Během letoška máte v plánu vydat hned dvě desky. Co vás k tak neobvyklému činu donutilo?

Máte pravdu, není úplně obvyklé vydávat dvě alba tak rychle po sobě, ale já mám jedno už hotové, takže jsem si dovolil naplánovat si hned další. V dubnu vyšla první deska a někdy na podzim nebo koncem roku dojde i na druhou.

V té době se zase přijedete podívat do Česka?

Ne, druhé album budu určitě celé připravovat i natáčet v Americe, možná v době kolem vydání. Ale určitě nic takového nemůžu teď slíbit, ještě se uvidí, co a jak. Spíš si myslím, že nepřijedu, řekl jsem si dvakrát do roka a dost. Cesty sem jsou poměrně drahé a jednoduchá není ani následná aklimatizace. Většinou si tu těch pár dní připadám jako v nějakém snu a než si zvyknu na prostředí, letím zase zpátky do New Yorku.

Třeba vás okolnosti a zájem publika donutí vracet se častěji.

Je to dost možné, ale už teď s jistotou vím, že se návratu budu určitě ještě nějakou dobu bránit. Samozřejmě by mě potěšilo, kdyby o mě tady vzrostl zájem natolik, že bych byl vlastně donucen se vracet do Česka častěji. Nerad bych se někoho dotkl, ale myslím, že vysloveně ke stěhování zpátky by mě teď nedonutil asi nikdo. Je to dáno určitě způsobem života, který v New Yorku vedu, a tady bych tak žít v žádném případě nemohl. Mě to tamní prostředí strašně nutí k růstu a mám strach, že kdybych začal častěji jezdit do Prahy, tak by se ten proces zastavil. Jsem tam pátým rokem a teprve nedávno se to celé rozběhlo správným směrem a běží vše tak, jak má. V téhle fázi bych na svém životě něco zásadního měnil jen velmi nerad. Naučil jsem se ostatně hodně nechávat věcem volný průběh a řešit situace, až když nastanou.

Člověk pak není tolik zklamaný, když něco nevyjde.

To taky. Zjistil jsem ale, že když se tomu všemu kolem sebe odevzdáte, život vás přirozeně hodí na tu správnou kolej, kde všechno funguje jak má.

Když se vrátím k těm deskám, je mezi nimi nějaký zásadní rozdíl?

Samozřejmě, je mezi nimi zásadní rozdíl. Ta první je taková klubovka. Ne, že by to byl přímo záměr, ale působí hodně na nižší lidské pudy.

Je hodně elektronická?

Ano, přesně tak. Je v ní hodně elektroniky a je hodně taková natlakovaná. Nazval bych to ale tlakem příjemným, sofistikovaným. Žánrově se pohybuje někdy na pomezí soulu a r'n'b.

A ta druhá?

Ta druhá bude moje profilová, zaměřená víc na zpěv. Budu tam mít určitě několik zpěváků a možná i sbor. Žánrově se budou obě stýkat někde u r'n'b, jenže ta druhá bude určená do kostela, nikoliv do tanečních klubů.

Budete hledat české zpěváky?

To asi ne, mám v Americe v kostelech vyhlédnuté tamní soubory a ty jsou na gospel fakt skvělé. Pracuji tam totiž jako hudební ředitel ve dvou kostelech, pro Američany je hudba v kostele mnohem důležitější než u nás, tam je muzika při bohoslužbách jednou z nejzásadnějších věcí vůbec. Oni se díky ní cítí dobře, poddají se jí a pak klidně uprostřed kostela tančí, ty zážitky odtamtud jsou opravdu hodně emotivní. Na výběru hudby tím pádem hodně záleží a na mě tím padá poměrně velká zodpovědnost. Musím se hodně otáčet, ale zase je fakt, že mi za práci také poměrně slušně platí, takže jsem opravdu spokojený. Dokonce bych to nazval jakýmsi zázračným spojením mých snů s realitou.

Jste hudebním ředitelem v kostelech? Co taková práce všechno obnáší?

Pravidelně chodím do kostela, kde vybírám hudbu na bohoslužby, posléze se trojhlasy jednotlivých skladeb učím zazpívat a pak totéž učím lidi ze sborů. Ti, když skladby už umějí, secvičujeme se všichni dohromady. Zní to poměrně jednoduše, mě ovšem ta práce zcela naplňuje.

Chodil jste dřív do kostela? Než jste pro ně začal "dělat hudbu"?

Jo, tam jo. Tady je vážně víra úplně o něčem jiném a mně je prostě mnohem bližší jejich pojetí než to české. Některé věci vám tam sice přijdou v první chvíli divné, ale časem pochopíte. Oni hodně "jedou" v duchu svatém, takže když se pak ocitnou v tranzu, tak padají jako hrušky na zem, pláč tam není vůbec nic výjimečného. Když jsem to viděl poprvé, ne že bych to nepřijal, Amerika vás naučí lidi na první dojem nesoudit. Musel jsem si na to zvykat, ale díky tomu mi třeba došlo, z čeho vlastně síla té muziky vychází, najednou jsem chápal Raye Charlese i Milese Davise a došlo mi, jak nesmyslná byla moje představa a snaha dělat hudbu tohoto typu u nás v Česku. Protože ona prostě vychází z jiných věcí, než jsme u nás zvyklí, ta hudba není samoúčelná, což zase chápe málokterý Evropan mající hudbu jen a jen pro zábavu.

Absolvoval jste hodiny klasického klavíru, nechybí vám ani kousek z české hudební tradice?

Chodil jsem na klasický klavír deset let. A kdybych ty lekce za sebou neměl, tak by mi to nevadilo, věřte mi. Nevím o ničem, co z toho by mi dnes v muzice pomáhalo. Všechno jsem se to musel přeučit, takže jsem spíš rád, že jsem na to období zapomněl. Měl jsem dokonce asi roční období, kdy jsem byl už definitivně přesvědčený o tom, že nebudu hrát už vůbec. Zpětně lituju, že jsem neodjel dřív, k jazzu jsem tíhnul odmalička a mohl jsem si nějaké problémy ušetřit.

Nikdy jste vy ani nikdo z okolí nezalitoval, že jste klasického klavíru zanechal?

Možná moje babička (usmívá se). Mě nikdy nikdo do hudby nenutil, ale zpětně si říkám, že to možná právě byla chyba. Že jsem si ten klavír v dětství vlastně tak trochu zbytečně znechutil. Dneska už to nezměním.

Na co pro vás nejdůležitějšího jste v Americe přišel?

Na fakt, že hudba je naprosto dokonalý prostředek pro vyvolávání emocí všeho druhu. Že nejde jen o samoúčelné přehrávání něčích partů pro někoho. Že spoustu věcí v muzice nelze naučit, že pokud s hudbou nedýcháte a necítíte se být její součástí, nemůže vás hudební tvorba naplňovat. Ani jako muzikanta, ani jako posluchače.

Jak jste se v Americe vlastně ocitl? Co bylo tehdy hlavním impulzem k balení kufrů?

Chtěl jsem vidět a zažít zemi, z níž pochází moje oblíbená muzika. Plánoval jsem maximálně půl roku, že si vezmu pár hodin klavíru a poučím se. Potřeboval jsem si jazz zažít, u nás máte možnost jej poslouchat v původní podobě jedině z desek, nikde není šance si ho takzvaně naplno zažít. Už jen to je velký zážitek, být v místnosti s těmi muzikanty, kteří tu autentickou muziku přímo na místě tvoří. Půlrok se tak protahoval a protahoval a když mě jednoho krásného dne po návštěvě Prahy nechtěli pustit zpátky, došlo mi, že si budu zařídit nějaké papíry a zauvažovat nad tím, co se sebou dál. Udělal jsem si umělecké vízum na tři roky a měl jsem to velké štěstí, že jsem měl nějaké peníze do zálohy, takže jsem tam tak nějak neplánovaně zůstal. Dlouho jsem jen tak chodil očumovat a nevěděl, co se sebou, loni se to pak celé nějak přeplo a přelomilo a začalo se mi konečně dařit.

Čím to?

Nevím, možná tím, že jsem si pořídil auto (směje se). Asi jsem už nasbíral dostatek sebevědomí k tomu, abych se odvážil se natlačit tam, kde bych dřív neměl odvahu se cpát. Naučil jsem se, že musím chodit otravovat tak dlouho, dokud neuspěju. Tohle bylo pro mě vlastně v mnoha ohledech to nejtěžší - zvyknout si na sebe z jiného úhlu pohledu. V Česku jsem měl celý život pocit, že všem hrozně vadilo, jak jsem byl sebevědomý. Tak nějak divně a podivně mě to sráželo a to sebevědomí mi ta kritika vlastně vzala. Snažil jsem se sžít s nějakou falešnou skromností, ale fakt mi to nedělalo dobře. No a pak jsem přijel do Ameriky, kde jsem se choval zase postaru a všichni se strašně divili, proč si taky málo věřím a moje údajně vysoké sebevědomí hodnotili téměř jako pokoru. V tom je stále neskutečný rozdíl, tady prostě zdravé sebevědomí nějak není populární, co s tím naděláme.

Hrajete raději před českým nebo americkým publikem?

Mám rád obojí, protože každé je jiné. Češi jsou přívětiví a vstřícní, když jim hrajete muziku, kterou znají, když jde o něco nového nebo neznámého, většinou jim chvíli trvá, než se rozhoupou k nějaké reakci. Američané jsou v tomhle absolutní opak, jim je úplně jedno jestli muziku znají nebo ne, umějí se jí poddat prostě s maximální důvěrou. Jsou otevřenější a svobodomyslnější, tam úplně vidíte na tvářích, jak si říkají: "Klidně si mysli, že jsem hovado, mně je to úplně jedno... Specifickým publikem je pak to černošské, u nich si člověk musí dávat strašný pozor v každičkém momentu. Oni jsou tak strašně citliví, že každá nota v někom něco vyvolá, reagují na sebemenší změnu rytmu a podobně. České publikum je výzva, musíte lidi otevřít komunikaci, což je někdy úkol takřka nemožný. Před americkým mám zase možnost si hudbu víc užít a mít ji rád. Nesrovnával bych to, jestli je to možné.

Samozřejmě. Už jste se rozhodl, jestli v New Yorku zůstanete navždy?

Rozhodl. Nedávno jsem dostal zelenou kartu a je rozhodnuto. Nikdy neříkej nikdy, ale když se teď ptáte, teď vám odpovídám: do Česka se nevrátím. Budu sem určitě stále jezdit na návštěvy, ale v Americe jsem šťastný.