Minulé album "Tomorrow Morning" z roku 2010 bylo zakončením trilogie, kterou započala deska "Hombre Lobo" (2009), následovaná "End Times" (2010). Právě úvodní "Hombre Lobo" byla opravdu přelomová. Na ní umístěná psychedelická skladba "Fresh Blood" se poprávu stala hitem (míněno v undergroundových vodách) a Eels získali úctyhodný respekt kritiků i širší veřejnosti. Druhá a třetí část trilogie za tou úvodní rozhodně nezaostaly a kapela na nich dál předváděla své poněkud odlišné pojetí indie rocku, kterému dominuje charismatický a omamující vokál jejich excentrického frontmana. Kapela si sice následně dala pauzu, ale ne nadlouho. Workoholismus opět zavelel a pánové se uchýlili do zbrusu nového studia, aby dál svým barvitým uměním obohatili svět o další desku.

Nerad bych, aby z textu vyplynulo, že Eels jako kapela před zmíněnou trilogií nebyla populární. Byla, a nejen pro pár zasvěcených. Posledními deskami se však dokázali znovu připomenout a všem kritickým ohlasům na jejich tvorbu odpověděli pěkně těžkou municí. I skladby ze starších desek jako "Cancer For The Cure" či "Flyswatter" mají neskutečný drajv a dokážou hypnotizovat svou melodií ještě dnes (tedy hlavně v případě druhé jmenované). Proto nová deska teoreticky představuje další kapitolu skupiny. A jak víme, navazovat na úspěch je někdy ironicky složité.

"Wonderful, Glorious" se nijak stylově neodlišuje od svých předchůdců. Opět se tu vyskytují pochmurné, teskné balady i silné melodie, které si s sebou odnesete i po dohrání alba. První ochutnávkou byl před nedávnem singl "New Alphabet" s velmi vtipným klipem. Eels vsadili na podobnou notu jako na předchozích nahrávkách a vypustili chytlavou skladbu s výrazným refrénem. Na zbytku novinky však tak snadno k jádru každé skladby nedojdete. Nejsou tak přívětivé jako "New Alphabet", "Flyswatter" nebo "Fresh Blood". Většinou plynou v pomalejším tempu a hlavní klady posluchač pochopí až na vícerý poslech. Škoda jen, že se tentokrát nepovedlo desku více diverzifikovat. Její pomalejší tempo nahrává monotónnosti snáž, než tomu tak bylo u předchozích počinů. To ovšem neznamená, že by chyběly silné momenty. Posluchač ale musí být dostatečně trpělivý. Mr. E tentokrát holt nedává svou kůži na trh lacino. Mezi ty "problematicky" zajímavé kusy dozajista patří třeba "Peach Blossom", "On The Ropes" a "True Original". Hitově naopak působí vyjma singlu i "Stick Together".

Ač jsem byl zpočátku k desce dost nevraživý, získala si mě pomalu, tiše a upřímně až na poslední chvíli. Na druhou stranu, když jsem před lety slyšel poprvé "Hombre Lobo", také jsem neskákal tři metry do výšky a nerozkřikoval, jak že je ta deska dokonalá. To až po čase jsem si uvědomil, že mi nějak nechce z hlavy vyklouznout a že bych ji měl přece jen ještě více prozkoumat. Stejné pocity mám i z novinky. Eels neuhnuli z najetého stylu a představili podobnou nahrávku jako už tolikrát. Naskýtá se tak pocit sebevykrádání a opakování, který zprvu může nabýt každý posluchač. Ale vždyť i žánrově ne tak vzdálení příbuzní Mercury Rev, Sparklehorse nebo Lambchop neuhnuli příliš ze své cesty a jejich desky stále budí (budily) obdiv. Možná by to jen příště chtělo víc svižnějších skladeb, které by pomohly udržet pozornost v plné stopáži, jež čítá téměř hodinu. Pro srovnání bude zajímavé, jak si tempem podobně vyhlížející nahrávka povede v podání Nicka Cavea & The Bad Seeds.