Tak trochu ve stínu slavnějších konců a návratů zůstala skutečnost, že se letos, respektive technicky vzato finálně až v příštím roce uskuteční poslední turné You Me At Six, kteří to po jeho konci plánují zabalit. O jak moc definitivní konec se jedná, samozřejmě nikdo nemůže tvrdit úplně s jistotou, a tak jsme se na jejich údajně poslední koncert v České republice raději vypravili. A ten, jak už je u nich zvykem, přilákal především ty nejvěrnější a také řadu cizinců. O tom, že se skupina zkracovaná například jako YMAS chystá ukončit svou kariéru, se každopádně nemluvilo tolik, jako třeba když svůj poslední český koncert ohlásili slavnější Sum 41.

Jenže tahle nová móda posledních turné začíná nejen pop-punkovou scénu pěkně štvát. Jak ukazují příklady z posledních týdnů, nedá se těm koncům ani za mák věřit. V roce 2017 takto už podruhé končili kolegové z Yellowcard (reportáž z Kolína nad Rýnem najdete zde), a když se před pár měsíci vrátili na scénu, pochvalovali si, že díky oznámenému konci si při rozlučce poprvé v kariéře zahráli v Americe ve velkých arénách.

Stejného výsledku se relativně nedávno podařilo dosáhnout i Panic! At The Disco (reportáž z Vídně si přečtěte tady), kteří se vracejí dokonce už po dvou letech, a nyní si haly pár roků před očekávatelným comebackem užívají zmínění Sum 41.

A koneckonců i takoví Anberlin už konec kariéry hodili za hlavu a po pár letech se trochu kostrbatěji než ostatní vrátili na scénu. Podobně jako u nich ani v případě You Me At Six se nakonec velké haly spíše nekonají, nicméně zcela zaplněný prostor ARCHY+ přece jen pojal více návštěvníků než tradiční Lucerna Music Bar, v němž opakovaně koncertovali dříve. Rozlučky prostě marketingově fungují, jakkoliv mohou ve skutečnosti být fingované.

Jedním dechem je ale potřeba dodat, že to kapele v malé Lucerně hrávalo skvěle. To v prostoru, dříve známém jako Divadlo Archa, se set dříve pop-punkerů, dnes už spíše alternativních rockerů, poměrně dlouho rozjížděl. V promrzlém pátečním večeru jako by všichni zúčastnění tak trochu zapomněli, jak srdnaté chvíle spolu tolikrát dříve zažili, a tak celá první třetina show zůstala za očekáváním.

Skupina s publikem dlouho téměř nekomunikovala, místo děkovaček se zpěvák Josh Franceschi při pauzách mezi skladbami utíkal schovávat do tmy a popíjel tam pravděpodobně nějaký teplý nápoj. I na jeho pěveckém výkonu se totiž pravděpodobně podepsalo nějaké nachlazení, tolik ledabyle, ba až dokonce lajdácky odzpívaných tónů od něj neznáme. Kupříkladu "Lived A Lie", jeden z nejlepších songů jeho kariéry, odzpívalo v refrénech publikum. Také zbývající čtveřice muzikantů působila v úvodu koncertu poměrně bezemočně a staticky, výjimku tvořil občas snad jen kytarista Max Helyer, který pohazoval svou dlouhou kšticí nahoru a dolů a snažil se předat i nějaký ten prožitek.

Promrzlí patrně dlouho zůstali i diváci, ostatně fronta před vstupem leckoho otrávila. Ve druhé třetině vystoupení už se to ale začalo konečně otáčet. Frontman začal častěji komunikovat s publikem a stále konzistentněji ho vybízel ke skákání, případně při "SUCKAPUNCH" i k úspěšnému skupinovému dřepu s výskokem.

Nad rámec nepříliš promyšlených oslích můstků uvozujících následující skladby přidal historku, jak se kapela dala v roce 2004 dohromady: tehdy se právě Josh s Maxem potkali v circle pitu, druhý zmíněný měl na sobě tričko Drive Through Records, což se Joshovi zalíbilo, a zeptal se ho, jestli na něco hraje. Krátce nato potkali basáka Matta Barnese v obchoďáku kdesi v Británii, líbilo se jim jeho tričko společných oblíbenců Incubus. Ten měl zase souseda Chrise Millera, budoucího druhého kytaristu, a nakonec se přidal ještě bubeník Joe Phillips, kterého krátce nato nahradil Dan Flint.

Čtyřiatřicetiletý a tedy na hudební důchod pořád ještě poměrně mladý frontman zkoušel fanouškům předat i nějaká ta moudra, hovořil třeba o tom, jak v životě záleží jen na tom, aby milovali hlavně sami sebe a upozornil je na to, kolikrát mu za uplynulých dvacet let nevědomky doslova zachránili život. Škoda jen, že toto silné prohlášení blíže nespecifikoval. Také v pomalejší "Crash" poslal polibek komusi v prvních řadách, v "Night People" bojoval se zvukařem, který mu echo nastavil až příliš okatě a nepřirozeně, nebo vykládal, jak coby samozvaní vyvrhelové získávali v Česku i jinde postupně na scéně respekt.

Program srovnatelně mixující všechny dosud vydané desky, jenž poslední přírůstek "Truth Decay" nikterak okatě neprioritizoval, začal gradovat až v akustické verzi "Liquid Confidence", po níž už se konečně zdálo, že bariéry naplno spadly a kupříkladu třískladbový přídavek už doplnil i pořádný kotel pod jednoduše nasvícenou scénou s římskou číslící VI. Dnes už tradiční song "Take On The World" zpěvák věnoval všem zástupcům LGBTQ+ a také těm, kteří nesnášejí Donalda Trumpa, v "Reckless" se i tentokrát objevil úryvek z "When You Were Young" od The Killers a před posledním refrénem "Underdog" principál vyzval k finálnímu zaskákání si v České republice.

Ať už to s You Me @ 6 bude dál jakkoliv, jejich páteční show i přes trochu ztlumenější hlasitost nezklamala. Přesto by však bylo pošetilé hlásit, že skončili na vrcholu. Jejich koncert patřil mezi bezpochyby pozitivní zážitky, jen už jsme je u nás mohli vidět i v daleko lepší formě. Zářným příkladem budiž jejich zatím poslední vystoupení na Rock For People. Tam se povedlo úplně všechno - pěvecké výkony, ranec energie, propojení a komunikace s fanoušky... Zkrátka šlo o památný koncert se vším všudy. ARCHA+ zůstane, podobně jako loňské Roxy, v jeho stínu.