Cítíte se víc jako bluesman, nebo jako soulman?

Takovou otázku jsem nikdy nedostal, a tudíž jsem na ni ani nehledal odpověď. Takže nevím. Ale soul a blues, tomu se v prvopočátcích říkalo rhythm n' blues, takže tam je všechno.

V dubnu by oslavil pětaosmdesátiny básník Pavel Šrut. Vy jste s jeho texty, pokud jsem dobře počítal, nahrál nějakých pětadvacet skladeb...

Tak to jste na tom líp než já, protože já to nikdy nepočítal. Ale nebylo jich málo.

Je to váš nejčastější textař?

Myslím, že ano, od něj toho mám nejvíc.

Jak na tu spolupráci vzpomínáte?

Hrozně rád. To byl prostě fantastický člověk. Pavel Šrut byl úžasný chlapík, spolu jsme začali dělat v roce 1983. Tenkrát nás dal dohromady Láďa Kantor, který produkoval naši společnou desku "Kolej Yesterday". Ona samozřejmě nevznikla jenom se Šrutem nebo jenom se Skoumalem, zapojili se i další autoři. Ale tehdy to začalo. Když se ohlédnu zpátky, rozdíl mezi tím, když jsme spolu dělali v osmdesátých letech a když jsme spolu pak tvořili v éře už jedenadvacátého století, kdy jsem se vlastně vrátil k muzice od politiky, byl v tom, že zatímco v té první etapě ani Pavel Šrut, ani Petr Skoumal nepsali texty nebo písničky vysloveně pro mě, po těch letech to bylo naopak. Tehdy prostě fungovali tak, že Petr Skoumal nahrál nějaká dema a nebo Pavel přinesl nějaké texty.

A my jsme si to různě rozebírali. Byli jsme takový okruh lidí, který s nimi pracoval. Patřil tam samozřejmě i Luboš Pospíšil, který s Pavlem Šrutem začal dřív než já, několik textů použil Vladimír Mišík a pár dalších lidí. Bylo to tak, že písničky byly takzvaně k mání, hozené do plenéru, a my jsme si je vybírali. Zatímco v jednadvacátém století, když jsem se vrátil zpátky k muzice, už to byly věci opravdu psané vysloveně pro mě. A shodou okolností Pavel Šrut inicioval můj comeback, protože to byl on, kdo mi tehdy v roce 2005 velmi ostentativně nařídil, že musím natočit desku, a on že ji celou napíše. A ať už to pak zhudebnil Petr Skoumal, já, nebo třeba Honza Hrubý, případně Luboš Andršt, zjevně to psal pro mě. Pavel tam třeba pracoval s odkazy na některé naše starší písničky z osmdesátých let.

Najdete nějakou srdcovku, jeho písničku, na kterou nedáte dopustit?

Myslím, že nedám dopustit na všechny. To je Sophiina volba. Samozřejmě nejslavnější zůstává "Kolej Yesterday", klíčová píseň celé mé kariéry, celého mého života. A asi taky i nejznámější. Ale myslím si, že všechny věci, které jsem zpíval s jeho texty, jsou mi stejně stejně milé jako tahle.

Zůstanu ještě chvilku u textařů. Podle čeho si texty vybíráte?

Intuice. V první řadě to jde podle obsahu, forma samotná je až druhotná, protože já s ní často pracuju a někdy si ji upravuju - což jsem dělal se Šrutovými texty, kdy jsem měl možnost mu ten svůj pokus nabídnout a ukázat. Ale takhle jsem postupoval i v jedné písničce, kterou už Pavel vlastně nezažil. Na minulé desce "Mohlo by to bejt nebe" jsem použil fragment jeho textu na starší instrumentálku Luboše Andršta, "So Long". Je to vlastně taková variace na Leonarda Cohena. To už bohužel Pavel nežil, takže už mi to nemohl schválit ani mě zakousnout. Ale já myslím, že by byl spokojený.

Takže klíčový je vždycky obsah. A s formou potom pracuju. Třeba i tak, že když jsme dělali "Nic ve zlým, nic v dobrým", dostal jsem prostě sloku a refrén. A když jsem na to udělal muziku, požádal jsem Pavla, aby tam ještě napsal další sloku a tak. Takže jsme to pak dodělávali společně.

Co potom ovlivní výslednou zvukovou podobu, tu aranži, jak písnička bude znít?

To neumím říct, to prostě něco někoho napadne. Ať už mě nebo někoho z kolegů, pokud muziku napsal někdo z nich. Já vyberu texty. To je moje doména. Vyberu a pak na tom začnu dělat. Něco si zvolím sám a něco prostě dám klukům. Takhle jsme postupovali teď, v případě téhle poslední desky, a oni nabídnou něco, co považují za to pravé - a já to většinou akceptuji. Taky se stalo, že jsem asi ve dvou případech něco odmítl, ale většinou, přece jenom teď spolu hrajeme čtvrtý rok, už mají v krvi to, co potřebuju nebo co dělám, jak to dělám. Takže se do mě umějí trefit. Ale je samozřejmě zajímavé, jak se potom já trefuji do nich, do té demoverze, kterou nějak nazpíval její autor.

Nemám ani žádný mustr, do kterého bych se chtěl trefit, že bych řekl, že teď napíšu čistě bluesovou desku nebo naopak teď vydáme takovou, která bude, já nevím, nějaká dechovka. Na čisté styly jsem přestal myslet někdy v osmdesátých letech a řekl bych, že jsem se tohle už hodně naučil právě od Skoumala - že vlastně není tak důležité, aby člověk sledoval nějaký přesný jeden styl, že je to v něčem jiném. Prostě ne v tom, jestli to přesně zapadá do nějaké škatulky.

Na nové desce "Ostraka" se v zásadě držíte textařů, kteří už jsou staří známí z předešlých alb. Objevuje se tam ale jedno nové jméno - Marian Zima, který je spojený s projektem Story i prací s Pavolem Hammelem nebo Peterem Lipou. Jak ten se tam dostal?

K tomu se váže taková příhoda, která je pro mě dost typická. O mně se v hudebních kruzích ví, že dělám hudbu na hotové texty, ať už přímo já, nebo i lidi, kteří skládají pro mě. A tak mi spousta lidí posílá texty jen tak a jsou to často i takoví, které vůbec neznám, v životě jsem je nepotkal a ani někdy vůbec nevím, kdo to je. A to byl přesně tenhle případ. Prostě mě najednou někdo poslal přes Messenger tři texty a mezi nimi jeden, který ani neměl název. Ale nějakým způsobem mě zarazil, zaujal, a já si ho uložil. Autorovi jsem napsal, že si myslím, že je na to asi ještě moc brzo, že se ještě nechystám na svůj konec.

Chvíli byl klid a pak se najednou něco stalo. Už nevím, asi to souviselo tenkrát s událostmi kolem už předminulého vánočního koncertu, který se odehrál 21. prosince 2023, v den střelby na filozofické fakultě. A nějak to prostě se mnou zahýbalo. Najednou jsem se k tomu začal vracet a na základě tohoto zážitku a toho celého dne jsem si ten text vybral. Dokonce jsem mu vymyslel název "Vyrovnání". To jsem autorovi napsal a on na to, že jo, tak dobře. Takhle to vzniklo.

Kdy jste se potkali osobně?

Poprvé živě jsme se potkali až rok nato. Nabídl jsem mu, že by na dalším vánočním koncertě mohl zahrát Milan Kňažko, s nímž on také spolupracuje. S ním se léta znám a vůbec jsem netušil, že má něco společného s muzikou. Znám ho jako herce anebo politika, že jo? Tak jsem Milana Kňažka pozval na minulý koncert. A Marian, který s ním hraje na basu, prostě přijel s nimi. Tehdy jsme se viděli poprvé osobně. Opravdu mě překvapuje, že člověk, který je tedy výrazně víc než o jednu generaci mladší, pracuje s takovými dědky, jako jsme zrovna my: Lipa, Kňažko, Hammel nebo já.

Ale není to poprvé, kdy jsem takhle použil text někoho, koho vůbec osobně neznám. Na minulé desce je taky takový jeden text - "Nebe anebo cesta do pekel". Napsal ho Milan Šašek, člověk, kterého já jsem vlastně osobně vůbec neznal a seznámil jsem se s ním až poté, co jsem ten text použil. Pak jsme se jednou sešli a on mi naléval nějakou úžasnou whisky, protože to býval velký znalec. Bohužel už nežije. Ale stává se mi to.

Co bylo vlastně tím startovacím impulsem k novému albu?

Kluci z kapely, kteří mi najednou začali něco posílat. To mě rozhýbalo. Ze začátku to bylo trochu naslepo, ale já jsem jim vysvětlil, že to musí vycházet z toho, že si já sám vyberu texty, protože mi poslali něco, co dostali od Michala Bulíře, kterému jsme křtili knížku poezie. A oni se dostali k jeho textům a začali iniciativně na nich pracovat. A já no to: "Jo, dobrý, kluci, ale já musím být ten, kdo to vybere. A pak už to je samozřejmě na vás, pokud tedy chcete a domluvíme se." To byl ten impuls. A za čas jsem od nich dostal první demáče a byl jsem nadšený. A shodou okolností úplně první mi poslal Wimpy, náš basista, se kterým hraju už od roku 2000. Nikdy jsem netušil, že má autorské ambice. Nikdy. Takže to byl ten spouštěč.

Když jste dokončoval minulou nahrávku, byla tam nějaká vize pokračování?

To vůbec, takhle to nikdy neberu.

Takže ani teď nemusí být úplně uzavřeno. Může se stát cokoliv.

Už můj návrat do branže v roce 2006 byl něco, s čím jsem vůbec nepočítal. Já se do toho tehdy ani naplno vrátit nechtěl. Prostě jsem se bál, že uplynulo tolik let a že se tak změnily poměry, že už vlastně nemám šanci - a ani jsem neměl chuť - do toho jít se vším všudy. Říkal jsem si, že si tu muziku nechám, že mě to baví, že si rád zahraju, ale to je všechno. Ale když pak vyšla deska, kterou jsem právě drze nazval "Poprvé naposledy", byl jsem samozřejmě přesvědčený, že to je opravdu naposledy. Poslední album. Bylo mi šedesát.

Když jsem v jedenadvaceti začínal, představa, že budu ještě v šedesáti hrát, byla asi úplně mimo. Ale rozhodně to není tak, že když skončím práci na nějakém projektu, už bych si říkal: "Ježiš, už se těším, jak zase začneme na něčem pracovat!" To ne, to ne. Někdo do mě musí kopnout. Ale vzhledem k věku nechci slibovat něco, co pak odvolám. To fakt nechci.

Vy a houslista Honza Hrubý zůstáváte v kapele ti poslední pamětníci klasické éry Framus Five. Jak změnil příchod "mlaďochů", jak jste to dříve nazval, dynamiku skupiny?

Myslím, že dost. Jde to samozřejmě dokládat právě tím, že zatímco když přišli Andy Čermák a Pavel Marcel, těsně po covidu - Luboš Andršt byl v té době v nemocnici a už bylo jasné, že hrát nebude -, bylo to takové, že k vám přijdou nějací noví lidi a vlezou jakoby do nějakého kostýmu, který tam už byl připravený, že jo. A i když jsem viděl, že kytarista Pavel Marcel nabízí logicky trošku jiné hraní než Luboš, pořád vlezl do nastaveného systému. A tady to najednou dostalo další dimenzi - to autorství. Takže si myslím, že to s dynamikou docela zahýbalo, to je jasné.

Točili jste desku pohromadě ve studiu? Je strašně živá, plná muzikantské interakce...

Není to takový ten model, jak se to dělávalo dřív nebo jak to udělal Petr Ostrouchov s novou deskou Vládi Mišíka, že se opravdu sešli a natáčeli to společně. Takhle my netočíme. Myslím, že to je i ekonomicky a časově strašně náročné. Navíc my jsme kapela, která až na výjimky nezkouší. Vzniklo to tedy tak, že se připravila dema tak, aby už měla tvar, který potom dostanou hotové snímky. Společně jsme natočili základy - rytmika, basa, bicí, pomocné klávesy, to tam prostě bylo udělané od samého začátku živě, ale pak se to do toho dotáčelo.

Věděli jsme, kde budou nějaké případné interakce mezi hráči. A do toho pak ještě přišel Honza Hrubý. Ty housle jsou točené úplně zvlášť. On se už trefoval do věcí, kdy už byl snímek skoro hotový. Vlastně asi až na dvě věci, kde mu to Andy předepsal do aranže, tam si ty housle Honza vymýšlel sám, my to nikdo jiný nezvládneme. Ještě je pak třeba říct, že se Honza podílel na doaranžování některých věcí, třeba už zmíněného "Vyrovnání" nebo "Ostraky", kde připsal violoncello. A pak přijde dechová sekce, sbory, perkuse. A my už to pak s Pavlem Marcelem dáme ve studiu dohromady. Takže v zásadě je to taková kolektivní práce, ale ne systémem, jak se to dělalo dřív, to si radši nahrajeme třeba živák.

Videoklip jste už podruhé natáčel s Michalem Skořepou. Jak byste spolupráci s ním popsal? Jak jste se vlastně setkali? A jak došlo na tak silný klip jako "Ostraka"?

Když jsme nahrávali minulou desku, dohodli jsme v Supraphonu, kam jsem se vrátil po mnoha letech, že dneska už holt je doba taková, že se prostě musejí točit klipy. Já jsem z generace, kdy se takové věci nedělaly, a pokud se vůbec něco točilo, bylo to do televize. A tehdy mi nabídli pár tipů na někoho, kdo by to mohl udělat, protože já jsem samozřejmě vůbec nikoho z téhle branže neznal. No a mezi nimi byl i Michal Skořepa, a tak jsem si ho vybral.

Vůbec jsem ho neznal, ale viděl jsem některá jeho videa a říkal jsem si: "Sakra tohle, to by mohlo být dobrý, to by se docela hodilo." A už jsem věděl, že by to měla být písnička "Má vlast". Tak jsem mu zavolal a od začátku tam panovala shoda, měl velmi podobnou představu o tom, jaký má být výsledek, jako já. Čili když teď přišla další deska, bylo mi jasné, že by to asi měl být zase on, protože myslím, že jsme si sedli, že dokáže pochopit, co potřebuju, že potřebuju člověka o tolik mladšího.

Nesmírně si vážím jeho imaginace. Takže jsem mu tu desku ještě v podobě nějakých demoverzí poslal a on si vytipoval "Ostraku" a případně ještě "Vyrovnání". A hned ze sebe začal sypat klíčový námět celého příběhu. Věřil jsem mu a myslím, že jsem se nespletl. Natočil to úžasně, ještě silněji, než jsem si myslel, že by to mohlo být. Je to jeho vize, já se mu do toho vůbec nepletu. Dodám mu muziku, text. Měl jsem jediný požadavek: že tam nebudou hrát kluci z kapely, nechtěl jsem, aby to byly tytéž postavy, které jsme předtím měli v klipu ze zkoušky, kde jsme hráli. Chtěl jsem tentokrát jiné tváře.

Právě tahle písnička říká, že ona ostraka může přijít z kterékoliv strany. A to není úplně nejlepší vizitka pro společnost. Jak z tohoto společenského nastavení ven?

To by bylo, kdybych věděl... Nevím. Je hrozné, co se kolem nás děje, jak se společnost strašně fragmentarizuje. Je to taková reflexe. Já tady rozhodně nejsem od toho, abych uměl dávat návody, jak z toho ven. Už dávno nejsem politikem a jsem docela rád, že v současné době už jím nejsem, protože v dobách, kdy jsem se politikou zabýval, to mělo trošku jiné grády. Neumím dávat návody, můžu na něco ukázat a někdy to není úmysl.

Nikdy jsem nechtěl zpívat protestsongy nebo věci, které se týkají nějakých politických pohledů na společnost. Náhodou to tak vyšlo. Ono když se totiž člověk příliš upne na nějaké konkrétní situace, do kterých, jak to psával Jiří Suchý, "stalo se módou sezóny do nepravostí rázně tepat", může se stát, že najednou prostě zjistíte, že za dva roky je to všechno úplně jinak a najednou to ztrácí autenticitu, smysl. To jsem nikdy nechtěl. Vlastně náhodně se to stalo v tomto případě, u "Mé vlasti" a asi částečně i u "Koleje Yesterday".

Jediná výjimka je "Snad nám naše děti prominou". Když jsem text od Vladimíra Merty dostal, věděl jsem, že to je jasně cílené, a byl to první případ, kdy jsem to takhle i cíleně sám akceptoval. Oba dva jsme ale trochu pochybovali, jestli to bude moct vyjít, bylo to ještě před převratem. Vyšlo to a už jsem si pak myslel, že to ani nikdy nebudu muset zpívat. A pak se ukázalo, že ta platnost je daleko větší.

Už tu zaznělo jméno Jiřího Suchého a právě jeho písničkou "Nashledanou" album končí. To předchozí jste završil skladbou Voskovce a Wericha a uzavřel jste tam pomyslný kariérní oblouk - šlo o váš první česky zpívaný singl. Co stojí za volbou právě Šlitra a Suchého?

Ke svým vzorům se hlásím rád a hrdě. Tenhle případ ale vznikl náhodou. Tu písničku mám hrozně rád už léta a uvažoval jsem, že bych mohl vzít refrén a použít ho jako takový přídavek na koncertě, když jdu na pódium podruhé a už nemáme co hrát. Tak jsem si vymyslel riff a najednou jsem zjistil, že to je bluesová záležitost, že to v podstatě odpovídá harmonickému schématu. A tak jsem si řekl, že by to možná na desce taky mohlo být.

A pak moje žena přišla s tím, že to není dobré, když to je jenom refrén, že tam schází ten kabaretní úvod. Andy k tomu nahrál piano a dali jsme to tam. A nakonec mi přišlo, že jde o dobré finále, protože jsem nechtěl, aby to "Vyrovnání", které je opravdu strašně silné a drsné, bylo na závěr. Aby ten, který si desku poprvé pustí, od ní šel s touhle představou. Prostě konec všeho. Takže se ta těžká nálada trochu shodí. Panu Suchému jsem to poslal a on okamžitě odepsal, že se mu to hrozně líbí a že si bude klást za čest, že to bude na desce, a že je přesvědčen, že by se to líbilo i Šlitrovi. Což je samozřejmě hrozně milé.

Jak se mění publikum na vašich koncertech?

Otáčí se to generačně, samozřejmě. Ale má to ještě jednu rovinu. Když jsme začínali, tvořili naše publikum hlavně kluci. My jsme samozřejmě vždycky hráli pro kluky, rhythm n' blues byla chlapská muzika. Pro holky hráli Petr Novák nebo Olympic. V těch začátcích jsem byl až netolerantní a arogantní. A dneska je to tak, že najednou přichází mnohem víc ženských. A samozřejmě nejsme kapela pro teenagery. Naše publikum je věkově starší, ale objevují se tam i mladí lidi, kteří se zřejmě k té hudbě dostali přes to, co poslouchali doma rodiče. Takže je to hodně smíšené.

Do konce roku máte naplánovaných nějakých třicet koncertů, navíc další ještě v triu s Pavlem Marcelem a Janem Hrubým. Co vám hraní před publikem dává?

Všechno, co muzika může dát. Jednak vlastní hraní, tu hudbu jako takovou a taky ten pocit, že jsou tam lidi s námi. Vzájemný kontakt, vzájemné předávání energie. Hudba je jedna z mála věcí, která v téhle rozdělené společnosti může spojovat. Člověk cítí, že tam dole jsou lidi rádi spolu. Dneska každý žije ve své bublině a je tolik všelijakého dělení, až nenávisti, ale tady to najednou má v sobě jakousi spojovací dimenzi. To mě hrozně nabíjí. Člověk něco odevzdává, ale tu energii čerpám zase zpětně od lidí.