Z hlubin anglické melancholie

Když nahrávka "The Bends" 13. března 1995 vyšla, britskému rocku vládli Oasis a Blur. Krátce poté se mezi přední britpopové kapely dostali i Suede - a pochopitelně Radiohead. Zbývalo ale tehdy na scéně místo pro temnější a introspektivní zvuk skupiny, o jejímž druhém albu bude dnes řeč? Formace odmítla předstírat neustálou pohodu, a tak přišla s počinem, který se snadno zaryl pod kůži.

Nahrávala ho v letech 1994-1995 ve spolupráci s producentem Johnem Leckiem a pomocnou ruku podal také Nigel Godrich. Natáčení bylo pro muzikanty nesmírně intenzivní. Thom Yorke trpěl depresemi, nespavostí a hlubokými pochybnostmi o vlastní tvorbě. O jeho stav se opírá i titul alba odkazující na dekompresní nemoc potápěčů, což symbolicky vystihuje tlak a bolest.

Frontman si dával záležet na tom, aby nevznikly jen laciné hymny nevybouřeného mládí, ale aby texty zpracovávaly hluboké existenciální otázky. A to se povedlo - s každým dalším poslechem vyplouvaly na povrch další a další otazníky. Skladby jako "Fake Plastic Trees", "High and Dry" nebo nezapomenutelná "Street Spirit (Fade Out)" patří k hlavním k tahounům druhé řadovky souboru.

Proč tomu tak je? Inu proto, že byly něžné, přesto zneklidňující. Cítili jste někdy, jako byste nežili svůj život, ale byli spíše loutkou, případně žili podle nějakých šablon? Album "The Bends" přesně o tomhle vyprávělo. A právě díky tomuto přístupu s ním hudebníci dokázali oslovit celou generaci.

Abych parafrázovala jednu hlášku ze seriálu "Californication": "Který album od Radiohead je podle tebe nejlepší?" - "Ani jedno. Na mě je to až moc ku***sky geniální."

Tvář samoty, iluzí a digitální věku

Materiál vznikal v době, kdy se svět pomalu začínal měnit. Internet v té době ještě zdaleka nebyl každodenním chlebem, ale technologie už se postupně stávaly všudypřítomné. Jak moc jsou ale lidé ochotni vyměnit své lidství za pohodlí?

A tím se dostáváme k písni "Fake Plastic Trees" zrcadlící umělost moderní společnosti. Takové, kde i stromy mohou být na pohled krásné, ale uvnitř mrtvé. Nepřipomíná vám to něco? Thom Yorke přiznal, že spousta skladeb byla výsledkem silných emočních otřesů. A "Fake Plastic Trees" slouží jako jasný důkaz. Když umělec viděl koncert Jeffa Buckleyho, natolik ho tento zážitek dojal, že šel následně do studia a nahrál vokály jedním dechem.

Ty emoce jsou natolik silné a upřímné, že nenechají jedno oko suché. Právě téma spolu s Yorkovým vokálem učinily tuto píseň jednou z nejzdařilejších v repertoáru formace

Za zmínku samozřejmě stojí i songy jako "Just", "Black Star" nebo "My Iron Lung" či "Street Spirit (Fade Out)". Také ony patří mezi kapelní klenoty.

Nečekaný zlom a rodící se legenda

Po vydání "The Bends" se změnil způsob, jakým o Radiohead posluchači mluvili. Už to nebyli jen ti přecitlivělí týpci, kteří stojí za hitem "Creep", ale skupina s vizí a odvahou. Deska se stala jedním z nejlepších děl devadesátých let a dnes ji mnoho lidí považuje za předvoj zlaté etapy alternativního rocku.

Sestava dokázala, že rock může být inteligentní a zároveň citlivý a poetický. A právě v tom tkví síla Radiohead. "The Bends" se stalo jakýmsi mostem mezi syrovostí debutu "Pablo Honey" a experimentální třetí studiovkou "OK Computer".

I po třiceti letech působí album pro svou nadčasovost dojmem, jako kdyby právě vyšlo. Přineslo bohatší aranžmá, hlubší texty a emotivní vrstvení nástrojů.

Vliv na budoucnost svou i dalších kapel

"The Bends" představovalo zlom nejen pro samotné Radiohead, ale i pro celý žánr alternativního rocku. Kapela se emancipovala od hudebních trendů devadesátek, zcela ignorovala britpop a vydala se vlastní cestou.

Mnohé mladší britské party, například Muse nebo Coldplay, se netajily tím, že jejich tvorbu ovlivnila právě tato nahrávka. Ať už z hlediska atmosféry, kompozice nebo emocionálního rozsahu.

Díky druhé řadovce se formaci otevřela cesta k tomu, aby se stala jednou z nejvlivnějších skupin. "The Bends" zachycuje působivou osobní zpověď, zároveň jde o technicky promyšlené dílo a emocionální memorabilie devadesátek.