Přehlédnout pražskou poprockovou skupinu Clou je v posledních měsících takřka nemožné. Poté, co jí vyšlo na jaře debutové album "Postcards" u velké firmy, se kolem nadějné čtyřky strhla hotová mela. Nejenže se deska výborně prodává, dokonce i anglicky zpívaný singl "Island Sun" pronikl na přední místa rádiového žebříčku. Aby toho nebylo málo, klip úspěšně rotoval i na evropské MTV. "Nikdo nečekal, že se nám bude takhle dařit," říká k tomu zpěvák Lukemo. V zápětí dodává, že úspěch je to podle něj "nepochopitelně obrovskej". V jedné ze smíchovských hospod jsem si povídal s ním a s bubeníkem Raem a nemohli jsme začít ničím jiným než vystoupením Clou před Green Day.

Když hráli v Praze v červnu Green Day, vy jste jim dělali předkapelu. Jak na to vzpomínáte, to se přece nepoštěstí každý den?

Rae: Já si už vybavuju jenom to, jak jsem se na pár minut bavil s jejich basákem. Když koukal na naši aparaturu, pousmál se a řekl, že taky kdysi začínali. Na nějaký vybavování a vůbec, užívání si toho, nebyl absolutně čas. My jsme byli rádi, že jsme rádi. (smích)

O ten koncert jste nějak usilovali, že vybrali zrovna vás? Anebo zasáhlo vydavatelství? Spousta kapel si o tom může nechat leda tak zdát...

Lukemo: Tamtamy tušily, že budeme předskakovat Green Day, už pár měsíců dopředu, ale oficiálně jsme se to dozvěděli dva týdny před koncertem. Vydavatelství to nijak neovlivnilo, spíš koukali a byli nadšení. Ta nabídka přišla přímo od pořadatelů z Interkoncerts a byla to velkorysá nabídka. Dohodli jsme se v předstihu, že o tom nebudeme moc mluvit.

Cítili jste na pódiu zvýšenou nervozitu, když jste hráli před velkou kapelou? Zapracovalo vědomí, že tohle je okamžik, který přichází pouze jednou za čas?

Lukemo: Abych se přiznal, já jsem se mnohem víc bál, když jsme den předtím hráli v České televizi v přímým přenosu. To byl strašnej vopruz. Před Green Day jsem to bral tak, že stojím před davem, kterej většinou nepřišel na mě, takže ta odpovědnost byla svým způsobem menší... Dali jsme do toho všechno, oprostili se od nervozity. Myslím, že to bylo dobrý.
Rae: Nervozita většinou padne po první písničce, když se kapela rozehraje. Pak už na nervózu ani není čas. Pak už se věnuješ jenom tomu svýmu. My jsme tam teda mimochodem první dva songy neměli pořádně zapnutý odposlechy, takže já jsem třeba neslyšel nic z toho, co hrajeme. Což bylo docela příjemný. (smích) Pak se to ale dalo do pořádku.

Jméno Clou se od března objevilo ve více než čtyřiceti článcích, a to jen v celostátních denících. To je poměrně hodně, z pohledu malé, zatím ne moc provařené kapely dokonce zatraceně hodně.

Lukemo: Změna to je velká, protože nikdo nečekal, že se nám bude takhle dařit. Nám to, co se zatím podařilo, přijde jako obrovskej, až nepochopitelnej úspěch. Ta pozornost médií je v první chvíli příjemnej pocit, ale my pořád opakujeme, že s pokorou nejdál dojdeš. Zatím nám to vychází a jsme na dlouhý procházce.
Rae: Čím větší cítíme pozornost, tím nás to víc žene dopředu. Teda zatím. Chceme dál dělat dobrý písničky, na což teď zrovna nemáme čas, protože furt koncertujeme. Všechno si musíme zasloužit, takže koukáme dopředu a přemýšlíme, jak to udělat, aby ta druhá deska byla ještě lepší.

Sami jste připustili, že vás úspěch po vydání "Postcards" překvapil. S čím jste do spolupráce se Sony BMG šli?

Lukemo: Já jsem do toho šel s tím, že se rockový hudbě věnuju už od dětství, že máme něco za sebou, že máme natočený nějaký dema a věříme si. A jsme dospělí lidi, takže nám bylo jasný, že pokud chceme natočit nahrávku na odpovídající úrovni, tedy za slušný peníze, musíme k velký firmě. Se Sony jsme se domluvili na takovejch podmínkách, aby nás nemohli nijak zneužít. Když s něčím nesouhlasíme, řekneme prostě ne. Já jsem s tím naprosto spokojenej. Navíc jestliže skutečně mají šedesát procent trhu, tak od nich rádia vezmou písničku spíš, než když jim ji budeme nabízet my sami.
Rae: Tahle republika je malá, takže i ty možnosti jsou omezený. Muziku děláme pro lidi a chceme, když někde hrajeme, aby byl klub narvanej, stejně jako asi každá další kapela. No a kvůli tomu to děláme. Český nezávislý labely nemají možnosti do alb dát víc peněz. My taky nemáme tolik peněz, abychom je mohli narvat do studia, nebo abychom natočili klip... lidi se řídí čím dál tím víc podle médií - kdo je všude v médiích, ten je zajímá, jen na toho přijdou.

Já jsem s vámi přišel do kontaktu ještě v době, kdy byly nynější úspěchy hudbou budoucnosti. Ale třeba i podle singlu "First" v digipacku se dalo usuzovat, že muziku neděláte pro srandu králíkům, že berete velmi vážně nejen ji, ale také všechno kolem včetně profesionální promotion. Proto mě ani nepřekvapilo, že jste se uhnízdili ve stáji Sony BMG, protože mám pocit, že jste k tomu směřovali.

Lukemo: Já si nejsem jistej, že jsme k tomu přímo směřovali. Ale na druhou stranu si uvědomujeme, že je třeba zařídit spoustu věcí, který s muzikou vůbec nesouvisejí, pokud to chceš někam dotáhnout. V tom nám kromě vydavatelství hodně pomáhá i náš manažer, kterej se v muzice pohybuje už strašně dlouho. A proto jsme taky šli k firmě, která je dostatečně velká, takže má lidi, kteří jsou v ní od toho, aby to uměli prodat. I když já pořád doufám, že nás prodává hlavně ta muzika.
Rae: My jsme od začátku chtěli dělat především kvalitní hudbu. Nevím, jestli jsme k něčemu směřovali, ale rozhodně jsme měli vždycky dost velkou kliku na lidi. My děláme to, co nás baví, a ty správný lidi se vždycky objevili a pomohli nám. (smích) Díky tomu můžeme mít čistou hlavu na skládání a hraní a nemusíme třeba řešit, jak si zařídit koncerty nebo podobně.
Lukemo: Dobrým příkladem jsou klipy k "Island Sun" a k "Lean On My Shoulder". Měli jsme nějakej rozpočet a kdybychom ten výsledek a tu práci, která byla při realizaci těch klipů vyvinutá, měli kompletně platit, tak bychom rozpočet přešvihli asi o 900 procent ! Ale přesvědčili jsme se, že pořád jsou lidi, který jsou ochotný něco udělat z kamarádství a zadarmo. Některý lidi jsme potkali poprvé, ale oni prostě chtěli udělat něco pro muziku. Máme prostě strašný, neuvěřitelný štěstí na lidi, který se kolem nás točí.

Když vás tak člověk poslouchá, dojde mu, že Clou byli vždycky ve správnou chvíli na správném místě a ještě k tomu měli kupu štěstí...

Rae: Přesně. Je to tak, štěstí máme obrovský. Ale ono to k tomu patří.
Lukemo: Štěstí na lidi máme hodně, ale snad nám pomohla i ta muzika. (smích)

Obrázek štěstím obklopené skupiny krásně dotváří fakt, že se vám podařilo proniknout i do evropské MTV.

Rae: Dostali jsme se tam do žebříčku a stali jsme se pak i Artist Of The Week (umělcem týdne - pozn.red.), před námi se to snad ještě podařilo Support Lesbiens. Jsme za to strašně moc rádi, ale je to pořád MTV Europe, což je něco úplně jinýho než americká MTV. Nechci tím říct, že tím pohrdáme, naopak, je to pro nás velká pocta. Ale spíš tím chci říct, že to bereme s rezervou.

A mělo to nějaký reálný dopad? Třeba ohlasy ze zahraničí?

Lukemo: Jediný reálný dopad je ten, že jsem si na video natočil písničku, jak hrajeme na MTV. (smích) Možná to nějakej dopad mít bude. Hlavně asi ten, že český média to prezentujou, že česká kapela pronikla na MTV. Ale jinak, co z toho? No, asi nic.
Rae: Každopádně to je skvělá podpora. Jenže protože my všichni pracujeme a není možný, abychom si vzali bůhvíkolik dovolený a jezdili do ciziny po koncertech, tak je to tak napůl k ničemu.

Kladenští Selfish si mi onehdá povzdechli, jak prý Clou hrají málo koncertů. Když se ale podívám na rozpis akcí na vašem webu, máte teď docela napilno. Rozhodli jste se, že teď budete koncertům věnovat více pozornosti?

Lukemo: Člověče, nějaký další koncerty, to je fakt něco, o co mám ten nejmenší zájem. (smích) Koncerty nám zařizuje manažer, a to je v poslední době strašnej tyran. Třeba nám udělal trojkoncert a já pak mám jít na patnáct hodin do práce. (smích)
Rae: Já teď moc nepracuju a spíš si užívám takovou dovolenou, ale když chodíš přes týden do práce a o víkendu pak jedeš hrát, tak to nedělá dobře doma a vlastně ani nemáš čas skládat nový písničky. Teď už jsme docela unavený a těšíme se, až budeme mít třeba měsíc pohov. Kromě skládání také musíme platit složenky a v týhle zemi je prakticky nemožný se hudbou živit.

Ono to jde a vy byste mohli být na dobré cestě, ale daň, kterou je třeba zaplatit, není vůbec maličkost. Vezměte si Vypsanou fiXu, která koncertuje jako zjednaná, ale Márdího to živí.

Rae: No jo... My nechceme ale dopadnout jako kapely, který pořád hrajou. Lidi to přestane postupně zajímat. Když se pak blíží tvůj koncert, řeknou si, že tam nemusej jít, protože přijedeš za pár týdnů znova.

Podobné to je s festivaly, které letos docela poctivě vymetáte. Mně osobně přijde osmdesát procent tuzemských přehlídek na jedno brdo a je to s nimi stejné jako s kapelou, která je tak aktivní, až se okouká.

Lukemo: Příští rok budeme festivaly pořádně probírat, myslím, že zahrajeme tak maximálně na třech čtyřech. Letos se řada těch akcí domlouvala v době, kdy ještě nebyla deska, lépe řečeno, kdy ještě nebyl ten úspěch s deskou spojenej, takže jsme byli rádi skoro za všechno. Za rok ale budeme přísnější. Radši budeme vystupovat na méně akcích, které ale budou lákat na svý jméno, nebo na nějaký oživení, čerstvý nápady, ne na ty klasický taháky.
Rae: Já nechci, aby to špatně vyznělo, ale nemáme festivaly moc rádi. Jde například o to, že přijdeš na pódium a nemáš pořádně čas se připravit... a spousta dalších faktorů. Navíc je tam řada lidí, který vůbec nezajímáš. My jsme klubová kapela a máme rádi hraní v klubech. Festivaly bereme jako šanci, jak se představit novýmu publiku, a vždycky tam odvedeme profesionální výkon, ale nejvíc si stejně užijeme hraní v klubech.

To vypadá, že máte koncertů plné zuby.

Rae: Tak to úplně není. Ale když toho je moc, jsi z toho unavenej a nemůžeš potom podávat plnej výkon. Když tě bolí celý tělo, máš odřený prsty, není to pak prostě ono. Strašně mě potom mrzí, když nejsme dobří, i když lidi to ani nemusí poznat.
Lukemo: Když jsme hráli jednou za měsíc, hrozně jsme se na to těšili. Pořád se ještě učíme na tom pódiu chovat, chceme do toho dávat úplně všechno. Jenže pak máš jeden koncert ve čtvrtek, v pátek jdeš do práce a pak na koncert. A pak zase do práce a na koncert a jsi naštvanej. Musíme se naučit rozložit své síly. Vždycky si řeknu, že dneska trochu zvolním, ale nakonec z toho nic není. Potom jsi unavenej.

Vydali jste desku ve stejné době jako Gaia Mesiah a objevily se takové hlasy, že do nejvyšší ligy konečně vstoupily nové naděje českého rocku. Cítíte se tak?

Rae: Českou hudbu upřímně řečeno tolik neposlouchám, protože mě tady za celej život neoslovilo mnoho z těch kapel, které prorazily. Naopak jsem viděl řadu zajímavých skupin, které to ale nikam nedotáhly. OK, ale po úvaze připouštím, že mám teď pocit, že se něco začíná dít, a rád bych byl tou nadějí. Tím, kdo lidi ovlivní nebo je třeba přiměje poslouchat trochu jinou muziku.

I zmínění Gaia Mesiah vyzývají k "revoluci skrze hudbu", možná opravdu dochází k pomalé obměně kádrů.

Rae: Možná jo, záleží teď na lidech, jak se toho chytnou. Já ale pořád opakuju, že když kapela dělá dobrou muziku, je prostě dobrá. Je potom úplně jedno, jakej hraje styl. Vezmi si třeba Led Zeppelin. Když prostě děláš dobrou hudbu, tak dobrá zůstane. Musí tam být emoce, nějaké napětí a lidé si to najdou.

A co potom takový Kabát, který je v Česku už řadu let populární. Dělají dobrou muziku, anebo jsou posluchači málo nároční?

Lukemo: I o Kabátech se kdysi mluvilo jako o nadějích. A stejně tak o Support Lesbiens, kterým patří velký dík, že naučili český rádia hrát písničky, který nejsou zpívaný česky. Nevím. Nechci subjektivně hodnotit, co je kvalitní a co ne. Cílem naší kapely je prostě dělat to, s čím budu sám spokojenej. Byla tady vlna techna, house, hip hopu a teď se vrací rock, snad se nám toho podaří využít. A Kabáti? (smích) Ty mi nijak nevaděj', je to jiná generace než my. Jejich čas asi už trochu odezněl, zdá se mi.

Když jsem o vás před rozhovorem přemýšlel, automaticky mi vytanulo na mysli, že řada jiných skupin musí Clou nemít ráda, pokud rovnou nenávidět.

Lukemo: Možná to tak je. Pokud mi to někdo řekne do očí, tak se toho nijak nebojím. Možná se jim zdá, že jsme přišli příliš snadno k úspěchu. Ale já na rozdíl od nich vím, jak jsme na tom dělali a co je za tím. Pamatuju si, že jsme skládali písničky, místo abychom chodili na mejdánky a na kalby. Několik let jsme dřeli. Takže ať nás někdo klidně nemá rád, mně to je jedno, je to spíš jeho problém. A ve finále, všem se stejně nezavděčíš. Hudbu dělám pro sebe a pro lidi a taky, abych se za ni nestyděl. Že jo?
Rae: Jasně, Luke má naprostou pravdu. (smích)

Když někdo hraje hardcore a chce být úspěšný, dojde mu, že to v Česku je možné jen ve velmi omezené míře. Potom ho logicky naštve, že nějací kluci, kteří dřív začínali také jako HC, teď prodávají tisíce desek. Ono je to docela logické, že v tom někdo vidí konzum a oportunismus.

Lukemo: Jasně, já to taky chápu. Když jsem začínal poslouchat Bad Religion coby modly punk-rocku a zjistil, že vydávají na velkým labelu, koukal jsem na ně rázem podezíravě. Jenomže teď zjišťuju, že jsem byl naivní, když jsem to viděl takhle.
Rae: Já tomu taky rozumím, chápu to a ani to nikomu neberu. Viděl jsem to dřív taky tak a mýlil jsem se. Neexistuje hranice mezi muzikou komerční a nekomerční. Jak a kde bys ji chtěl definovat ?
Lukemo: Děláme už několik let stejnou muziku a najednou jsme pro některý komerční, protože nás poslouchaj i -náctiletý holky. Za to já ale přece nemůžu, že se jim líbí, co děláme. My dokonce hrajeme pořád ty samý písničky - na "Postcards" je šest nebo sedm věcí, který jsme hráli i na svým úplně prvnim koncertě.
Rae: Přesně tak. Ale vysvětlim ti to překvapivě jednoduše. Když se podíváš celosvětově, jaká muzika teď nejvíc letí, zjistíš, že to jsou často kapely, který my posloucháme už dlouho, ještě z dob, kdy byly v undergroundu, a teď jsou slavný. Třeba Jimmy Eat World, Weezer, New Found Glory, Taking Back Sunday, Dashboard Confessional, Fall Out Boy. Svět prostě začíná vnímat super muziku a blíží se mýmu vkusu a to je fajn. No a my jsme zkrátka součástí těchhle změn a můžu říct, že je to úžasnej pocit.

Díky za rozhovor.