Ve čtvrtek 21. listopadu jsme se z Prahy vydali do města světel s jasnou vizí - vzdát poslední hold kanadským punkovým princům. Průběh cesty nám lehce zkomplikovala sněhová bouře v samotné Paříži, a jelikož byly všechny předchozí lety kvůli nepříznivému počasí zrušeny, oddechli jsme si úlevou, když jsme do finální destinace dorazili, i když až následující den ráno. Zdálo se, že město baget a croissantů k nám nebude příliš vlídné, rozhodně jsme si představovali vřelejší přivítání než na bodu mrazu.

Eiffelovka stála na svém místě, skořápkáři a další podvodníci čekající na příležitost taky, kafe nechutnalo vůbec špatně a už chápu, proč všichni tolik básní o francouzském pečivu. Přišlo mi až úsměvné, stát pod tou železnou konstrukcí, která je prý symbolem romantiky, v kanadách a metalovém tričku.

Věnovali jsme jí pozornost o délce intra naší oblíbené kapely a šli trénovat rozrážení davů v pitu do Disneylandu, kde bychom na kanadského frontmana nejspíš nenarazili, protože se bojí horských drah a výšek.

Jakmile se setmělo, naše kroky zamířily do La Défense arény, již už obklopovaly tisíce punkových nadšenců ve stejném tričku z aktuální a zároveň poslední tour zmiňované partičky, která se nám rozhodla zhatit náš sen o tom, že bychom ji v blízké budoucnosti mohli opět vidět.

La Défense byla původně navržena jako ragbyový stadion a to, co se tam tu noc odehrávalo, nemělo k ragby daleko. Aréna je vybavena nejmodernější technologií, včetně pokročilého zvukového systému a LED obrazovek, které umocňují zážitek jak pro účinkující, tak pro fanoušky. Největší krytá aréna ve Francii s kapacitou cca 40 tisíc míst se ten večer zcela zaplnila. Rozloučit se přišlo 42 tisíc fanoušků.

Když jsme procházeli přes bezpečnostní kontrolu, byli překvapeni, že jsme přiletěli až z Česka. Nás zase překvapilo to, že uvnitř nebyly bary, ale zaměstnanci čepovali pivo přímo z batůžků na zádech. Rozhodně to vypadalo efektně a naše česká srdíčka zaplesala radostí, že jsme nebyli dlouho nasuchu.

Před hlavními hvězdami se představily dvě předkapely. První z nich byli francouzští Dynamite Shakers, mladá punková formace, která okamžitě rozproudila publikum. Její syrový a energický set plný krátkých, ale intenzivních písní připravil ideální atmosféru pro nadcházející show. Muzikanti se do hudebního světa vydali v roce 2019 hraním coverů, o rok později se zaměřili na garage rock.

Větší pozornost si ale vysloužili druzí předskokani - Neck Deep. Tato britská formace je známá pro svůj moderní pop-punkový zvuk, který spojuje melodické pasáže s energickými kytarovými riffy. Hned od začátku bylo jasné, že její set bude hlavním zahřívacím kolem pro samotné Sum 41. Frontman Ben Barlow a jeho kapela předvedli skvělé vystoupení, které nadchlo publikum a připravilo ho na hlavní hvězdy večera.

Samotné vystoupení kanadských ikon by se dalo popsat obdobně jako nedávná show v Praze. Proslovy frontmana se lišily jen zakomponováním slova "merci" při děkování, setlist se nezměnil. Hudebníci odstartovali intrem "Introduction to the Setting Sum", po kterém následovala klasika "Motivation" s instrumentálním přechodem do "+88". Od prvních tónů bylo jasné, že tento večer bude směsí nostalgie i čerstvé energie.

Kapela během svého vice než dvouhodinového setu zahrála nejen hity jako "Fat Lip", "Still Waiting" a "In Too Deep", ale také písně ze svého posledního alba - "Landmines" a "Dopamine". Během skladby "Pieces" se zpěvák Deryck Whibley posadil za klavír a vytvořil jeden z nejintimnějších momentů večera, kdy se na chvíli odmlčel a nechal prostor pro zpěv publika, které nezklamalo a zpívalo písničku až do posledního slova. Zdálo se, že každý fanoušek má k této písni osobní vztah.

Během songu "We’re All to Blame" dala skupina najevo i své metalové kořeny, když zahrála útržky z "Raining Blood" od Slayer a "Master of Puppets" od Metallicy. Deryck vzdal také hold svým počátkům, když během několika skladeb hrál na kytaru, kterou původně svíraly ruce kytaristy Sex Pistols Steva Jonese. Punkový odkaz, který Sum 41 ve své hudbě nesou, byl tak v tento večer umocněn i touto nečekanou připomínkou historie.

V průběhu večera se frontman také zmínil o incidentu, kdy mu jeden "motherfxcker" ukradl oblíbenou kytaru (vice se dočtete v reportáži z koncertu O2 aréně). "Byla to má první punková kytara a má pro mě nevyčíslitelnou hodnotu," uvedl, čímž do koncertu přidal osobní nádech.

Celkově byla atmosféra během vystoupení neskutečně intenzivní. Kytarista Dave Baksh a basák Josh "Chef" Friesen spolu s bubeníkem Frankem Zummem vytvořili neuvěřitelně silnou a pevnou rytmickou souhru, která perfektně podpořila Whibleyho energii. Každý člen dostal svůj prostor, a přesto se zdálo, že jsou všechny části skladeb skvěle propojené v jeden velký živý organismus.

Během koncertu se zarytý fanoušek hokejového Toronta Maple Leafs několikrát mezi skladbami podělil o osobní příběhy a vzpomínky, které se vážou k jeho dlouhé kariéře. Když mluvil o své knize "Walking Disaster: My Life Through Heaven and Hell", zmínil, jak moc pro něj bylo její psaní terapeutické. Kniha, která vyšla letos v říjnu, odhaluje nejen jeho osobní životní příběh, ale i strasti a radosti, které mu přinesl život v kapele.

Tento otevřený přístup k osobnímu životu přidával večeru velmi silný emoční náboj. Nešlo jen o hudbu, ale i o příběh, který byl na pódiu přítomen.

Když už to vypadalo, že bude show směřovat k závěru, Deryck se naklonil k mikrofonu a poděkoval pařížskému publiku za celoživotní podporu. Na tomto koncertě bylo jasné, že Sum 41 končí svou dlouhou evropskou cestu s vděčností a respektem vůči všem fanouškům, kteří je po celá léta provázeli - "rodině, bez které by nebyli nic".

Ve chvíli, kdy formace opustila pódium a světla zhasla, byl to okamžik, který v mnohých vyvolal nostalgii. Večer se Sum 41 v Paříži 23. listopadu 2024 nebyl jen koncertem, ale skutečnou hudební oslavou, která uzavřela jednu kapitolu v historii punkové hudby.

Po tomto vystoupení se Kanaďané přesunou do Austrálie a následně do své domoviny, kde 30. ledna odehrají svůj poslední domácí koncert v Torontu. Kapela také na svém Instagramu sdílela, že bude během speciálního vystoupení na Juno Awards 2025 ve Vancouveru uvedena do Kanadské síně slávy.