Po festivalovém intermezzu na loňských Mighty Sounds se folk-punková parta vrátila do Prahy a odehrála zde svůj první samostatný open-air koncert. Uskutečnil se v Ledárnách v Braníku. Což se ukázalo být, jakkoliv je to prostředí velmi pěkné a příjemné, jako největší neduh celé akce.

Tím druhým byla - bohužel - změna předkapely. Před Dropkick Murphys totiž měli původně zahrát pankáči Anti-Flag. Jenže ti v červenci náhle ukončili činnost. Důvodem bylo obvinění zpěváka Justina Sanea ze znásilnění. Za skupinou se doslova zavřela voda, kompletně zmizela i ze sociálních sítí. A přiznejme si, že tahle banda, přestože hrála na letošním Rock For People, byla vedle samotných Murphys docela velkým lákadlem a těžko ji nahradit adekvátně.

Pódium nakonec otevřeli The Scratch. A byla to náhrada, no, podivná. Poněkud humpolácký přístup postavený na dvou akustických kytarách (ale naefektovaných tak, aby zněly jako elektrické), cajonu s kopákem a basou a na místy dost falešných vokálech, měl své silnější chvilky, ale po většinu času se z jeviště valila spíše jakási zvláštní nejistota. Ale možná si to prostě nesedlo.

U Dropkick Murphys to byla jiná pohádka. Ačkoliv teď koncertují bez Ala Barra, který přerušil působení v sestavě, aby se mohl starat o nemocnou maminku, na typické energii jim to nijak neubírá. Obzvláště když se mohou opřít i o nadšené a hlavně poučené publikum. V pražském Braníku je dav místy doslova přehlušoval. Mohla za to omezená hlasitost, kvůli které set o část svého drajvu přišel. A bohužel byl i dost znatelný šum hovoru, který prostě ne a ne utichnout.

Ale to není nic, co by mělo jít za kapelou. Otěže frontmanství převzal Ken Casey a prakticky od první skladby byl hned u diváků na nášlapu u zábradlí. A když uvolnil místo některým svým kolegům, pobíhal po jevišti, hecoval a očividně se dobře bavil. Dropkick Murphys jsou jednou z těch skupin, které lze nadšení jejích členů bez okolků věřit.

Bostonská formace vydala v nedávné době dvojici akustických alb "This Machine Still Kill Fascist" a "Okemah Rising", kde oživila nevydané texty amerického písničkáře Woodyho Guthrieho. I na ně došlo. "Dig A Hole", "I Know How It Feels" nebo "Gotta Get to Peekskill" jsou sice staré skoro osmdesát let - a některé verše o tom, že "vědí, jaké je to vstoupit do odborů", poněkud zestárly -, obecně vzato ale promlouvají stále velmi aktuálně. Škoda jen, že tyhle songy, jež mají být nejsdělnější, kvůli slabšímu (a tuplovaně tady) akustickému zvuku trochu zapadaly.

Na posledních deskách (mimo guthrieovskou dilogii zhruba od "Going Out In Style") je výrazně znát větší příklon od punku k folku. Pravda, bandu to přitáhlo nové posluchače a nyní je populárnější než kdy dříve, ovšem obavy o to, že pánové přece jen trochu stárnou a své punkové kořeny trochu odsouvají do pozadí, byly na místě. Ukázaly se však jako liché.

Té punkové divokosti byla v Praze pořádná porce a ty staré kusy jako "Citizen C.I.A." kapelu pořád dost baví. A kytarista James Lynch, s nízko pověšeným nástrojem i vestou obšitou nášivkami, působí prostě jako drzý chlápek, který by mohl stát na stagi se Sex Pistols nebo The Clash.

A pak tu byly klíčové skladby "Rose Tattoo", "Paying My Way", "The State of Massachusetts" a jasná přídavková perla "I'm Shipping Up To Boston", již proslavil film Martina Scorseseho "Skrytá identita". Úplnou tečkou pak byla přece jen trochu patetická "Until The Next Time", která potvrzuje onen silný dojem sounáležitosti, který Dropkick Murphys dovedou vytvořit kdekoliv a kdykoliv doslova lusknutím prstu.

V Praze to vyšlo rovněž. Jen jako by muzikantům více seděly uzavřené prostory. Tam je ta vazba mezi jevištěm a hledištěm jaksi pevnější. Tak jako tak bylo fajn tuhle bostonskou partu zase vidět. Takže, zase za rok?