Diskotéková kapela Erasure se po dvou nepříliš úspěšných deskách vrátila s novinkou "Light At The End Of The World". V hlavní recenzi byla ohodnocena velice kladně. My vám nyní přinášíme dalších deset názorů. Podle nich tahle nahrávka deskou roku rozhodně nebude.
© facebook interpreta Poslední akustickou desku
"Union Street" přijala kladně nejen veřejnost, ale i valná část hudebních kritiků. Po roce se
Erasure vracejí s novinkovou nahrávkou. V
hlavní recenzi kolegy Jaromíra Koce dostala dvojice hudebníků
Andy Bell a
Vince Clarke vysokou známku devět. V makrorecenzi to tak slavně nedopadlo. Deska sice obdržela čtyři sedmičky, ale pro makrorecenze také bezprecedentní tři jedničky. Celkový výsledek se tak zastavil na pouhých dvaačtyřiceti procentech. Jedná se jednoznačně o desku, která nesedne každému. Kdyby vyšla "Light At The End Of The World" před dvaceti lety, hodnocení by bylo jistě vyšší. Bohužel pro
Erasure se píše rok 2007.
Pokud vás přepadne chuť ostře reagovat na příspěvky v makrorecenzi v názorech, přečtěte si nejdříve článek K čemu jsou makrorecenze aneb hledání obecné pravdy. Třeba tím předejdete reakci vyvolané nepochopením, proč makrorecenze existují.
František Matějíček - Ještě více melodie (7/10)Z nové desky skupiny
Erasure by měli zajisté radost reklamní agenti dobových produktů pro životní styl. A určitě by dokázali pro hudbu dua Clarke-Bell vymyslet úderný slogan vystihující největší přednost "Light At The End Of The World". Mohl by znít třeba:
"Erasure - ještě více melodie!". Už na začátku své dlouhé hudební kariéry si skupina nastavila poměrně úzké manévrovací mantinely. Jako by byl stále stejný způsob aranžování skladeb jedinou cestou, jakou se tihle dva umějí vydat. Aby mohli překvapit a přitom zůstat sví, museli vytáhnout něco navíc. A spoluprací s Garathem Jonesem dosáhli maximálního efektu. Především pak vynikly jindy produkčně lehce zastřené prvky, čímž mám na mysli právě melodii. Provedení jednotlivých tracků jde mnohem víc do hloubky při zachování klasických ingrediencí.
Andy Bell může v plné míře uplatnit sílu svého táhlého vokálu a ve výsledku má každá ze skladeb výrazný hitový potenciál. Celkově jedna z nejlepších desek, jakou kdy
Erasure natočili.
Honza Balušek - Dárek pro fanoušky (7/10)Erasure pro mě vždy byli takoví béčkoví
Pet Shop Boys. Obě dua tvořila převážně taneční elektronickou hudbu, všichni členové mají radši kluky než holky, přesto jsem cítil rozdíl: PSB do svých náhravek vždy dávali více originality, nadhledu a ironie, kdežto Clarke s Bellem povětšinou klouzali po nablýskaném povrchu. Novinku chápu jako dárek fanouškům, kteří jim zbyli po letech experimentování, jako
návrat ke kořenům. Právě samply jak z osmdesátek a celkový zvuk bude určitě vadit všem těm, kdo od hudby čekají vždy něco originálního a nového, a rozhodně je nepřesvědčí ani fakt, že jde o záměr. Archaický zvuk (z hlediska taneční elektroniky) naštěstí nezastře fakt, že po skladatelské stránce měli
Erasure po delší době opět velkou úrodu. Tak potenciálně hitovou desku jsem už dlouho neslyšel. Co ale z toho, když hudební průmysl, rádia a televize, potažmo posluchači jsou v současné době úplně jinde? Skalní fandové určitě jásají, jejich běžní posluchači si podupávají nohou do rytmu a všichni ostatní, co od nich znají tři staré hity, si mohou akorát tak říct, že
Erasure znějí stále stejně.
Zuzka Macháčková - Erasure znovu vyšli jako vítězové (7/10)
Možná se kapela jako
Erasure nehodí do dnešní doby, na současnou hudební scénu. To si neuvědomují jen její odpůrci. Ale poslední deska "Union Street" mě příjemně překvapila, i když to byl spíš zase výběr největších hitů. Na nové řadovce "Light At The End Of The World" je zřetelný posun a
Erasure s ním znovu vycházejí jako vítězové. Možná je to producentem Garethem Jonesem, který ví, co
Erasure právě teď potřebují, aby je jejich fanoušci neposlouchali jen z nostalgie. Změna spočívá v proměně
Erasure z popové kapely přeživší z osmdesátek, která se hledá a pátrá po tom, co by mohla nabídnout, ve svěží tanečně popovou skupinu se zkušenými členy. Fanoušci musejí být z desky nadšení, za nové písničky se
Erasure nemusejí stydět, až je budou hrát na koncertě. Většina skladeb funguje jako vypalovačky, jsou podtrženy tanečními beaty, což je asi největší rozdíl oproti předchozí tvorbě spíše ve středním tempu. Jako celek je deska velmi vyrovnaná.
Erasure, které znám a kteří mě baví, mi však připomněla jen skladba "Darlene". Pro někoho je to vynikající deska, pro jiného šlápnutí vedle. A ve srovnání se vším, co
Erasure kdy udělali, je to spíš nadprůměrná deska.
Kateřina Červenková - Hladinu cukru se podařilo ukočírovat (7/10)
© www.erasure.info
Moje první setkání s touto kapelou dopadlo překvapivě docela dobře. Ač mi scéna diskotékových kapel osmdesátých let nic moc neříká, líbivé melodie kapely
Erasure mě poměrně zaujaly. Nejsou křečovité, krásně plynou, někdy svižněji, jindy v pozvolnějších, jemnějších rytmech. Pro kapelu evidentně není nic těžkého vymyslet písničku s hitovým potenciálem, chovají se tak totiž téměř všechny na albu.
Erasure je pak ztvární s příjemnou lehkostí i ladností. Není to ani přehnaně teatrální a megalomanské, čehož jsem se obávala nejvíc. Přestože je album tak trochu prvoplánová slaďárna, hladinu cukru se podařilo ukočírovat. Žádná z těch deseti písniček tak nepřipomíná těžký dort plný čokolády a cukru, spíše naopak - rádi si na nich smlsnete. Samozřejmě že se nejedná o žádnou kvalitu, která by nabízela nápaditost, originalitu a neotřelost. Ale je to sympatická oddychovka, nenáročná, má spád. Kupodivu si dokážu i představit, že si tu desku někdy pustím sama od sebe. Třeba když budu muset řídit -
Erasure mě určitě nenechají usnout za volantem.
Dan Hájek - Zašlá sláva, polní tráva (5/10)
Erasure nasadili zběsilé a nebezpečné tempo - co rok, to aspoň jedna deska (a to nepočítám vedlejší aktivity obou hlavních aktérů). "Light At The End Of The World" je pro mě relativně trpké zklamání po minulé regulérní studiovce
"Nightbird", kterou beru jako to nejlepší za poslední dekádu jejich působnosti. Kvalitativně má novinka blízko k placce
"Loveboat", kde je stejně patrný rozdíl mezi povedenými písničkami a těmi jen do počtu. Pokud Garath Jones zakázal Andymu a Vincovi více experimentovat se zvuky, udělal tu největší chybu, co mohl - "Light At The End Of The World" zní kvůli tomuto zásahu celkem sterilně. Několik málo zdárných momentů tu je, ale přiskřípnutí křídel, hlavně Clarkovi, který i tak většinou využívá omezenou škálu syntezátorů, zkázu dokonalo. Převážně diskotékový rytmus není, pravda, na škodu, je to fajn oživení, ale tento kolovrátek se dal udělat mnohem lépe a z dřívějších dob každý fanoušek ví, že to
Erasure rozhodně umějí. Takto snaha vyšla zhruba napůl. Pokud někdo sleduje imaginární, kritiky smyšlené
soupeření s
Pet Shop Boys, musí uznat, že "Fundamental" hravě nové
Erasure strčí do kapsy.
Tonda Kocábek - Kulisa do supermarketu (3/10)
Erasure kdysi bývali v rámci žánru tím lepším, zvukově progresivnějším, domyšlenějším a v mnohém i určujícím. Jenže už je to dávno. Časy se mění jak v té písni, co ji Bobovi przní jedna blondýna za doprovodu historických nástrojů v rukou svého stárnoucího manžela. Pop může být dobře vyprodukovaný, chytře vykalkulovaný či řemeslně dobře zvládnutý, ale víc než jakýkoliv jiný žánr podléhá módě, a právě to je největší ne háček, ale pořádný hák jejich novinky. Hned od první skladby, která je mimochodem asi nejlepší, tu vane dech minulosti.
Vince Clarke zřejmě nebude z těch, které baví sledovat aktuální technologie. Navíc tohle není ani retro, tohle se tváří ve stylu
"když to fungovalo tehdy, proč to zkoušet jinak?". Výsledkem je deska, kde je tak polovina skladeb spíš než na diskotéku vhodná jako kulisa do supermarketu. O silných melodiích si můžete nechat jen zdát a rytmus, který vám samovolně rozhýbe motorickou soustavu, tu taky najdete jen výjimečně. Otázkou je, zda udělat desku jen pro pamětníky nebyl v době, kdy cílová skupina, pro kterou
Erasure ještě před pár lety hráli, sjíždí buď přeslazené r'n'b slečny, nebo pop-punkové pseudorebely, vlastně cílevědomý úmysl. Protože bar
U Modré ústřice má sice zaprášenou výlohu a oprýskaný štít, ale pořád tam chodí ti, kteří pamatují jejich slávu a mají tak i úctu k synthipopovým legendám na penzi.
Ondřej Michal - Album je stroj času, létající jen do minulosti (3/10)
Tak nevím, ale jaký že to máme rok, prosím pěkně? Rvu si vlasy při vzpomínce, jak jsem křivdil
Pet Shop Boys, když jsem v jednom z předchozích maker jejich poslední album zařadil na diskotéku pionýrského tábora z dob minulého režimu. Proti novým
Erasure to byla čirá progrese. "Light At The End Of The World" je takový stroj času, který ovšem může létat pouze do minulosti. Asi tak pětadvacet let.
Respektive do doby, kdy byl přeslazený kolovrátkový elektro pop v kurzu a měl co říct. Dokonce mám dojem, že dvojici
Andy Bell & Vince
Clark před desítkami let uložili do hibernace, nedávno je probudili, posadili do toho samého stejně vybaveného studia, odkud je vzali, a nechali je natočit desku. Výsledek podle toho vypadá. Jediné pozitivum alba spatřuji v jeho poměrně krátké stopáži.
Benjamin Slavík - Sprostší než fucking cunt (1/10 )
© eqsoft.net Pop z 80's (do kterého bych neřadil například
Depeche Mode, jejichž temná atmosféra dokázala vyvolat depresivní až existenciální obrazy, které já prostě můžu) je pro mě fakt sprostá nadávka. Větší než třeba fucking cunt. A teď tu máme novinku
Erasure "Light At The End Of The World". Upřímně vám řeknu, že jestli tohle má být světlo na konci světa, tak bych to radši s veškerou budoucností okamžitě zabalil, jak zpívala nejedna dobrá kapela: No future!
Erasure na své novince nabízejí debilní synťáky jak vystřižené z buranských komedií, zpěv, co definuje zoufalý nevkus, neskutečně hloupé melodie a patosu více, než kterého se dočkáte od fanoušků v kontextu dneška i dávného včerejška zbytečností typu
Pink Floyd,
Genesis nebo
Deep Purple. Někdo bude tvrdit, že své fanoušky
Erasure pořád mají nebo že to nezní současně, ale ve své době by to mohlo být v pohodě. Na to já seru. Ani já, ani vy si nezasloužíte vlastní zesměšňování poslechem dalších nebo spíš jakýchkoliv skladeb
Erasure. Ale jako fakt bez urážky.
Honza Sedláček - Kýčovité disco smetí na sedm (1/10)Byl pátek a já už se viděl na báru u své oblíbené slečny barmanky. Je to taková příjemná, nenuceně hezká holka, co jí nečiní obtíže natočit mi perfektního nadmíráka a ještě se u toho na mě potutelně usmívat, mrška jedna. Vždycky když má jen trochu času, odskočí k mé židli, kde pak kouříme a kecáme, dokud ji povinnost nezavolá zpět na plac. Jinak ale dokážu poslouchat ten její samet v hrdle i celý večer. Je to ten typ ženský, co vás zaujme na první pohled, a dokud jste u ní, už vás to nepustí. Bohužel, můj oblíbený bar vlastní taky dost úchylně vyhlížející páprda. Pokaždé když se uráčí přijít na obligátní obchůzku, prohrábne se v rozkroku, povolí opasek a usedne svým velkým upoceným zadkem do kožené sedačky, z níž pak na všechny vyřvává. Nosívá očividně už dost seprané tričko s takovým velkým nápisem přes prsa. Stojí na něm
"Erasure". Nikdy mi nebyl sympatický, stejně jako jeho oblíbená kapela. A jsem tedy rád, že to konečně teď a tady můžu říct na plnou hubu.
Erasure jsou vývozci nejhoršího možného hudebního vkusu stejně jako onen pán vkusu společenského. Jejich muzika vždycky byla a v kontextu nového počinu už také asi vždycky bude kýčovitým disco odpadem, kterého, jak vidím, je ještě pořád obtížné se zbavit. Začněme s tím ale třeba právě dnes.
Lukáš Franz - Žmolek cukrový vaty (1/10)
Tahle deska je jako žmolek cukrový vaty, co vám zůstane na ruce, a když si toho nevšimnete, pěkně blbě se pak dostává dolů z hadrů. Jako sladká žvějkačka, na jejímž obalu je napsáno, že dělá krásný & velký bubliny, co samozřejmě nelepí, ale nakonec to dopadne tak, že jste od toho zasraní jak malí haranti. Bonbón, co nějakej vtipálek nechal v kině na sedadle, čokoláda zastrčená do zadní kapsy (kde samozřejmě zůstane celej den, v aktuálních teplotách + teplotě vlastního těla). Jako cukrovinky z Tuniska, co chutnají jak ztvrdlý semeno od lamy. "Light At The End Of The World" je běh minovým polem - jenom vám každý blbý šlápnutí neutrhne nohu, ale nacpe marshmallow do všech možných tělních otvorů. Jako sex, ke kterýmu je potřeba hodně hodně hodně gelu & velmi speciální druh latexu. Co o tomhle člověk má psát? Pustit si nový album
Erasure je jako nechat se přemluvit partou zkalených kámošů, že vám zavážou oči a budou strkat ruce do různých nádob. Tady je každá slizká. "Light At The End Of The World" je jako ten nejnesympatičtější člověk ze školy, co se jednoho dne rozhodl, že vás sbalí. Vždycky přijde tak blízko, že uděláte krok zpátky. Dokud vás nezažene do kouta. Cejtíte jeho dech a vzdouvající se rozkrok. Pryč!
Erasure to přepálili, tohle už není ani legrace.
Album:
Erasure - Light At The End Of The World
Průměrné hodnocení: 4,2/10
Celkový čas: 38:17
Skladby: Sunday Girl, I Could Fall In Love With You, Sucker For Love, Storm In A Teacup, Fly Away, Golden Heart, How My Eyes Adore You, Darlene, When A Lover Leaves You, Glass Angel