Se jménem Petra Jandy se pojí mnoho přívlastků. S mužem, který píše historii domácího bigbítu, jsme se sešli v šatně před třebíčským vystoupením. Tím jeho kapela Olympic pokračovala ve svém turné "Trilogie", mapujícím především období alb "Prázdniny na Zemi", "Ulice" a "Laboratoř". Bylo o čem mluvit.
Je o vás známo, že máte vynikající paměť.
Doufám. Ale musím říct, že už taky zapomínám. Mozek má sice šílenou kapacitu, ale když jsem si vzal do ruky knížku
"Dávno" a otevřel ji v nějaký kapitole, zjistil jsem, že už si to ani moc nepamatuju. Psal jsem to už před více než deseti lety a některý věci už jsem zapomněl.
Přesto se zeptám: k místům jako Třebíč či Moravské Budějovice se vám vážou nějaké zajímavé vzpomínky?
V Moravských Budějovicích jsme skládali "Ptáka Rosomáka". Dřív jsme jezdívali na koncerty brzy, a když nás vykopli z hotelu, po obědě nebylo moc co dělat. Vešli jsme teda už do sálu a tam jsme si brnkali a skládali.
Před dvěma lety jste slavili poměrně opulentně kapelní a pak i vaše osobní kulatiny. Vyšel vinylový i CD box s hity, dále několik knížek a odehráli jste spoustu vystoupení. Začíná se blížit pětašedesátka skupiny, a tak se vkrádá otázka, jestli už pomalu plánujete nějakou další oslavu?
© Snovač No, už s tím nějakej darebák začal. Ale já už jsem se do toho taky trochu ponořil. Mělo by to být za tři roky, všechno drží, jak má, kapela hraje skvěle, lidi chodí, takže proč něco nevymyslet? Na druhou stranu člověk nikdy neví, stačí jeden okamžik a všechno se může změnit.
V pořadu "Tiki Taka" jste prohlásil, že byste si mohli zahrát znovu jako předkapela The Rolling Stones.
To byla taková vlna, nechce se mi to moc rozpitvávat.
Stouni tady v příštím roce měli bejt, ale nakonec nepřijedou. Asi jim nevyšel kalendář. Přece jenom mají ten rybník velikej a my malinkej.
Byli oni vašimi vzory?
Nedá se to tak říct. Maximálně do určitý míry. Oni byli hlavně vrstevníci a měli tu výhodu, že zpívali anglicky a žili ve svobodném světě. Dodnes nechápu, jak se k nám ta muzika vlastně dostávala. Tady byla železná opona. Doteď mi vrtá hlavou, kolik toho ten komunista chtěl pustit a kolik ne.
Petr Janda
Frontman nejslavnější české rockové party Olympic se narodil 2. května 1942. Dle svých slov žije Petr Janda spokojeným životem stárnoucího rockera. Má ovšem stále co říct jak s domovskou skupinou, tak se sólovými projekty a nápady mimo kultovní formaci. Natočil tři sólová alba "Co je dobrý a co zlý" (1998), "Jednou jó, jednou né" (2008) a "Asi se mi nebude chtít" (2022). S manželkou Alicí vychovává dvě dcery - Anežku a Rozárku. Z prvního manželství má ještě dceru Martu, syn Petr tragicky zahynul v roce 2001. Ze druhého manželství s redaktorkou pořadu TOPSTAR Martinou vzešla dcera Eliška.
Nesouvisel průnik rokenrolu do Československa s Pražským jarem?
To přišlo už dřív. Někdy koncem padesátých let. On nebyl rokenrol po chuti ani americký a britský vládě, šlo o jistou revoluci a té se všichni báli. Já měl tu kliku, že kamarád ty desky dostával. Tetička z Londýna mu jich poslala dvacet a on jich dostal deset, protože deset si nechali celníci.
Co potom dělal s establishmentem punk?
To jsme se takhle jednou v kanceláři ředitele Pragokoncertu potkali se soudruhem Müllerem ze Supraphonu a ten mě pozdravil větou:
"Á, soudruh Janda... jen abys soudruhu nesklouz'!" To byl slovník, kterej jsem neznal. Tak mu říkám:
"Jak nesklouz'?" A odpověď:
"No, abys nezačal ten punk-rock!" On tomu teda říkal
panrok.
© Snovač V kapele jste poslouchali spoustu různých žánrů typu jazz-rock, swing, později metal - snad s výjimkou folklóru a dechovky. Lidovky jste se lehce dotkl na svých prvních dvou sólovkách u instrumentálek "Dobrú noc" a "Ej, od Buchlova". A na poslední sólovku "Asi se mi nebude chtít" jste nahrál dokonce vlastní svatební pochod.
K tomu mě donutil kamarád Honza Malíř, kterej natáčel dokument o mně a pořád chodil do studia a ptal se:
"Tak co, natočil jsi něco?" A já na to:
"Mám tady takovou instrumentálku a nevím, co s tím. Asi se to bude jmenovat 'Svatební pochod'."
Pro mě bylo úžasné sledovat právě v dokumentu "Django" vaše setkání s Jiřím Suchým. Písně vás obou se nacházejí ve žlutém zpěvníku "Já, písnička" takřka vedle sebe a zdálo se mi, že oba k sobě přistupujete s velikou pokorou a úctou.
Nevím, jak on, ale já k němu úctu určitě mám, vždyť jsme u něj začínali. Vlastně jsem mu nikdy osobně nepoděkoval. Známe se, potkáváme se, vykáme si, on je ikona. Do Semaforu jsem poprvé zavítal ještě s gymplem a od listopadu '63 do dubna '64 jsme tam hráli s Olympikem. Chodil jsem na "Jonáš a tingltangl", to se mi strašně líbilo. Teď jsem tam léta nebyl, protože to mám přece jenom do Dejvic zhruba sto kilometrů. A navíc mě limituje slabší sluch, takže musím sedět v divadle v první řadě, jinak nic neslyším.
K zajímavostem dokumentu patří i záběry vaší nejstarší dcery Marty, skandující v publiku pražské Lucerny při vašem de facto rozlučkovém koncertu.
Muziku dělám celej život a už tam bylo vidět, že to zapustilo kořeny. Ona přitom původně hudbu dělat nechtěla. Viděla ty útrapy, který přináší do rodinnýho života, byl jsem furt pryč. Při té svojí rozlítanosti mě to doma ani nebavilo, pořád jsem hledal, kam bych zase šel.
Dnes některé skupiny odehrají jedno dvacetizastávkové turné a mají na celý rok vystaráno. Vy jste za rok absolvovali třeba dvě stě padesát koncertů. Jak jste to zvládali?
© Snovač Museli jsme tolik hrát, abychom se uživili. A je pravda, že to bylo kolikrát o hubu. Ty vzdálenosti autem z Prahy až na Slovensko... měli jsme sice pár nehod, ale naštěstí se nikdy nic vážnějšího nestalo.
Poslední turné "Trilogy" z roku 2006 jste jeli po velkých halách, nyní hrajete podobný program po kulturácích. Chtěli jste se dostat blíž k fanouškům?
Spíš si to chceme užít. V těch halách se to vyčerpá... My prostě chceme hrát. Mně by nestačilo udělat dva koncerty za rok. Takové kapely pak taky trochu chátrají. Mám to zkrátka jako vášeň a na každej koncert se těším. Děláme jich zhruba osmdesát za rok, letos možná i víc. Máme novou manažerku a ta se snaží. A hrajeme skvěle, protože jsme vyhraní.
Nevyplnilo se tady rčení, že všechno zlé je pro něco dobré, když po tragické smrti bubeníka Ferdy Peroutky a odchodu klávesisty Jiřího Valenty přišla adekvátní náhrada v podobě Martina Vajgla a Pavla Březiny?
Takhle se to říct nedá. Ale je pravda že je to hodně baví a hodně v tom jedou.
Sledujete i jejich sólové výtvory? Existuje nějaká možnost, že se na nové desce budou autorsky podílet?
Nebráním se tomu. Pavel se snaží skládat, občas něco donese, ale je to prostě jinde. Martin s Pavlem víc inklinují k popu. Nemám problém jim do jejich projektů něco zahrát, zazpívat. Tím, jak už jsem toho složil hodně, se nový nápady hledají hodně těžko. Na novém albu pořád dělám, protože jsem spokojen jen zhruba s polovinou písní.