Kdo sleduje americké Goo Goo Dolls už nějaký ten čas, zcela jasně musel pochopit, že jejich divoká punkrocková a post-grungeová léta jsou zkrátka v nenávratnu. Kapela se prostě posunula, možná by se dalo říct, že i dospěla a její letošní album "Magnetic" znamená v tomto růstu zásadní zlom. Stačí si koneckonců poslechnout první singl "Rebel Beat", jenž má pro kapelu naprosto netypickou rytmiku, která je ale na druhou stranu vyvážená naprosto signifikantním zvukem. V podobném duchu se pak nese vlastně i zbytek alba - něco je po novu a co fungovalo, zůstává.

Panenky si jednoduše po lehkém přešlapování řekly dost a podobně jako na předchozí desce zcela obměnily svůj produkční tým. Vzhledem k tomu, že už oni sami se pohybují více na hraně pop-rocku, volili lidi, kteří v tomto spojení něco znamenají. Nahrávat začali s Johnem Shanksem, mezi jehož koně patří Bon Jovi, Delta Goodrem, Take That, ale i Melissa Etheridge nebo Michelle Branch. Poté se přesunuli do studia k o něco méně známému Greggu Wattenbergovi, který má ale na svědomí hit Train "Hey, Soul Sister" nebo alba Chantal Kreviazuk či Daughtry. Nakonec skončili u Gregga Wellse, jehož jméno je nejčastěji spojováno s Adele, Mikou, Kelly Clarkson nebo OneRepublic.

Možná je to trošku moc jmen, ovšem mohou ilustrovat široký záběr všech tří pánů a pro Goo Goo Dolls je podstatné, jak moc je jejich práce na desce slyšet. Nebojte se, Johnny Rzeznik nepřešel na soul ani Robby Takac se neučil, jak na pop, ony změny na první poslech patrně neuslyšíte. Tedy alespoň v podstatné části písniček. Samozřejmě, když v "More Of You" uslyšíte hned na počátku syntetizátory, nějak vám to k "starým" Dolls nepasuje, ale pokud tomu všemu dáte šanci, zjistíte, že i ta elektronika je velmi dobrý nápad. Navíc začnete objevovat spoustu detailů, které "Magnetic" skvěle oživují a tím vlastně oživují i samotnou kapelu.

Goo Goo Dolls od minulé desky výborně dotáhli práci s rytmikou, díky čemuž je "Magnetic" neskutečně dynamická. Sice trošku ubrali na kytarách, ale tentokrát to vůbec nevadí, protože si začali hrát s daleko širším nástrojovým portfoliem. Jejich zvuk tak obohatilo například výraznější piano, orchestr, smyčce a v neposlední řadě i sbory. Důležité je to slůvko obohatilo, protože, jak už bylo řečeno u "Rebel Beat", styl a jednoznačný rukopis zůstává stále stejný.

Co je ale nejpodstatnější - kapela se konečně chytla autorsky. Ne že by poslední dobou skládali špatné písničky, ale nějak se nedokázaly vrýt do hlavy. Na "Magnetic" je to jiné. Už dlouho Rzeznik a spol. nenahráli tak silné a hitové písničky jako "Slow It Down", která kupodivu vůbec není pomalá, bouřlivou "Caught In The Storm" nebo netypicky hravou "Come To Me", v níž se inspirovali folk rockem á la The Lumineers. Výborná je i "When The World Breaks Your Heart", kde se střídají rychlé pasáže s lehce symfonickými party, a nedá se opomenout ani "Happiest Of Days", v níž má hlavní slovo Robby Takac, zatímco Rzeznik zpívá společně se sbory pouze doprovod. Navíc je to jedna z nejklidnějších písniček na albu, což je pro Takace velmi neobvyklá poloha.

Už "Something For The Rest Of Us" naznačila, že se Goo Goo Dolls mění od poněkud vyhasínajících rockerů k těm s přídomkem moderní. Jejich hudba už není na první poslech, je potřeba jí dát trošku času a pozornosti. Ale ve chvíli, kdy tak učiníte, dostanete výbornou, melodicky, stylově i dynamicky pestrou desku, která umí být osvěžující i v detailech. Je jen obrovská škoda, že trio jen těžko můžeme vidět naživo, protože by bylo nesmírně zajímavé slyšet, jak budou znít novinky na koncertech. Vedle aktuálního amerického turné s Matchbox Twenty se sice kapela chystá na menší turné po Británii, ovšem na kontinent se, bohužel, zřejmě nepodívá.