Před nedávnem česko-američtí punkeři Pipes And Pints vydali druhou desku "Found & Lost", se kterou kapele pomáhal světoznámý producent. O jejím natáčení, ale také o spojení muziky s běžným životem jsme si povídali s dudákem a zpěvákem v jedné osobě Vojtou Kalinou.
© Ondřej Michal / musicserver.cz Předevčírem jste hráli v brněnské Flédě. Včera jsi nebyl k zastižení, což byl ostatně důvod, proč jsme náš rozhovor o den posunuli. Jak hraní probíhalo?
Na D1 byla kalamita a celou noc jsem řídil. Domů jsem se dostal až po sedmé ráno, takže jsem si trochu dáchnul. Jinak Brno máme rádi. Předchozí koncert se dost povedl, přišlo skoro pět set lidí, což bylo trochu přes kapacitu klubu a na atmosféře to bylo znát. Předevčírem to na Flédě bylo hodně podobný. Jinak týden před tím jsme na Moravě končili turné k nové desce.
Díval jsem se na seznam vašich chystaných koncertů, je jich slušná řádka. Jak se vám daří spojit časté hraní s běžným životem?
V dnešní době už se to docela daří. Koncerty k "Found & Lost" hrajeme hlavně o víkendech. Hraní jsme už museli trochu omezit, v poslední době toho bylo fakt hodně. Poptávka po našich koncertech je pořád větší než reálně zvládneme uhrát. Většinou hrajeme tři víkendy ze čtyř.
Uživí vás hraní, nebo chodíte do práce?
Když budu mluvit za sebe, muzika mě uživí. Ovšem jenom proto, že se nezabývám pouze hraním. Dělám kapele manažera, booking, pracuju pro Bandzone, mám dudáckou agenturu. Vlastně se pohybuju pouze kolem muziky. Samotné hraní by mě neuživilo, v dnešní době to je hodně těžké. Paradoxně to platí i o kapelách, které působí dojmem, že jsou velké a že to pro ně nebude problém.
Jak se na množství nasmlouvaných koncertů promítá fakt, že jste novou desku vydali u německého labelu People Like You?
Neřekl bych, že se to odrazilo na množství, jako spíš na kvalitě. People Like You lidi znají, berou ho jako známku kvality. Přijdou se tak na nás podívat i ti, kteří nás dosud neznali nebo prostě ignorovali. Hlavně v Německu je scéna hodně velká, každý si tam dobře rozmyslí, na co půjde, a na co ne. V neposlední řadě nám tohle vydavatelství otevřelo dveře k novým promotérům a do větších klubů.
Před nějakým časem to ale na novou desku nevypadalo. Dokonce jste jako kapela chvíli nefungovali.
Loni v létě se situace trochu vyhrotila, když Mike, náš zpěvák, oznámil, že z kapely odchází, že se chce vrátit zpátky do Ameriky. Pochopitelně nás to rozhodilo, a to nejen proto, že jsme měli rozdělané skladby a domluvené podzimní turné. Nakonec Mike změnil názor a rozhodl se, že zatím zůstane dál v Česku.
Jak probíhalo hledání nového zpěváka?
Oslovili jsme kontakty, které jsme za dobu naší existence nasbírali, zeptali se kamarádů a obvolali nějaké promotéry. Dokonce jsme vyhlásili konkurs. Ozvalo se nám docela dost lidí, ze kterých jsme nakonec vybrali dva, se kterýma jsme dál komunikovali. Oba byli z Ameriky. Jeden to odmítl s tím, že fungovat s kapelou v Evropě je pro něj velké sousto. Druhý kandidát přijel do Česka, dokonce jsme s ním chvíli zkoušeli. Nakonec to ale taky odřekl, protože to pro něj bylo celé těžko stravitelné. Není to totiž tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Nejde jenom o samotnou kapelu. Když sem člověk přijede, musí si zařídit řadu nezbytností, jako je pojištění, různá povolení, sehnat bydlení a spoustu dalších věcí.
© Ondřej Michal / musicserver.cz Ptám se proto, že zpěvák je ksicht kapely, a když ho vyměníš, pro část publika už to bude jiná kapela.
S tím jsme počítali. Měla to být naše druhá deska, což ještě není nic světoborného. Horší by bylo, kdybychom měli za sebou deset desek. V naší situaci by to bylo ještě vcelku představitelné. Nemluvě o tom, že bychom určitě nešli s kvalitou dolů, za ty roky už přece jenom máme určité nároky. Je možné, že by odpadli fanoušci, kterým by se nová podoba kapely nelíbila. Na druhou stranu by přišlo jiné publikum, kterému třeba naopak nevyhovuje současný stav. Naštěstí to dopadlo, jak to dopadlo, a jedeme dál.
Napadlo vás, že byste kapelu úplně rozpustili?
Samozřejmě tahle myšlenka zazněla. Nicméně jsme si to nepřipouštěli a řekli si, že budeme hledat třeba rok nebo dva. Všichni v kapele věděli, že by byla škoda to celé zahodit. Tehdy jsem na to energii ještě měl.
Vídáte se s kluky z kapely i mimo hraní? Zajdete spolu třeba na pivo nebo na koncert?
Výjimečně jo. Nescházíme se zrovna často, ale na jiných koncertech se potkáváme. V rámci turné nebo fungování kolem kapely toho času spolu trávíme hrozně moc.
S nahráváním "Found & Lost" vám pomáhal Darian Rundall, jak jste na něj přišli?
Od natáčení první desky jsme věděli, že od naší muziky nemáme dostatečný odstup. Proto jsme si řekli, že druhé album chceme udělat s producentem. Potřebovali jsme někoho, kdo nás povede a třeba usměrní. Tomáš, náš kytarista, má velkou sbírku desek. Projížděl jména producentů nahrávek, na kterých bychom se všichni v kapele shodli. Postupně je začal oslovovat. Darian byl z nich nekomunikativnější. Zároveň produkoval kapely, které máme všichni rádi.
Pipes And Pints
Punk-rockovou kapelu založil v roce 2006 zpěvák a hráč na dudy Vojta Kalina spolu s kytaristou Tomášem Novotným. Od počátku se netajili inspirací u skupin jako
The Pogues nebo
Dropkick Murphys. Po počátečních personálních změnách se k mikrofonu postavil Syco Mike, Američan žijící v Praze. Zbytek sestavy tvoří bubeník Lukáš Vincour a basák Ondra Balvín. Na svém kontě mají album
"Until We Die". V pořadí druhá deska
"Found & Lost" vyšla před několika měsíci u vydavatelství Supraphon a německého prestižního labelu People Like You. Nahrávku produkoval Darian Rundall, který v minulosti spolupracoval se skupinami jako
Suicidal Tendencies nebo
Pennywise. Deska byla také odměněna cenou Anděl 2012 v oblasti Punk & Hard Core.
Natáčeli jste tady, nebo u něj ve studiu?
Z finančních důvodů jsme nahrávali tady. Ovšem potřebovali jsme studio vybavené, jak Darian vyžadoval. Volba nakonec padla na Sun studio Michala Šenbauera. S Darianem jsme v Česku strávili celkem dvacet dní. Nahraný materiál si pak odvezl do svého studia v Kalifornii, kde to celé domíchal. Zajímavé je, že mastering se dělal v Helsinkách ve studiu Finvox. Když se nám nahrávka nakonec vrátila, poslali jsme ji do našeho vydavatelství v Německu. "Found & Lost" tedy takhle cestovala po světě, než oficiálně vyšla.
Lišily se vaše názory na nahrávání s těmi jeho?
Nahrávání s Darianem byla sranda, lidsky jsme si skvěle sedli. Na druhou stranu hned od začátku na nás kladl vysoké nároky, co se týče profesionality a hráčského umění. Občas to bylo docela náročné. Mluvím hlavně o momentech, kdy člověk zjistil, že toho zase tak moc neumí.
Co říkal na kombinaci kytar a dud?
Z počátku se toho trochu bál, i když je pravda, že v minulosti na podobných nahrávkách už spolupracoval. Naši muziku si samozřejmě dopředu studoval. Když byla nahrávka hotová, tak mi dokonce psal, že z toho měl celkem obavy, ale že by nikdy neřekl, že se mu zvuk dud bude líbit.
Dudy jsou na jednu stranu pro vás charakteristické, na stranu druhou - nemáš obavy, že vás časem hudebně začnou omezovat? Přece jenom je to nástroj, který má svoje hranice.
Počítám, že postupem času to bude hlavně o zajímavých melodiích a inspiraci. Zatím jsme nevyužili celou škálu postupů, které dudy nabízejí. To se ostatně ukázalo při nahrávání, kde jsme zjistili, že to vlastně neděláme nejlíp, jak můžeme. Došlo nám, že naši muziku musíme víc poslouchat a víc nad ní přemýšlet. S tím nám Darian hodně pomohl. Nicméně to rozhodně nechceme někam tlačit za každou cenu.
Mimochodem, jak ses dostal k dudám?
Začínal jsem v lidové škole umění s trumpetou. Mně bylo jednadvacet a ostatním kolem deseti let. Tam jsem se naučil základy a hlavně hudební teorii. Dneska si z toho stejně už moc nepamatuju. Vždycky se mi líbil zvuk dud a irská muzika. Tak dlouho jsem chodil a mluvil o tom, až se jednoho dne naskytla příležitost jít se učit k Vaškovi Routovi. To je člověk, který u nás jako první založil dudáckou školu. Zapsal jsem se k němu na semináře a začal se učit. Vašek mi pomáhá dodnes.
Když ses začal učit, chtěl jsi už tehdy hrát v kapele jako Pipes And Pints?
Ve chvíli, kdy jsem vzal dudy poprvé do ruky, věděl jsem jistě, že chci hrát v kapele, jako je naše. Ostatně už tenkrát jsem nosil v hlavě název. A vlastně jsem jenom čekal, až se naučím hrát natolik dobře, že budu moct začít shánět spoluhráče.
Deska je nějakou dobu venku, jak se na ni díváš s odstupem času?
Díky tomu, že s námi na ní dělal takový profík, jako je Darian, spíš pořád ještě nevím, jak bychom bez něj takovou desku vůbec natočili. Pořád mám pocit, že je nad naše možnosti.
Recenze "Found & Lost" se shodují, že album je muzikantsky propracovanější, dokonce přístupnější. Souhlasíš?
Rozhodně. Na první desku jsme naházeli písničky, které jsme v hlavách nosili několik let. Já měl spoustu melodií, kytarista měl hromadu rifů. Celý jsme to vlastně tak nějak poslepovali. Až na poslední chvíli přišel Mike, který do toho nasypal svoje texty. Nemluvě o tom, že jsme se v té době pořád sehrávali. Zatímco materiál na "Found & Lost" je skládaný vyloženě pro tohle album. Tvořili a skládali jsme všichni dohromady. Už jsme byli sehraní, Mike znal od začátku materiál, který bude textovat. To všechno se pochopitelně na výsledku promítlo.
Hrajete jenom koncerty, nebo jste už dostali nabídku na čistě komerční akci?
Nějaké nabídky jsme dostali, ale není náš prioritní zájem hrát na takových akcích. Zatím tedy nic neproběhlo. Spíš nás oslovují kamarádi a známí, abychom zahráli třeba na svatbě. Tomu se nebráníme. Spíš jde o to, že to prostě nestíháme.
Vystoupili byste třeba na firemním večírku pro banku?
Těžko říct. Když dostáváme podobné nabídky, většinou to řeším formou
ne ceny. Prostě si řekneme o tolik, za kolik to pravděpodobně nevezmou. Nicméně nepočítám, že by se nám někdo ozval s tím, že nás chce na nějakém naškrobeném večírku.