Doba všemožných remasterů a reedic může vzbuzovat dojem - byť falešný -, že to nejlepší už máme za sebou a nová srovnatelná kvalita nevzniká. Zároveň dává příležitost některé počiny ochutnat v kvalitě a podobě roky nedostupné. Mezi takové události jistě patří i návrat filmu "Pink Floyd: Živě v Pompejích".
Snímek "Pink Floyd: Živě v Pompejích" je spíše než záznamem koncertu audiovizuálním manifestem. Ve vývoji britské formace jej lze navíc považovat za svým způsobem přechodový rituál. Tvoří totiž most mezi první, psychedelickou érou a budoucí, spíše artrockovou tváří skupiny. Repertoár vychází převážně z alba "Meddle", doplňují jej starší kousky z období kolem druhé studiovky "A Saucerful of Secrets". Zároveň, v krátkých pohledech do nahrávacího studia, probleskují úryvky skladeb, které později stvoří kultovní desku "Dark Side of the Moon".
Cílem snímku nebylo zaznamenat koncert, ale nabídnout esenci hudby
Pink Floyd. Záběry na kapelu, která hraje v prázdných ruinách antického amfiteátru, tak doplňují detaily fresek, záběry trosek města kdysi utopeného pod vrstvami popela a muzikantů v sopečné krajině, ale i řada obraz modifikujících efektů.
Původní obrazovou báseň později doplnily záběry ze studia a úryvky rozhovorů s muzikanty, které svým způsobem reflektují jejich směřování, nabízí ale také prostor pro ironický odstup. Těžko se tak nepousmát monologu
Davida Gilmoura o tom, že přece není správné pokládat rovnítko mezi Pink Floyd a drogy (a dívat se mu přitom do očí se zorničkami staženými do špendlíkových hlaviček) nebo snaze Nicka Masona objednat si v kantýně koláč bez kůrky.
Každopádně, ty zmíněné dvě roviny spolu tak úplně neladí. Audivizuální báseň z Pompejí je strhující, vložené scény ze studia stále trochu plynulý tok obrazů a hudby zdržují a hlavně bourají.
Film se do kin vrátil v remasterované podobě - a vážně to na velkém plátně vypadá dobře. Zvláště úvodní a závěrečný pomalý nájezd (odjezd) kamery z celkového pohledu na amfiteátr k titěrné skupině uprostřed (a zpět) při do dvou částí rozdělené skladbě "Echoes" nabízí dost prostoru ke zkoumání obrazových detailů. Snímek navíc kina prezentují v původním, téměř čtvercovém formátu, což působí přinejmenším neobvykle. Autenticitě to nicméně slouží velmi dobře.
Nový kabátek dostal i zvuk - o remix a remaster se postaral
Steven Wilson. Tady nicméně hodně záleží na kinu, ve kterém je snímek promítán, v mém případě zvukové nuance poněkud obrousila zbytečně vysoká hlasitost. Zvuk skladeb tu je každopádně poněkud syrovější, s výraznou, hutnou basou a na odiv vytahuje některé detaily, zejména v kytarách, které dosud zůstávaly skryty. Lepší posouzení tak nabídne až samostatně vydaný nosič (CD, 2LP, DVD i Blu-Ray) ohlášený na 2. května.
Hudebně nelze "Pink Floyd: Živě v Pompejích" nic vytknout. Formálně už nicméně snímek nese silnou pečeť doby a dojem nadčasovosti mu spíše než ta obrazová dává hudební stránka. Nikterak mu to ale neubírá na kultovním rozměru. A co může být lepšího, než si ho dát na velkém plátně? Šanci
v kinech máte až do neděle 27. dubna.