Hudební veřejnost a především jeho fanoušci si za poslední léta zvykli, že na cokoliv Jaromír šáhne, to se povede. Koncertní nahrávkou "Playlist" počínaje a umakartovským "Manuálem" či nádražáckým komiksem "Alois Nebel" konče. Letos Švejdík nakreslil další komiks s názvem "Bomber" a rozhodl se pro originální zpestření: vydal k němu i soudtrack. Obklopil se kamarády Jardou Rudišem (klávesy) a Joe Katerem (kytara) a založil hudební projekt Jaromír 99 & The Bombers. Nejprve hráli písničky Umakartu, ale později začal Jaromír skládat nové písně. Ty nyní tvoří jeho desku nebo, chcete-li, debutové eponymní album jeho nového projektu. Fakt je ten, že desku lze považovat za Švejdíkovu sólovku: všechny písně i texty jsou jeho (vyjma drobných výpomocí Jardy Rudiše) a je také podepsán pod téměř všemi nástroji a zvuky, které na placce uslyšíte - od kytary až po bouchání do stolu.

Pokud patříte mezi fanoušky jesenického barda, budete u poslechu jeho aktuálního počinu překvapeni. A jestliže se vám už Umakart zdál na míle vzdálený tomu, co hraje se svou domovskou kapelou, bude to pro vás přímo šok. Bombeři jsou totiž ještě o několik koňských délek jinde. Jaromír v několika málo rozhovorech uvedl, že Bombers neumí na nic hrát a označil tak (možná nechtěně) kapelu za naprosté lůzry. Je to ale přesně naopak. První deska Bombers je totiž po čertech těžká a složitá. Ani ne tak co do architektury písní, ale po textové a aranžérské stránce. Má přesně tolik vrstev, kolik jich má historie sudetských Jeseníků, odkud je v písních cítit jasná inspirace. Původní německé obyvatelstvo žijící s tím českým a poté hitparáda kotrmelců a přemetů, které evokují roky jako 1945, 1948, 1968 nebo 1989. To vše v písních najdete. Bolest, deziluzi z lásky, trauma ze stěhování, vyhnanství, nezahojené rány, nevyřešené problémy z minula, strach z jejich vyplavání na povrch. Necelých čtyřicet minut hudby vás do sebe vtáhne a nutí nad tím vším přemýšlet. Třeba jakou má souvislost "Láska" se smrtí Františkova dědy v komiksu. Ano, s deskou je provázána i její komiksová předloha, ale nutně ji k poslechu Jaromírovy novinky znát nepotřebujete.

Švejdík na ní střídá několik poloh. Jednou je zasněný poutník, procházející se přírodou, jindy intelektuál - pozorovatel, který chodí na jedno pivo, a pak typický hospodský štamgast. V hospodě ale skončí vždy, i když se vrátí z přírody. Občas je tak z desky cítit pach tlačenky s cibulí, piva a velkého rumu, jindy naivní snění o lepších zítřcích; jindy snaha utopit bolest právě v tichu přírody. Jsou to sice Švejdíkovy tradiční motivy, ale pořád s nimi pracuje dobře a pořád jsou přesvědčivé a působivé.

Přiznám se, že pro mě bylo těžké do desky proniknout a všechny její vrstvy rozklíčovat. Sarkastický "Mladej", takřka janotovský "Strom", emotivní a dojemná "Bezejmenná" nebo "Praděd", který zní, jako by si Priessnitz potykali s Radiohead a který vás fakt donutí otevřít si flašku. Do toho spousta ruchů, etno vokálů, špinavý zvuk. A když to čekáte nejmíň, ozve se mrazivé a korunu temnosti nasazující cello. Švejdík zkrátka překvapuje a nemůžete si u něj být ničím jistí. Dohromady předkládá složitý, nejednotný, velice neuchopitelný, ale zároveň sympaticky upřímný celek.

PS: Jaký mají na desku názor ostatní redaktoři musicserveru, se dozvíte v brzké makrorecenzi.