Poprvé jsem o Nickovi Caveovi slyšel někdy v roce 1992. Česká televize tehdy vysílala hudební pořad "Trip", který dělala parta lidí kolem Zdeňka Suchého. A jeden díl byl věnovaný právě Caveovi - určitě někdy v době kolem vydání "Henry's Dream". V pořadu jsem viděl video k "Weeping Songu", ale myslím, že tam bylo i "In The Ghetto" a možná "Straigt To You". To už není podstatné.

Podstatné, je že mne tehdy, hned na první poslech, Cave uhranul a já byl ve svejch asi šestnácti letech překvapenej, jak někdo může tak přesně vystihovat hudbou mý pocity. Byl jsem si jist, že mi ten temnej pán rozumí a já rozuměl jemu, i když jsem anglicky neuměl ani slovo.

Od té doby se stal součástí mého života. Slyšel jsem snad všechny nahrávky, co vydal i nevydal, nevynechám jediný koncert a jezdím za ním i do nejbližšího okolí. S aktuální sólovou šňůrou, na níž vystupuje s basákem Colinem Greenwoodem z Radiohead, do Česka nezavítal. A tak jsem se vypravil v červnu do Curychu a teď do Baden-Badenu.

Nick Cave takhle nefunguje jen na mne, a tak jezdíme v partě několika kluků v nejlepších letech. Cesta na Cavea pro nás není jen o koncertu, ale i o setkání, probrání našich aktuálních životů, poslechu hudby v autě. Bavíme se o politické situaci, snech, rodinách, zdraví (jo, nejlepší léta znamenají, že už i tohle je pro nás téma), o popkulturních zážitcích.

Je to radost ve všech bodech té události, včetně dlouhého řízení auta a následného nočního přejezdu zpět domů. A jo, odbíhám od koncertu jako takového, ale snažím se navodit tu cennou atmosféru plnou vzájemné sounáležitosti. Je prostě krásný jet sedm hodin do Baden-Badenu a mimo jiného si říkat, jak moc se těšíte, a pak jet zpátky a povídat si, jak skvělý to bylo.

Aktuální cestu bohužel trochu nabouralo to, že kamarád Radek na poslední chvíli onemocněl a cestu v noci před odjezdem zrušil. Nepovedlo se ani sehnat náhradníka, a tak jsme vyrazili ve třech. S Tomášem (pravidelným cestovatelem za Cavem) a Láďou (v tomto směru debutantem).

Celá ta velká sláva se konala v Festspielhausu v Baden-Badenu, lázeňském městě. Pro mne i Tomáše se jednalo už o zdejší druhou návštěvu (před lety jsme sem jeli na šňůru "Conversations with Nick Cave"), a tak nás zas nemůže nenapadnout vzpomínka na píseň "Die Explosion im Festspielhaus" od industriálních Einstürzende Neubauten.

Páteční dálnice jsou na několika místech v Německu docela ucpané, a tak plánovaný výlet na hrad a jeho okolí nakonec vzdáme. Po dlouhé cestě jen projdeme centrum města, dáme si zdejší kebab a pak se vrátíme na místo konání oné události.

Aktuální šňůra "Nick Cave Solo" nabízí řadu ne úplně často hraných písní v poměrně neobvyklých aranžích. Hlas, klavír a basa, intimní pojetí, to celé umocňuje divadelní sál. V Curychu jsem byl nadšen hlavně díky skladbám jako "Avalanche", "Cosmic Dancer", "Watching Alice" nebo "Man On The Moon".

Teď trochu doufám, že Cave zahraje "Shivers", kterou jsem ještě naživo neslyšel. Tuhle píseň Young Charlatans hráli jako cover už s Boys Next Door na konci sedmdesátých let minulého století a teď ji zařadil na třetině koncertů, takže možnosti tu sou, jak by řekla Načeva. Zároveň doufám, že nezazní "Love Letter", moje vůbec nejmíň oblíbená píseň, kterou Nick na této šňůře také znovu vyhrabal (jestli si to dobře pamatuju, zazněla třeba u nás v Lucerně v roce 1999) a teď ji hraje dokonce co druhý koncert.

Krátce po osmé se v sálu Festspielhouse setmí a za obrovského aplausu včetně standing ovation přijdou trochu udivení muzikanti na pódium. Rozpačití, jak mohutně jsou lidmi přijatí bez toho, aby vůbec něco předvedli. Nejvíc je to překvapení vidět na skromném Colinovi.

Cave utrousí něco v tom smyslu, že dnes přišli hodně jiní posluchači než včera, a může se začít. Hned úvodní "Girl In Amber" přináší jeden ze silných momentů. Emoce pracujou naplno, poprvé se mi motá hlava a oči začínají vlhnout. Ta píseň má v sobě silný náboj a uhranout dokáže velmi snadno, stejně jako následující "Higgs Bosson Blues".

Oproti Curychu (report zde) jsou oba muzikanti mnohem sehranější, dovolují si delší mezihry, vzájemně se podstatně lépe napojili. Zatímco ve Švýcarsku se v některých písních párkrát ztratili a složitě se hledali, tady jsou si jistější - třeba i tak, že Cave při přídavku sáhne neplánovaně pro "(Are You) The One That I've Been Waiting For?".

V ten okamžik je hezké pozorovat vzájemnou komunikaci Nicka a Colina. Jako by se vzájemně špičkovali, jako by Cave potřeboval ve vzduchu kus nejistoty, která pomůže udržet to tolik vítané napětí. Píseň z alba "The Boatman's Call" si spolu zahráli na této šňůře teprve podruhé.

Cave docela dost povídá, představuje písničky, říká, jak vznikly. Humorná situace nastane, když se před "Papa Won't Leave You, Henry" přeřekne a oznámí, že tuto píseň napsal v Berlíně, což radostně kvituje německé publikum. Ihned ale dodává, že se přeřekl a zaměnil Brazílii za Berlín.

V dalších promluvách se Nick vyzná z toho, jak ho zasáhla skladba "Avalanche" od Leonarda Cohena. Popisuje, že ji poprvé slyšel u kamarádky své sestry a jak byl omámen a unešen. A já si uvědomuju, že velmi dobře vystihl to, co se mnou dělá hudba, když se vše potká a dojde k vzájemnému prolnutí. A právě "Avalanche" je i dnes vrcholem večera.

Tím, že Nick nehraje svou píseň, ale tu, kterou bezmezně obdivuje, je tam kromě té energie a náboje a toho těžko popsatelného propojení s něčím nadpozemským, tedy toho, co on v hudbě má, ještě ten fanouškovský obdiv. Tady se potkáváme s nadpřirozenem, tady se dějou kouzla a čáry. Tady dnes doputujeme nejdál.

Ale podobně to je i ve famózní "Push The Sky Away" nebo "Cosmic Dancer" nebo "I Need You", která v této komorní poloze mnohonásobně přesahuje verzi s The Bad Seeds. To člověk zažívá a chápe to "fucking cosmic melodrama", jak to Cave nazval, když popisoval píseň "Joy".

Celý koncert se odehrává v divadelním sále, kde se sedí. Ale před přídavkem už to část z nás nevydrží - přesouváme se přímo pod pódium, abychom byli v co nejbližším kontaktu s muzikanty. Těch pět závěrečných písní vestoje úplně vepředu je dalším stupněm oné vesmírné gradace.

Hned v první "Tupelo", jejíž intimní aranže postavená na jednoduché basové lince, díky níž je ta naléhavost až hmatatelná, ukáže Nick před veršem "Oh go to sleep little children / The Sandman's on his way" na malého Jakoba, aby za ním přišel. Posadí ho vedle sebe na stoličku a jeho rukou hraje vysoké tóny na klavír. Vzácný to okamžik.

Pak zazní mnou vysněná "Shivers", v "Cosmic Dancer" zas Colin hraje na basu sólo z těch úplně nejvyšších tónu, které se na tom neohrabaném čtyřstrunném nástroji dají zahrát. Na "Love Letter" řada nepřijde a závěrečnou "Into My Arms" pak odzpívá celý sál. Podle setlistu pak koukám, že došlo hned k několika změnám oproti původním plánům.

Výlety na Nicka Cavea jsou silné a pro nás důležité. V té naší skupině kamarádů, kterým tahle muzika dělá sakra dobře, jde o zážitek k nezaplacení. Něco, z čeho můžete žít hodně dlouho. Ale stejně. Už se těším, až vyjedeme zas.