Málokterá kapela měla na přelomu tisíciletí takový vliv jako Belle And Sebastian. Početná skupina muzikantů postavená okolo kytaristy, zpěváka, skladatele a textaře Stuarta Murdocha ve své muzice labužnicky propojila množství vlivů s převahou popu, folku a rocku šedesátých let. Vrátila tak do hry líbivé melodie a zvonivé kytary, které propagovali v osmdesátých letech třeba The Smiths. V devadesátkách se totiž původní idea zvrhla a nabobtnala v monstrózní nesmysl jménem britpop, a tak bylo třeba vrátit se na zem. Intimně laděné písničky s poetickými texty a jemným humorem najednou byly alternativou… a Belle And Sebastian jejími mistry.

V době, kdy indie popové skupiny výrazně bodují v britských i amerických žebříčcích a slovo retro číhá na každém rohu, konečně dostala i Praha možnost poznat kapelu, jež se dnes používá takřka jako definice žánru - po osmi řadových deskách, čtyřech kompilacích, stovkách koncertů a sedmnácti singlech. Nemohli jsme tak být svědky kouzelných začátků mezi lety 1996 a 2001, kdy se ironicky prohlašovali za "produkt zpackaného kapitalismu" a které tak skvěle zachytila kompilace "The BBC Sessions". Poslední výraznější otřes se konal naposledy před devíti lety, kdy partu opustila cellistka a zpěvačka Isobel Campbell, aby se dala na sólovou dráhu. Kapela si však před aktuální deskou "Write About Love" dala pauzu na sólové aktivity některých členů a alespoň na pražském koncertě se zdálo, že jí to dodalo novou mízu… o tom však později.

Kdo alespoň povrchně sleduje české hudební dění mimo hlavní rádiovou stoku, tomu jistě nemá smysl představovat Václava Havelku, frontmana indie rockových Please The Trees, známého také pod hlavičkou Selfbrush. V poslední době rozhodně nelení. Nedávno se vrátil z texaského Austinu, kde hrál v doprovodu amerických spoluhráčů, a v současnosti plní svůj koncertní kalendář českými i zahraničními štacemi. Půlhodinový program načal a uzavřel svými už osvědčenými písničkami. Uprostřed se ale objevily skladby čerstvé - některé živější, než u něho bývá zvykem. Roli zasněného trubadúra často měnil za střízlivější výraz s níže položeným hlasem. Spartánský doprovod s jednoduchým tranzovním vybrnkáváním kytary mu asi sluší nejvíce, obzvláště když je jeho hraní každým rokem vytříbenější.

Kdyby Belle And Sebastian prostě jen profesionálně přehráli všechny své zásadní hity, nikdo by se na ně nemohl příliš zlobit. Hned na úvod si ale připravili malý bonus - jejich příchod uvedl hlavní motiv "Larga" z Dvořákovy "Novosvětské symfonie", kde se předvedlo i domácí smyčcové trio, které kapele vypomáhalo v některých partech po dobu trvání celého koncertu. Také setlist byl svým způsobem speciální, protože nekladl takový důraz na písničky z novinkové desky, jak se dělo na většině dosavadních koncertů aktuální šňůry. Stuart Murdoch to vysvětlil tím, že jsou v Praze poprvé a chtějí se představit se vším všudy. Největší prostor tak patřil peckám z přelomové desky "If You're Feelin Sinister" - zazněly rovnou čtyři.

Pokud se chtěli prezentovat v celé své šíři, pak se jim to náramně povedlo. Posluchačům naservírovali klasický twee pop ("Le Pastie De La Bourgeoisie"), roztomile stydlivé lovesongy ("The Model"), retro koblížky ("She's Losing It" z debutového LP "Tigermilk", již zahráli na přání) a tak by se dalo pokračovat. Tanečnější kusy střídaly odpočinkové, hravější zase ty příběhové - třeba v takových "Piazza, New York Catcher" nebo "The Fox In The Snow" je zřetelně znát, jak moc čerpají z folku Nicka Drakea. Potěšující je, že se mezi těmi největšími peckami neztratily ani nové songy, koketující s klasickým soulem - při "I Didn't See It Coming" si zazpívala celá kapela, do refrénů "Im Not Living In The Real World" dokonce celý sál.

Zcela zaplněné, ale nepřecpané Roxy se celkem rychle rozhýbalo, čemuž přispělo i pozvání několika diváků z prvních řad na pódium. Stuart je na závěr tanečků dokonce odměnil medailemi. Přidejte si ještě nenápadné vtípky a pošťuchování mezi členy kapely i směrem k publiku stejně jako neustále obměňování nástrojů mezi jednotlivými členy a musí být zřejmé, že bavit chtěla kapela nejen publikum, ale i sebe sama. Snad jen škoda pro Roxy typického dutého zvuku. V tišších pasážích bylo vše perfektní, ale jakmile spustily všechny nástroje, zanikaly v některých momentech pod bicími a vokály.

Belle And Sebastian zvládli v pondělí naživo ještě znásobit pocity, které proudí z jejich muziky při poslechu z nahrávky. Byl to maximálně příjemný, sentimentální i spontánní večírek, bez pachuti fušeřiny. Kdo vyrazil se svou drahou polovičkou, užil si koncert o to více. Je tady snad někdo, kdo nesnáší lovesongy?