Dvacet let existence. Dvacet let neustálého harcování po republice po koncertech, zážitky, které se neustále opakují, ale přitom jsou stále nové. Přesto na jihočeské Epydemyi nejde na její šesté desce ani náznakem vidět nějaká opotřebovanost, rutina či omšelost. Naopak. Kytaristé, zpěváci a autoři skladeb, Míra Vlasák a Honza Přeslička, dokazují, že když se dělá muzika srdcem, poznáte to na první poslech.

Přestávka mezi předchozím titulem "Prosklený nebe" a aktuální deskou se tentokrát protáhla na čtyři roky, rozhodně ale ku prospěchu věci. Nové písničky se totiž umí zaháčkovat do ucha na první poslech. Hned svižný otvírák "Vracíme se" překvapí tím, že sólové party zpívá celá čtyřčlenná kapela. Slovem celá je míněno, že se zpěvu účastní i bubeník Tomáš Hobzek. A ukázalo se to jako skvělý nápad.

Texty skupiny jsou nejen niterné, ale také autobiografické. V "Proto jsem takovej" verš "se mnou holka nemáš kliku s dovolenou v Karibiku / já mám radši špinavý NordSee" Mirkovi Vlasákovi sežerete i s navijákem a fakt, že jedním z mnoha hudebních vzorů byli pro kapelu i samotní The Beatles, fanoušci slyší ze samotných tónů a schopnosti napsat nenucenou, příjemně odsýpající melodii.

S následující "Příteli" sice poněkud opadne tempo skladeb, které se pak posouvají vpřed maximálně ve střednětempých rytmech, ale s tím se zase dostanou do popředí jiné vlastnosti Epýcké muziky - citlivost, něha a přemýšlivost.

Se zálibou v historii už formace přišla především i na Andělem oceněné desce "Kotlina", zde prostřednictvím songu "Stříbrné plátno" přirovnává život k filmu, který má své stinné i dobré stránky. Jedna z nejhezčích skladeb desky je navíc opentlena dialogem Oldřicha Nového a Nataši Gollové z legendárního filmu "Kristián". Není se co divit, že právě tahle píseň posloužila jako předloha k povedenému klipu z dílny davesoldy.

Jediný ženský element - Lucie Vlasáková - je sice tváří kapely, konferenciérkou na koncertech či nespoutaným bosonohým živlem, skákajícím s kontrabasem, pěveckých sól však bohužel tolik nedostává. Její projev ve skladbě "Kotvy" je totiž ve velkém protikladu k výše popsanému jemný, romantický a hladivě klidný, tak jako i ve starších hitech "Dík, tvoje máma" či "Milada".

V textech ani v melodiích skupiny se neobjevuje žádné velké buřičství či rebelie. Když už autoři mají na srdci něco, co je trápí a chtějí sdělit ve svých písních, dělají to kultivovaně, jasně, ale kompatibilně se svojí pohodovou muzikou. "Vrby" si například stýskají nad kvalitou textařů v současné muzice a vzpomínají na legendy - Ivo Fischera, Eduarda Krečmara či Kamila Peteraje - legendární veršotepce, kteří se dokázali v téhle náročné profesi, jež má v sobě tolik podmínek (dlouhé, krátké slabiky, rýmy, frázování a to všechno propojit do příběhu, který dává smysl), stát legendami a jejichž díla se budou zpívat ještě za desítky let.

Rozháranou politickou a vůbec společenskou situaci reflektuje Honza Přeslička v titulní skladbě "Dosebe", třetí a poslední rychlejší písni na albu. "Rádiové vlny" jsou snad jediným songem, kde nahrávce trochu padá řemen a klidně by se bez něj obešla.

Víc výtek ke třičtvrtěhodinovém albu není třeba. Nahrávka díky dobré práci Yardy Helešice nepůsobí ani přeprodukovaně či přeplácaně a zní tak, jak si to písně žádají. Z muziky Epydemye jde prostě slyšet, že stejně jako jejich kamarády z Marien formaci z Týna nad Vltavou neženou kupředu peníze, ale opravdová radost z hraní, skládání a všeho, co přináší klasický muzikantský život.