Po absolvování americké šňůry k albu "Wild God" dal Nick Cave skupině Bad Seeds odpočinout. Povolal jen basáka Colina Greenwooda (jinak Radiohead) a společně vyrazili na evropské sólové turné. To začalo třemi koncerty v Curychu, končit bude dvěma vystoupeními v Baden Badenu, Česku se bohužel vyhne. A tak jsem vyrazil na druhý curyšský termín a chystám se i na samotný závěr celé tour.

Sólová vystoupení Nicka Cavea přinášejí něco úplně jiného než koncerty s Bad Seeds. Ty jsou divoké, plné energie, Cave leze do prvních řad a je velmi kontaktní. V intimních recitálech sice mizí ta kontaktnost, zůstává ale silný náboj a energie, i když v jiné podobě. Vše je postaveno podobně, jako to můžete znát z desky "Idiot Prayer" nebo z minulých šňůr "Conversation with Nick Cave". Písničky jsou upravené jen pro klavír (a teď i basu), koncerty se konají v divadelních a koncertních sálech, kde posluchači pohodlně sedí. Díky těmto prostorům ale mají fantastický a dokonalý zvuk.

Ostatně i hudebník uvedl večer slovy, že po divoké šňůře s Bad Seeds je tady mnohem temnější a smutnější podoba Nicka Cavea, což potvrdil hned v úvodní hutné "Girl In Amber". Už při ní si uvědomuju tu jinou energii, kterou teď dvojice předává. Energii plnou smutku, trápení a temnoty.

Skoro před každou písničkou si Cave bere slovo a popisuje, o čem následující skladba je nebo jak vznikala. U "Higgs Boson Blues" tak upozorní na její švýcarské pozadí, "Galleon" zase věnuje své manželce Susie. Před "Balcony Man" požádá "balcony people", tedy ty, co sedí na balkónu, aby pokaždé, když zazpívá slovo "balcony", zvedli ruce a zakřičeli. Říká, že to tak dělají lidi na celém světě, dokonce i v USA. A všichni posluchači to můžou znát z živáku "Australian Carnage".

A já jsem rád, že tuhle chvíli konečně taky zažívám. Na zmíněném živém albu z roku 2023 se jedná o jeden z mých nejoblíbenějších okamžiků, který ten koncert ze Sydney krásně oživuje. A i toto komorní a intimní vystoupení získá takovým momentem nevšední kouzlo.

Večer se odehrává v moderním divadelním sále Theater 11 s kapacitou 1500 míst. Přirovnat by šel k našemu Kongresovému centru, jen je o něco menší. O to víc mne překvapuje, že někteří lidé v jeho průběhu courají na záchod a pro pivo, které nosí do polstrovaných křesel. Po koncertě navíc prázdné kelímky bez uzardění nechávají pod nimi.

Před písní "The Mercy Seat" Cave pokračuje: "A teď bych zas potřeboval, abyste se zapojili. Tentokrát 'floor people'." A my, co sedíme dole v sále, se těšíme, co přijde. Cave ale ironicky dodá: "Potřebuju, abyste při písničce byli zticha."

Na sólové koncerty Nicka Cavea se chodí kvůli odlišné atmosféře, kvůli jiným aranžím písní a taky proto, že zaznívají bonbónky, které Bad Seeds buď nikdy nehráli, nebo z jejich repertoáru už dávno vypadly. Cave nám jich naservíroval požehnaně. Zazněly skladby "Watching Alice", covery "Avalanche" (Leonard Cohen) a "Cosmic Dancer" (T. Rex), grindermanovská "Man In The Moon", v Česku dlouho neslyšená "Jesus of the Moon" nebo "More News From Nowhere".

A jo, mým tajným nenaplněným přáním byla "Shivers", kterou Cave občas hrává a já ji naživo ještě neslyšel. A pak jsem naivně doufal, že by třeba mohli zahrát nejnovější song "Michelangelo".

Cave má po celou dobu vystoupení výbornou náladu. Několikrát se upřímně rozesměje, vždycky když dvojice muzikantů něco trochu pokazí a zamotají se jim prsty. Ptá se, kdo tu byl včera, pár rukou se zvedne a Cave říká, že včera to kazili ještě víc než dnes.

Poslední dobou končí své koncerty písní "Into My Arms". V tomto případě požádal zpěvák, který ji hrál už sám, bez Colina, aby lidé zpívali refrén s ním. A na to, jak bylo publikum celou dobu téměř bez emocí a při zemi, tento závěr dopadl nádherně. Dojalo to i Nicka.

Dvouačtvrthodinový koncert byl fantastický - jak jinak. Pokud budete mít příležitost sehnat lístek na nějakou z dalších dávno vyprodaných zastávek této šňůry, není nad čím přemýšlet.