Začněme kriticky, ať je vyústění pozitivní... Report z minulého ročníku hudebního svátku v Mysłowicích nesl titulek "Festival bez kompromisů? V Polsku to jde." Vyzdvihoval zejména odvážnou dramaturgii a skutečně vyvážený mix hudební kvality i pestrosti, ale trochu přehlížel širší okolnosti, třeba proč se čtyřdenní akce vlastně jmenuje Off Festival. Nabízí se jedno vysvětlení - protože fanoušci jsou OFF, zkrátka vypnutí. Pokud jste citliví na atmosféru a myslíte, že v Česku je chladné publikum (oproti Německu nebo Británii jistě), pak vám doporučuji návštěvu Off Festivalu. Změníte názor. Za celý páteční večer - sobota byla už "živější" - jsem v celém areálu zahlédl jen zřídka jedince nesměle se pohupujících do hudby, většina totiž stála jak solné sloupy. Pouze v pauzách mezi skladbami se občas zvedl povětšinou lehký ryk a v předních řadách se zvedly nějaké ty ruce. Přitom bylo čemu aplaudovat... Nad důvody, proč byla atmosféra taková, nebudu spekulovat. Kromě polského naturelu lze hledat souvislosti s některými body, které visí o něco níže v rámečku MÍNUSY.

Festival se letos rozrostl na čtyři dny - pouze prostřední dva dny však nabídly celistvý festivalový zážitek (základní reálie festivalu se dozvíte v úvodu reportu z minulého ročníku). Čtvrtek a neděle rozprostřela koncerty jednotlivě do klubů a sálů Myslowic i sousedních Katowic a lístky šlo zakoupit buďto na jednotlivé show, nebo v rámci omezené edice čtyřdenních pasů. Zájemci z Česka tak měli smůlu, protože vstupenky nešlo objednat online ze zahraničí a záhy byly vyprodané. Přišli tak třeba o These New Puritans, El Perro Del Mar, Errors nebo dle reakcí úžasné vystoupení Ólafura Arnaldse v evangelickém kostele. Já osobně jsem oplakal nedělní koncert mnou nekriticky zbožňovaného Marka Kozeleka (Red House Painters, Sun Kil Moon). Klubová atmosféra jistě mnoha účinkujícím svědčila a line-up není nafukovací, přesto zamrzelo, že vybrané perly byly jen pro domácí - navíc jen ty nejrychlejší.

Pozitivní ohlasy ohledně dramaturgie získává Off Festival až v zámoří. Letos tak dorazil Jonathan Poneman, šéf věhlasného amerického labelu Sub Pop, aby festival oficiálně podpořil. Vystoupil na tiskové konferenci, uspořádal výstavu uměleckého ředitele vydavatelství vydavatelství Jeffa Kleinsmithe a také přivezl několik svých oveček - Handsome Furs, Tiny Vipers a Wooden Shjips. Ředitel festivalu Artur Rojek i letos ukázal vybraný apetit. Trochu ubral elektroniky, přidal kytar a dopustil se svým týmem snad jediný dramaturgický úlet, a to vystoupení kanadských hardcore punkáčů Fucked Up. Ti odehráli v pátek večer na lesní scéně narubaný set, bohužel s absurdním pozadím. "We are fucked up, what about you?" zeptal se hned v úvodu rozjetý a do půl těla vysvlečeny frontman Damian Abraham aka Father Damian. Odezva téměř žádná, jen potměšilé úsměvy přihlížejícího davu. A tak se Damian vydal mezi ně - vrhal se do předních řad, hecoval, tancoval, pózoval na společné fotografie a přitom stihl zpívat i vtipkovat v pauzách mezi songy. Jenže pařilo se vždy pouze v jeho bezprostřední blízkosti, jako by všichni čekali právě na povolení od fousatého "taťky". Snaha Damienovi vydržela až do konce, ale svého nedosáhl a závěrečné burcování do sborového zpěvu raději předem vzdal. Pozvat rozjeté Fucked Up na tuhle školní besídku, bylo fakt trochu nerozumné. Punk je jinde...

Většina koncertů zahraničních hostů naplnila očekávání a každý si tak svého favorita vybral spíše podle vkusu. The Thermals se nesoustředili zdaleka jen na poslední album. Největší odezvy se dostalo "Here's Your Future" a "Returning To The Fold" z výtečného počinu "The Body, The Blood, The Machine", ale i čerstvé pecce "Now We Can See". Skvěle sehraní shoegazeři The Pains Of Being Pure At Heart, kteří nepůvodnost přebíjejí silným feelingem, nedokázali vyniknout. To se však povedlo Health, jež chvílemi doslova trhali reproduktory a jejichž kouzla s kytarovými efekty byla více než ozdobou spíše dalším plnohodnotným a spontánním elementem koncertu. Britská senzace Micachu and The Shapes vzbuzovala obavu, zda naživo trumfne studiovou práci věhlasného producenta Matthew Herberta, jenž se podepsal pod jejich letošní debut. Možná ho netrumfla, ale dala mu svérazný tanečně-folkový hábit. Frontmanka Mica Levi, maličká postavička s neurčitými pohlavními znaky, byla doprovázené stejně mladičkou klávesačkou a nesmírně zručným mladíčkem za bicími. Kytara s extatickým zpěvem, rave a osmibitové zvuky, tanec přelámaných kostí - Micachu byla nejmladší a nejoriginálnější parta pátečního programu. A hráli jako hodinky! Písničkářka Marrissa Nadler zahojila rány mnoha uplakánkům, kteří museli oželet nedělní koncert Marka Kozeleka - roztrhala svou duši a rozázela mezi lidi ve smršti intimity na hranici ticha. Ani se nedivím, že její aktuální desku zaštítil guru Chris Coady, který spoluvytvářel zvuk Grizzly Bear nebo TV On The Radio.

Koncerty s přívlastkem... The Week That Was vyprávěli poutavý prog-rockově alternativní, téměř operetní příběh. Handsome Furs zase hráli na jednoduchou taneční notu a zněli trošku jak indie klávesová zábavovka, ale jízda to byla od úvodní "Legal Tender" až do konce. Největší úlet obstarali psychedeličtí křiklouni Crystal Antlers, energii z desky ještě znásobili. Crystal Stilts se obalili černými psychedelickými závěsy a řvali jak Velvet Underground uvěznění na dně studny. James Owen Pallett, neboli jednočlenný projekt Final Fantasy patřil k nejzářivějším úkazům, když sám s houslemi, mikrofonem a samplerem vytvořil dokonalý barokní pop plný uhrančivých melodií a orchestrálních pasáží. Nikdy bych nevěřil, že něco tak mnohovrstvého může vzniknou s takovou lehkostí v reálném čase. Talent!

Frightened Rabbit dali svému dřevěnému zvuku pěkně přes prdel punkovým nasazením. Na úplný závěr, v sobotu nad ránem se zjevil švédský techno inovátor The Field - sám s baskytarou, za doprovodu perkusionisty a multiinstumentalisty. Ve vlnách proměňovali ambientní ozvěny a smyčky v pravidelný tlukot, jenž konečně roztančil i polské postávače, tedy většinu z mála, co vydrželi. Celkem zklamáním bylo vystoupení Casiotone For The Painfully Alone. Jeho nová deska má spoustu živých prvků, přesto Owen Ashwort odehrál celý koncert sólo bez kapely, krčil se nad samplerem a vlastně jen mechanicky odkroutil set bez jakékoli přidané hodnoty, tedy kromě živého zpěvu. Zamrzelo také, že se pro nemoc neukázali Rolo Tomassi, jedna z nejzajímavějších mladých britských kapel. Snad příští rok.

Festival, ačkoli udivoval vyrovnanou soupiskou, přece jenom měl své hlavní hvězdy. V pátek jimi byly britské psychedelické legendy Spiritualized a v sobotu američtí post-punkeři The National. Vystoupení Angličanů trošku trpělo tím, že se nedostavili s orchestrem a širším ansámblem, jak často hrávají. Svůj set začali "Amazing Grace", kterou postupně proměnili do "You Lie, You Cheat" a "Shine A Light". Úvodní patnáctiminutový blok naznačil problém příznačný pro celou show - kytary s gospelově naléhavým zpěvem Jasona Pierceho a jeho sboristů nestačily v některých chvílích dostatečně zaměstnat smyslovou soustavu. Chyběl kontrast a dynamika uvnitř delších medley pasáží, které zněly spíše jako rozteklý jam. U písní jako "Soul On Fire" nebo "Walking With Jesus" naopak kapela vynesla melodie až někam k souhvězdí Velkého vozu, stejně jako rozjetou "Cheapster". Závěrečné pásmo "Come Together/Take Me To The Other Side" se proměnilo v kakofonický shluk nástrojů, poháněný zběsilými bicími... Ano, nakonec to stálo za to, i díky precizně synchronizované světelné show.

Sobotní vlajku nesli The National a patřila skutečně jejich národu, kde slunce vychází pouze několikrát do roka a sovy nejsou, čím se zdají být. Od prvních tónů úvodní "Start A War" bylo naprosto zřejmé, že charisma frontmana Matta Berningera netkví pouze v jeho zastřeném hlase s rozvážnou silou šansonového hřímala, ale dokázal ho vyzářit celou svou osobností, pokaždé když v soustředěném výrazu chytil stojan a pod zavřenými víčky hypnotizoval mikrofon. Stejnou koncentraci prokazovala i kapela, zejména pak rytmická sekce s úžasným Scottem Devendorfem za bicími. První devítka skladeb nedala oddechnout, ale díky chytrému prokládání rychlejších skladeb těmi zamyšlenějšími nepůsobila monotónně. Až poté přišla baladická "Racing Like A Pro" s houslemi a nápěvem, upomínajícím, že kapela čerpá také z americké písničkářské tradice. Ohlušující řev vzbudila závěrečná "Fake Empire": "We're half awake in fake empire." A fanoušci se výjimečně probudili, za což se jim kvintet odměnil třískladbovým přídavkem. Odstartovala ho novinka "Blood Buzz Ohio", oslavující stát, z něhož pochází jádro kapely. Slyšel jsem už několik pohrobků Joy Division, ale The National naživo všechny trumfli. Jejich koncert byl sice dost věrný albové podobě, ale zároveň v dobrém slova smyslu strohý, syrový a odehraný s nesmírným zaujetím.

Pominout nelze ani polské kapely, které každoročně doplňují západoevropskou alternativní smetánku. Stejně jako minulý rok jim nezůstaly nic dlužny. Originální a moderní šansoniérka Gaba Kulka se hraním evidentně bavila. Potěší, že její čerstvá deska míří i do české distribuce. Zdatně ji konkurovala excentrická electro-jazzová Maria Peszek s provokativními texty. Parádně zněly i kytarovky Hafitnats (vyzrálý shoegaze, přitom jim teprve vyjde debut), rafinovaní indie rockeři The Car Is On Fire (světová třída!) nebo u nás již dost známí jazz-coraři Woody Alien, již představili věci z nové placky. Pódia patřila i polským matadorům Lechu Janerkovi a kapele Armia - jejich zvuk sice zněl dost omšele, ale jako úlitbu šiřšímu vkusu lze jejich vystoupení pochopit.

Mnoho kapel z letošního programu zahrálo jen několik dní předtím na kutnohorském festivalu Creepee Teepee, takže český fanoušek neměl takovou motivaci vyrazit do Polska. Line-up Off Festivalu však čítal přes šedesát jmen, což je stále objem a zejména pak kvalita, které se žádný z českých festivalů nemůže rovnat. Každopádně některé z kapel soupisky ještě letos dorazí do Prahy na samostatný klubový koncert (již 18. srpna Crystal Antlers, v říjmu Micachu And The Shapes). Fakt, že byly pozvané do Mysłowic, berte jako dostatečnou záruku kvality. A to o něčem vypovídá...