jako už dlouho žádný jiný. A přiznávám i to, že od trampské hudby a českého uskupení jsem to nečekal. Přitom se nedá říct, že by vše bylo úplně bez chyb, ale i ty mu dodávaly na kráse a tolikrát zmiňované syrovosti. To podstatné jako muzikantství, zvuk a atmosféra ovšem byly bez chyby. Pokud byste zatoužili je vidět, máte smůlu - koncert v pražské knihovně byl posledním celého miniturné. Snad bude příležitost zase příští rok. Já v to pevně věřím a doufám, že příště už bude zcela vyprodáno.